Titul připomíná citaci z prvního čtení, kde pilný a silný Hospodin nese svůj lid na orlích křídlech (<EM>Ex 19,4</EM>). Jenže Izraelité se nedrželi Božích <SPANnene class=SpellE>fitichů</SPANnene> stejně pevně jako postavičky z trilogie Pána prstenu, takže brzo odpadli. Pád to byl veliký a hned tři měsíce potom, co vylezli na poušť po zázračném východu z Egypta. Nadšení nad sametovou revolucí dlouho nevydrží, hned přijde tunelování a každodenní realita. Pak se vnucuje otázka: Jak to vlastně s těmi křídly je? Fakt, že Hospodin někoho nese, není neutrální výpovědí. Hospodin není orel a nikoho nést nemůže. A když nenese, tak proč bychom měli této metafoře věřit? A o to jde, že je to jazyk víry. Pisatelé nechají Hospodina mluvit svým jazykem, protože mu věří, že je silný a majestátný jako orel a že je stejně elegantně nese. Hezká metafora, dnes už nepříliš účinná. Snad by nás měl Hospodin táhnout nějakou lokomotivou nebo vézt na mohutném tahači. Ale to by víru stejně nevzbudilo, jen útrpnost s chabou poetickou schopností katolíků či křesťanů obecně. Bůh dnes nenapíná fantazii a představivost, to svedou jen vymyšlené příběhy typu Hobitů nebo <SPANnene class=SpellE>Harryho</SPANnene> <SPANnene class=SpellE>Pottera</SPANnene>. Příliš jsme se nechali nést vlnou logiky a <SPANnene class=SpellE>pseudopozitivismu</SPANnene>, který se v tradicionalistickém přestrojení neoscholastiky vpašoval do posvátné věrouky. Co se dá dělat! Jen volně básnit a nechat se unášet představivostí. Ošklivost neoscholastiky již má na kahánku, zatímco poezie a vtip žijí dál.<BR><BR>Problém s Božími perutěmi však spočívá i v jiné okolnosti probírané v dnešním úryvku z Listu Římanům. Kristus za nás zemřel v době, kdy jsme byli hříšní, což zakládá princip nezaslouženého ospravedlnění z Boží lásky. Jenže smrt na kříži se těžko dává dohromady s orlím <SPANnene class=SpellE>fitichem</SPANnene> z prvního čtení. Lze jít cestou Mela <SPANnene class=SpellE>Gibsona</SPANnene> a dát Ježíši silnou filmovou nakládačku. Ta povzbudí fantazii umrtvenou nedokrevným sadismem posledních amerických krváků. Ale tíživá smrt jednoho ubožáka nikoho nepřesvědčí o silné a autoritativní Boží lásce. Spíše o určité slabosti lásky, která se vydá. Snaží se svým utrpením vzbudit soucit a zármutek a tím apelovat na naši lásku. Taková láska je slabá a nemá sílu orlí perutě. Proto Pavel upouští od poetické rétoriky a připravuje v Listu Římanům koktejl právní a teologické nauky, která je známá pod názvem „ospravedlnění vírou“. Neprobudila představivost literátů a malířů, pouze pero teologického komentátora typu Augustina nebo <SPANnene class=SpellE>Luthera</SPANnene>. Za psaním kráčeli <SPANnene class=SpellE>Waldštejnovi</SPANnene> vojáci v naleštěných přilbicích, neb ospravedlnění vírou či skutky pomohla řešit Třicetiletá válka. Když se vraždí pro tu či onu víru, není čas na nevinné snění. Pavlova dovednost postavená mimo poezii nakonec pomohla zplodit hrůzy náboženských válek. O důvod víc, abychom se zamysleli nad jazykem, který pro Boha používáme. Právní a dogmatické formulace mají jednu výhodu, která je současně jejich nevýhodou. Jistě se jimi vyjádří Boží věc tak, že se protivníkům zacpou ústa. Pokud však jsou stejně polemicky a teologicky zdatní jako my, pak je třeba jim vrazit do úst i pořádný roubík. Právní a jiný skrytě či otevřeně normativní jazyk volá po represi, jež garantuje jeho legitimitu. To známe z výnosů posvátné inkvizice čili dnešní Kongregace pro nauku víry. Ale dnes se represivní postup stává často kontraproduktivním, protože svět a mnozí věřící tyto metody příliš neoceňují. Nemíním tímto bourat úřad, který se v katolické církvi po staletí pyšnil přídomkem „posvátný“. Jde mi pouze o prosazení zapomenutého básnického a vtipného jazyka, který by měl šanci ještě někoho oslovit. Vzlet představivosti nemá onu právnickou a dogmatickou přesnost, která by umožnila případnou exkomunikaci dotyčného. S tímto argumentem musím souhlasit, i když nikoliv se smutkem v duši. Také jednota se na vtipném a živém jazyku nebuduje snadno, protože je příliš mnohoznačný a nejasný. Zato z něj může žít víra, protože každý si může přidat něco ze svého, stejně jako na dobrém politickém nebo církevním vtipu. A osvobozující smích se může nést po církvi a světě stejně majestátně jako Vyvolený lid na Hospodinových orlích perutích. <BR>