Zaostřeno na Francii

Podívejme se na Francii očima aktivistického hnutí Attac, které má mezinárodní působnost.

Na rozdíl od českých sdělovacích prostředků poslušně sloužících vládnoucí klice dostávají zdejší kritikové mnohem snadněji prostor ve veřejno-právních médiích, a to i v hlavních vysílacích časech a v celostátně sledovaných pořadech. Na přiloženém videu vidíte ukázku z debaty, v níž aktivistka Attacu uvádí argumenty proti postupu Evropské centrální banky ECB, kterou ve vysílání zastupoval Jean-Claude Trichet, prezident ECB v letech 2003-2011.


Aktivistka Aurélie Trouvé vysvětluje, že stát selhal nikoliv v záchraně bank, ale v jejich kontrole poté, co je za peníze daňových poplatníků zachránil před bankrotem. Například francouzské banky tím dostaly od občanů dárek v hodnotě cca 18 miliard EU. Banky za to daňovým poplatníkům nic nedaly zpět, protože je k tomu stát nijak nenutil. Tuto zradu na občanských zájmech Trichet nekomentoval, ale zato chválil včasnou intervenci ECB v případě poslední světové bankovní krize, která vypukla v USA.

Dalším důležitým počinem je tzv. Attacpédia představující encyklopedický soubor dokumentů, článků a dalších materiálů ke všem klíčovým globálním tématům. Materiály jsou volně přístupné a seřazené podle témat. Na encyklopedické sbírce spolupracovaly nejrůznější organizace, což je v této zemi zvykem.

Dalším klíčovým prvkem u nás prozatím zanedbávaným představují nezávislé sociální sítě, pracovní skupiny a aktivisté sdružení do celostátních fór. Tyto skupiny se dlouhodobě zabývají určitým tématem a vítězné politické strany zprava nebo zleva se na ně běžně obracejí při řešení daných problémů. To rovněž není v této zemi zvykem, protože ministerstva slouží jinému účelu než veřejnému zájmu.

V přehledu uvádíme základní přehled hlavních skupin, které pracují v oblasti trvale udržitelného rozvoje a ekologie, včetně profesionálního podnikového poradenství. Na prvním místě zájmu stojí v poslední době otázka sociální a ekonomické nerovnosti. Nůžky mezi bohatými a chudými se rozvírají všude, i ve Francii. Klikněte si na specializovaný web na věnovaný přímé sociální pomoci formou věcných darů pro potřebné. Jiné skupiny soustřeďují do pracovních skupin aktivisty různého zaměření, profesí a politické či náboženské příslušnosti. U nás je podobný typ komunitní práce zatím málo praktikovaný, a to i v občansky a politicky spřátelených skupinách. Dalším klikem se dostanete na komunitní mediální web Agoravox, kterým stylem práce (ale ne ideovým zaměřením) odpovídá naší e-republice.

Začali bychom francouzským byznysem, který se v e-republice objevil jen okrajově. Na rozdíl od Německa, které delokalizovalo výrobu do východní Evropy, zdejší podnikatelé udrželi výrobu doma. Průmyslníci vsadili na automatizaci, aby snížili náklady. Tato strategie vydržela celá 90. léta, ale nyní je neudržitelná. Tento typ výroby pilně praktikuje i Čína, plus nízké mzdy. Vláda již 15 let soustavně snižuje podnikatelům sociální náklady, jak připomínají kritické deníky. Problém s exportem a náklady je mimo jiné i v nepružnosti a v elitismu francouzských průmyslníků. Pilní Číňané jim sebrali trhy v Africe a stejně tak se Francouzi odmítli intenzivněji podílet na privatizacích ve východní Evropě. Výsledkem je krize zejména v automobilovém průmyslu.



Kdysi velmi úspěšná státní politika investic do perspektivních high-tech odvětví (jaderné elektrárny, Ariane, Airbus, TGV atd.) se částečně zadrhla vinou neoliberálního sobectví, které zde praktikují zejména velké banky. Ty utrpěly na trhu v USA masivní ztráty a nyní nejsou schopny zajistit tok investic do perspektivních odvětví. Ale banky si postupně kupují státní dluh, takže se paradoxně zdá, že bankovnictví bude zestátněno. Zatím se ovšem pouze socializovaly bankovní prodělky (viz tento článek) a zisky zůstávají privátním bankám. Americký model, jednoduše řečeno.

