Jsem ruská občanka a můj muž je Ukrajinec. Přesněji, Ukrajinec rodem. Už dávno má ruské občanství a bydlíme v Moskvě. Pokaždé jsme však s dcerkami v létě jezdili k jeho matce do nevelkého ukrajinského města Energodaru. Máme tam kamarády, kmotry, příbuzné. A hlavně moji milovanou tchyni, kterou naše děti bezmezně milují. Babičku Káťu.

Vždy jsem se tam cítila dobře, pohodlně a spokojeně. Ctili mě tam a milovali. Brali mě za svou a dělali všechno, abych se tam dobře cítila.

A pak vypukl majdan a vše, co po něm následovalo. A teď už jsou to dva roky, co z médií na obou stranách hranice, internetových diskusí a facebookových hádek zjišťuji, že Ruskové a Ukrajinci jsou zapřísáhlí nepřátelé. Že odteď až na věky už "nejsme bratři" a je nutné všechny navzájem proklít a se všemi zatočit. Stala se hrozná věc… Naši ukrajinští přátelé se báli jet do Ruska, protože "v novinách jsme četli, že u vás Ukrajince chytají na nádražích a posílají do vězení". A my jsme se báli jet tam, protože "Rusy přímo z vlaku posílají do mučíren SBU"…

S babičkou Káťou jsme si volaly, plakaly jsme a nechápaly, jak teď budeme žít. Pak to však ona risknula a přijela k nám do Moskvy. A velmi se podivila, že ji nikdo nechytil a nikam neodvlekl. A že je zde spousta Ukrajinců. A že se k ní všichni Moskvané, se kterými se potkala, chovali jako k vlastní. A jenom se jí zeptali: "Tak jak to tam u vás vypadá?" Tak jsem to risknula i já. Vzala jsem své čtyři dcery a odjela do našeho milovaného ukrajinského Energodaru.

"Proč tam jedeš, vždyť tam jsou nepřátelé!? A ještě s sebou bereš děti!," říkali mi někteří z mých moskevských přátel, když zjistili, kam se chystám.

"Zajímavé, a co jim tam v Moskvě o nás budeš vykládat?," ptali se později zase jiní mí přátelé - ti ukrajinští.

No a teď jsem doma, v Rusku. A ani nevím, co říct…

Možná to, jak jsem se třásla na hranicích, když jsem pomyslela na "mučírny SBU". Ale ukrajinský celník, když kontroloval mé dokumenty, se náhle naklonil na usínající Toňu a takovým legračním chraplavým šepotem zazpíval: "Či-či-či, či-či-či, spi moj malčik, ně kriči…".

"Vždyť je to holka!," vykřikla jsem s očima vykulenýma údivem. A on, mohutný chlapík, se začervenal a vysvětloval, že "to ze zvyku, nedávno se mi narodil syn!…

"Ó, gratuluji!," zaradovala jsem sem. - "Tak ať je zdravý a roste jako z vody!" "Vám i děvčatům přeji také vše nejlepší! A šťastnou cestu!… Jak to s nimi všechno zvládáte?"

Nebo o tom, jak na zpáteční cestě vzali ukrajinské průvodčí všechna má děvčata do svého kupé, abych si "alespoň trochu odpočala", a napájeli je čajem a krmili sušenkami. A dcerky půl cesty chodily s nimi a "pomáhaly" jim obsluhovat pasažéry. Moje Sonička se teď chce stát průvodčí.

Nebo jak má ukrajinská tchýně seděla půldruhé hodiny na slunci na lavičce u vchodu, dívala se na každé auto, kdy už přijedeme… A potom plakala na mém rameni přímo na ulici: "Dceruško! Děvčátka! A všem kolemjdoucím vykládala: "Podívejte! Naši z Moskvy přijeli!"…

Měla jsem strach a ještě v Rusku jsem dceruškám přikázala, aby nikomu neříkaly, odkud jsme. V žádném případě.

"Á, naši Moskviči!," radovali se sousedi. "Co je u vás nového?" A dychtivě naslouchali. "Alespoň že u vás se máte dobře! Ale u nás…" A zahrnuli nás spoustou dobrot - ovocem a sladkostmi. Děvčatům dali jakési laky na nehty, mně parfém, manželovi kolínskou, pera, bloky, hračky. A dokonce umělé řasy a boty, které nikomu nepasovaly. Chtěli nám ještě dát i štěňátko, ale to jsem hrdinně odmítla…

A snad bych měla něco povědět o Olze a Antonovi, kteří pracují v dětském parku s různými trampolínami, lehátky, stroji, skákadly… Při každé naší procházce k nim naše děti s výskotem běželi a skákaly jim do náruče. A Anton je s vážnou tváří líbal na hlavu (takový zvyk si zavedli) a pak je na celý den pustil na své atrakce. A za půldruhého měsíce si od nás nevzal ani kopějku.

"Neurážejte nás," žádali ti lidé, když jsem jim strkala své hřivny (a peníze potřebovali, to vím). "Moc si přejeme, abyste se tady cítili jako doma!" A vzali si Toňu a šli s ní na půlhodiny nebo na celou hodinu na procházku do parku. "Jen ať si maminka v klidu posedí…" Když jsme se loučili, doslova jsem se jim uklonila až k zemi. "Díky vám za všechno… Vy jste LIDÉ!"

Co bych vám tak ještě řekl… Jo, tohle! Ztratila se nám jednou v parku třetí dcerka, čtyřletá Duňaša. V jednu chvíli nás ztratila z očí a plačíc chodila: "Mami, mami!" (To jsem se dozvěděla později.)

