Past chudoby
Dokud fungovala průmyslová společnost, ve Spojených státech, v západní Evropě to fungovalo perfektně, protože sociální stát měl velké příjmy a nízké výdaje. V 50. a 60. letech byla nezaměstnanost v ekonomicky vyspělých zemích 1,5 %, maximálně kolem 2 %. To znamená, že všichni mohli platit daně, všichni mohli platit pojistné a skoro nikdo nepotřeboval, aby mu sociální stát nějak zvlášť přispíval. To skončilo, jakmile práce odešla do chudších zemí s příchodem tzv. postindustriální společnosti, zjednodušeně řečeno, když práce odešla do Číny. Ona tam jde přes Českou republiku, ale u nás se nezdrží dlouho. Jakmile bychom začali vydělávat více, tak ta práce od nás odejde.
Taková poznámka, myslím si dost zajímavá, v České republice máme efektivitu práce na úrovni 73 % Německa, skoro tři čtvrtiny efektivity Německa, přitom mzdy máme na třetinové úrovni. Ceny základního zboží máme vyšší než v Německu, ale to je jedno. Prostě smůla, to je jiná věc. V případě, že bychom tou mzdou se přiblížili ke dvěma třetinám německé mzdy, tak ty firmy od nás odejdou. Půjdou tam, kde ti lidé budou brát čtvrtinu německé mzdy. Nejde to všude, nejde to ve všech odvětvích, ale v zásadě tato logika funguje. Jsme kolektivně v jakési pasti chudoby, protože pokud bychom měli jako celek zbohatnout, tak investoři od nás odejdou. Víte, že 80 % české produkce je v zahraničních rukou a zahraniční investoři tady budou jenom tak dlouho, dokud budeme pracovat za třetinu německé mzdy.
Poláci chtěli po těch firmách, aby jim dávaly peníze na rozvoj vzdělanostního systému a ty firmy jim přímo řekly, proč bychom u vás měly podporovat vzdělanost, my ji v zásadě k ničemu nepotřebujeme, my máme svoje vzdělanostní centra jinde a taky nevíme, jak dlouho se u vás zdržíme. Takže na jihovýchodním Slovensku se postavila automobilka Peugeot. Slováci vyhráli soutěž o delokalizaci té automobilky k nim, k umístění automobilky někde pod Trnavou, a vyhráli to proto, protože té automobilce dali pobídku zhruba miliardu eur. Za ty peníze si ta firma postavila supermoderní výzkumné středisko automobilového průmyslu a postavila ho kousek od Frankfurtu nad Mohanem. Takže Slováci získali nekvalifikovanou práci u pásu jenom proto, že podplatili tu firmu a přitom v podstatě dotují Francii a Německu vzrůst jejich expertnosti.
Je to určitá past, protože dokud budeme pracovat lacino, tak tu práci budeme mít. Ale mluvit v této souvislosti, že se u nás bude rozvíjet vzdělanostní společnost, je nezodpovědné, protože ty firmy vzdělanost nepotřebují, jestliže mají svoje vývojová střediska někde jinde. Jim stačí během dvou týdnů zacvičit si pracovníka, o kterém neví, jestli tam bude za rok ještě pracovat.
V čem teď tedy spočívá ten velký rozpor: Na jednu stranu ti, co pořád ještě dávají své peníze, kde pořád ještě nějaký průmysl je, ti, kdo dávají své peníze do průmyslových odvětví, potřebují, aby zaměstnanci pracovali lacino. To jinak nejde v globalizované ekonomice. Pokud by byli tak hodní a svým zaměstnancům přidali, tak zkrachují. Potřebují z hlediska konkurenceschopnosti, aby se mzdy držely pokud možno nízko. Česká republika je v takovém přechodném stádiu. U nás nadnárodní firmy v mnoha případech platí více než české firmy. Ale platí více než české firmy proto, že platí Čechům jen třetinu toho, co by platili svým lidem. I když platí více než české firmy, tak pořád by za tři Čechy zaplatili jednoho Němce nebo Francouze. Takže ti, kteří dávají své peníze do továren, potřebují v době světové konkurence, aby práce byla co nejskromnější, co nejlacinější. Ale ti, co podnikají v mimopracovních oblastech, ve službách, ti kdo chtějí podnikat s naším zdravím, s naším stárnutím a s naší touhou dát svým potomkům dostatečné vzdělání, tak ti zase potřebují, abychom jim platili co nejvíc. A teď je to velký problém. Jak máme platit co nejvíc, když dostáváme málo, aby ty firmy neodešly. Jak se ten problém bude řešit, nejenom že nevím, ale ani jsem nenašel nikoho, kdo by mi odpověděl. Ani na Googlu to nevědí.
A tento rozpor je ve všech i mnohem vyspělejších zemích než jsme my. I Francouzi, pokud mají větší požadavky, tak se jim řekne, že se výroba přesune do Česka, kde budou lidé pracovat za čtvrtinu mzdy. Ale zároveň ve Francii ti, kdo dělají v soukromých fondech v oblasti zdravotnictví, školství a penzijního pojištění, potřebují mít od Francouzů co nejvyšší platby. Je to rozpor, který zatím řešení nemá.