Starší články a současný komentář k 46. číslu si všímaly stavu demokracie a občanské společnosti ve Francii. Současná socialistická vláda udělala směrem ke společnosti dva důležité kroky. Za prvé, rehabilitovala policisty a prefekty, kteří byli odstraněni ze svých funkcí z politických důvodů. Za druhé, ve spolupráci s aktivisty ustavila nezávislou expertní komisi, která připravila nové návrhy na výkon zastupitelské demokracie tak, aby byly v rámcích současné ústavy a aby přiblížily výkon moci směrem k občanům. Oba kroky znamenají cestu směrem k přímé demokracii, což je společné téma celé francouzské levice. Té se nevyhýbají skandály či neschopnost stejně jako každé zavedené politické straně. Proto je i tato vláda zranitelná v případě referend, například v otázce možnosti volit v komunálních volbách pro občany EU. Ale ve srovnání s krizí na pravici má téměř svatozář. Nejprve jsme psali o problematických volbách předsedy UMP, které v následujícím týdnu vedly k rozpadu stranického vedení. A již není vyloučeno, že po tzv. „pekelném týdnu“ pravicová UMP stojí před svým zánikem. Příliš mnoho korupčních afér, příliš mnoho vyšetřování a příliš mnoho mafiánských zájmů. Toto stokrát moc umořilo pravicového oslíčka, který se v Paříži otřepával do stranické kasy UMP stejně dlouho jako do bezedné studně pražské ODS.

Další články jsme věnovali nenápadným hrdinům dneška na poli sociální spravedlnosti. Tíživá životní situace je analyzována ve Francii zcela otevřeně, viz článek o dvojrychlostních sídlištích ve velkých městech. Velké deníky pravidelně analyzují i zprávy velkých charitativních organizací, zejména poslední raport katolické charity o chudobě v rodinách je alarmující.

Česká média se dostala vlastní vinou do tristní situace. Léta si zvykla zveřejňovat pouze komuniké partají, kopírovat denní zprávy světových agentur a poslušně zaznamenávat každý drb politiků pronesený na účelově svolaných tiskovkách. K úpadku naší informovanosti o světě vede i fakt, že úplatní novináři musí trvale dbát na obchodní zájmy velkých firem, od nichž noviny a média berou placenou reklamu. Přímá a nepřímá cenzura, lenost, nemyšlení a manipulace... to vše dnes a denně vytváří v médiích absurdní svět českého občana.

Z našich poplatků na veřejno-právní média a za nečinnosti politicky dosazené Rady pro rozhlasové a televizní vysílání se financuje degenerace společného světa. Republika jako společná věc všech občanů se rozpadá na anonymní střípky: na bulvárně pojaté lidské osudy, na hádky politiků a na šťastné psy vytažené z kanálu. Česko se stalo vinou domácích anti-zpráv paradoxním ostrovem uprostřed Evropy. Už nemáme ani sousedy ani spojence. Vládnou nám neumětelové a autisté, kteří budí na mezinárodních fórech v nejlepším případě údiv a v horším případě zděšení. Zejména pokud prezident krade pero v přímém přenosu a pokud uteče z běžné tiskové konference západních novinářů bez slova vysvětlení, napučený jak malý kluk. Pak ale nesmíme vidět, co se děje kolem nás, abychom náhodou nezačali klást nepříjemné otázky. Ty si mohou dovolit vůči českým politikům jen západní novináři?

Občan v posledních deseti letech ztratil pojem souvislostí, které utvářejí svět. Proto nemůže budovat společnou věc zvanou „res publica“. Výsledkem mediálního anti-republikánství není jen růst zlodějen, demagogie a lží v české politice. Skrytě degeneruje zejména ztráta rozumného úsudku o společné věci zvané „republika“ a „svět“. Kamarád z rozhlasu mi potvrdil, že tento stav navíc vytváří podobu začarovaného kruhu. Sledovanost pořadu roste v nepřímé úměře k jeho kvalitě. Čím víc se pořad podobá Blesku, tím má vyšší sledovanost. A takto „úspěšný“ redaktor veřejno-právního média je sledován blahovolným pohledem politických načalniků-manažerů. Investigativní žurnalistika se provádí jen výjimečně a znamená ve světě českých zlodějen jen nepříjemnosti na všech stranách. Kvalitní pořady a články stojí čas, námahu a trest v podobě nízké sledovanosti. Tím se kruh uzavírá.

Jenže svět funguje jinak, přinejmenším tam, kde jednotlivým zemím o něco jde. Což je faktem na všechny světové strany směrem od našich hranic. Ale my o tom nevíme, protože neznáme souvislosti. Pak je možné, že se klidně spojí Merkelová s Cameronem, aby společně prosadili změnu v rozpočtu EU. Český tisk tyto již souvislosti už nechce a možná ani nemůže sdělovat. Vychoval si vlastní zbabělostí a úplatností degenerovaného čtenáře šitého na míru české malosti. Jenže tak nejde žít. Proto je naší občanskou povinností pokusit se o celistvý pohled na sousední země.