My jsme s ostatními dcerami běhali, hledali, křičeli. Už jsem pomýšlela na nejhorší. Přišel ke mně manželský pár a řekl mi, že viděli ztracené dítě, přišla hlídka a odvedla ho na oddělení. Spěchala jsem tam. Cestou jsem měla obavy, že teď mi řeknou o "těch moskalech, kteří nejen že jsou agresoři, ale ani si neumějí uhlídat dítě". A taky jsem se bála, že Duňa bude vyděšená.

Přiběhnu a… šťastná dcerka sedí s policisty, jí jahody, kterými ji pohostili a vysvětluje jim, že je z Ruska a táta je bývalý Ukrajinec.

Místo toho, aby mě nechali vyplňovat protokoly a podávat vysvětlení, či uvrhli do kobky SBU, tak mě samozřejmě jednoduše uklidnili. "Nebuďte tak ustaraná! Všechno je v pořádku!" A také mě pohostili jahodami. "Už nic víc neztraťte," řekli mi při rozloučení. A jeden z nich dodal: "A já mám zase babičku v Rusku".

Tuhle hlídku jsme pak ještě často potkávali. A pokaždé se nás ptali: "Tak, co Duňo, je všechno v pořádku? Kdyby něco, tak se stav."

Lékaři nás bezplatně vzali do nemocnice, když moje děti onemocněly. A pak ještě zavolali, aby zjistili, zda ještě není potřebná nějaká pomoc.

Známí hned přiběhli, když jsme potřebovali opravit duše na kole, žárovky a všechny další opravy. A říkali: "Vždyť jste naši, rodáci, zavolejte kdykoliv…"

Stále nás zvali na návštěvu, nabízeli nějakou pomoc, a kněží v kostelech říkali: "Konečně přijeli naši ruští farníci. Teď už je všechno, jak má být." A babičky z kostela plakaly, když jsme odjížděli: "Určitě přijeďte za rok. Když vás vidíme, je to, jako by se vrátily staré dobré časy!"

O našem nejmilejším tatíčkovi - otci Anatoliji už radši ani začínat nebudu. Jinak to nikdy nepřestane… Ale jaký skvělý šašlik pro nás s matičkou připravili…

Když slyšeli náš moskevský přízvuk, přistupovali k nám na ulici a ptali se: "Nejste z Ruska?" A říkali, že tam mají příbuzné a naříkali: "Proč se to všechno stalo!"

Nejsou snad všichni ti lidé nepřátelé?

Samozřejmě, ža párkrát jsem to schytala za Krym, za Putina atd. Ale bylo to tak bezvýznamné ve srovnání s tou vřelostí, se kterou jsem se setkala, že jsem na to hned zapomněla. Vždyť na obou stranách jsou normální lidé, i když ne všichni. A takoví "ne všichni" žijí i v Rusku.

A je pravda, že… Jednou jeden chlapec řekl nejstarší dceři Varvaře na dětském hřišti, že až vyroste, tak bude ostřelovačem, který bude zabíjet Rusy. Vtom druhý chlapec předstoupil před Varju a řekl prostě, ale autoritativně: "Ty debile! Jednu ti vrazím!…

Tak o tom všem vám tady v Moskvě povyprávím.

Je také nutné vám říci, jak se dnes lidé na Ukrajině modlí v kostelích. Zvláště jako čtou modlitbu za mír na Ukrajině! Tu samou, kterou i my v Rusku čteme při bohoslužbách. Ne, oni je nečtou… Jak ti lidé volají po míru ve své zemi. Dříve se tam tak nemodlili. Vždyť jsou to staré babičky… Teď to však je krvavým srdcem, apel člověka k Bohu! Takový nemůže být oslyšen!

Povím vám o tom, jak moc jsme s nimi hovořili, s prostými Ukrajinci. A jak milují svoji Ukrajinu, jak chtějí, aby slunce svítilo, ptáci zpívali a nikdo neumíral… Jsou to lidé, kterým je teď velmi těžko. Mnozí z nich prostě jen přežívají.

Oni také mají velkou starost o to, jak se k nim v Rusku chováme. "Opravdu jako k druhořadým lidem?," ptal se mě jeden dobrý člověk. Ne! V žádném případě. My, současní Rusové, je chápeme jen těžko.

Vím, že na Ukrajině to vůbec není jednoduché. A že tam nahoře, v politice, přemýšlejí jinak. A že jsou tam rozličné oblasti. A různí lidé. Že probíhá válka a na Donbase je peklo. Že když si zapneš ukrajinské televizní programy, tak ti z toho, co slyšíš o Rusku, vstanou vlasy na hlavě hrůzou. A v ostatních médiích to není lepší.

Ale zatímco v televizi nám říkají, že jsme nepřátelé, zatímco ti u moci se nemohou o cosi podělit, zatímco na internetu to vře nenávistí, v reálném životě je vše jiné. Tedy alespoň v malinkém ukrajinském Energodaru je vše úplně jinak.

Žijí tam dobří, laskaví, přívětiví a štědří lidé, v jejichž zemi nastaly velké potíže. Lidé, kteří trpí, kterým je těžko, ale kteří přitom ke mně, Rusce, vyslali ohromnou vlnu vřelosti.

Řeknu ještě, že je miluji, tyto mé prosté Ukrajince. A že oni milují mne. A že mi u nich bylo moc dobře. A velmi jim za všechno děkuji a zvu je k sobě na návštěvu.

A nakonec… Nekoukejte tolik na televizi. Na žádnou.

Zdroj: Hlas Sevastopolu

Překlad: Stan

Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!