Zrada českých ekonomů

Nové 16. číslo e-republiky o zradě navazuje na sérii článků o volném pádu české ekonomiky, které věnujeme trvalou pozornost již dva roky. V roce 2012 vyšlo tematické číslo Ekonomika cestou ke dnu, které si vzalo na mušku Kalouskovu devastaci. A ekonomé k tomu mlčeli. Pozitivní číslo bylo věnováno etickému bankovnictví (2013-10) a rovněž alternativní ekonomice (2013-12). Jenže rok se s rokem sešel a Nečasova vláda tluče první hřebíky do národohospodářské rakve, což jsme komentovali nedávno v čísle Česká republika, země bez šancí?. Ekonomové opět mlčí. A to nás přivedlo k zajímavé myšlence. Jak to, že čeští ekonomové trvale lžou o stavu české ekonomiky? Je na čase začít psát o zradě českých ekonomů a naopak vyzvednout ušlechtilou památku těch, kteří nemlčeli: "Politici, kteří doufají přetavit v burziánku každou dojičku, překonávají i své předchůdce, kteří ji učili masáži vemene metodou Malininové." (Miloš Pick, 1992)

Jan Macháček pro iHned položil osmi českým ekonomům otázku: V čem jste se jako ekonomové spletli? Otázku pochopitelně položil pouze ekonomům-mužům, protože ženy nemají zřejmě v řízení ekonomiky co pohledávat.

Budiž však tento odvážný počin pochválen. Ale v odpovědích se hovoří pouze okrajově o podstatných věcech, které ovlivňují náš život. Zejména se nemluví o těch negativních jevech, které se týkají fungování peněz. Nikdo z dotázaných ekonomů nevzpomněl historicky největší loupež v dějinách lidstva provedenou kvantitativním uvolňováním. Nemluvilo se o nezaměstnanosti, o socializovaných nákladech a externalitách současného ekonomického systému, jehož největší obětí je ztracená budoucnost mladých lidí, zničený stát a ohrožené životní prostředí celé planety. Přesto všechno je sympatická analýza Michala Šnobra týkající se Temelína.

Z řady vybočuje i sebekritika ekonoma Jana Libicha, který působí na Vysoké škole báňské v Ostravě a na univerzitě v Melbourne. Ten si totiž všímá i "jiné ekonomiky", totiž té, která je zadarmo, tedy péče o rodinu a výchovu dětí. A na rozdíl od Markéty Šichtařové nevidí investici do dětí jako vítězný model zabezpečení na stáří. Tvrdí totiž, že budoucí výnosy v porovnání s vynaloženými náklady nekorespondují. Nelze se spoléhat, že se vám péče o děti ve stáří vrátí. Prý to podle něj v této oblasti „nějak nefunguje“. Jan Libich tedy smeká přede všemi rodiči, a zejména před ženami v domácnosti.

Miloš Pick. Stát blahobytu, nebo kapitalismus? My a svět v éře neoliberalismu 1989–2011. Druhé doplněné vydání. Všeň : Grimmus, 2011, 216 stran. ISBN 978-80-87461-05-1.

Málokterý ekonom může za svého života vydat soubor článků za 30 let, aniž by musel provést větší či menší autocenzuru. O českých ekonomech mediálně zvučných jmen to platí dvojnásob. Jejich jména veřejnost slyší často, jméno autora knihy „Stát blahobytu, nebo kapitalismus?“ téměř nikdy. A to se pan ekonom Miloš Pick letos dožil obdivuhodných osmdesáti pěti let. A právě on může vydat počet ze svého celoživotního přemýšlení v jedné knize a bez autocenzury, protože vždy uvažoval po svém. Jeho známější souputníci opakovali poučky, které byly a jsou na seznamu ideologické či mocenské poptávky ducha doby, proto publikují jen to, co lze politicky či mediálně prodat zde a nyní. Konjunkturální myšlení není z podstaty věci schopné zasadit ekonomii do širších souvislostí, které dávají každé dílčí vědě o člověku její humanitní poslání a náplň.

Kdo si je trvale vědom poslání ekonomiky s lidskou tváří, ten může na vrcholu zralosti vydat životní krédo vydáním klíčových článků. A navíc se nemusí bát soudu dalších generací. Psané dílo a životní praxe autora potvrzuje, že existuje zásadní rozdíl mezi ekonomem-dogmatikem a národohospodářem. Dogmatik či konjunkturalista se raději mýlí s vládnoucí ekonomickou ideologií, než aby hájil pravdu proti ní. Skutečný hospodář (řecky: oikónomos) přemýšlí o podstatě vztahu mezi ekonomií a trvalým blahobytem obyvatel; o dopadech spotřeby a odpovědnosti výroby harmonizované s planetární situací lidstva; o vazbě ekonomiky na liberální a demokratickou politiku, jež bere vážně odpovědnost za obecní dobro v národním, evropském i globálním měřítku. Podívejme se na jednotlivé statě knihy trojím pohledem:
1) co věcně vypovídají o ekonomice;
2) v jakém smyslu aspirují na to, co se v nejlepším smyslu slova nazývá „politická ekonomie“;
3) jak pohled skutečného národohospodáře svazuje nároky národní se zápasem o smysl současné dějinné epochy.

Proč se tedy ekonomové tak často mýlí a jak to, že jim to prochází stejně jako politikům? Viz náš článek o jedné zajímavé debatě. Podívejme se na několik důležitých důvodů, ale jistě by se dala najít i spousta dalších.

1. Český vzdělávací systém a akademická svoboda

Národohospodářskou fakultu VŠE ovládá člověk, který je sice úspěšným podnikatelem, ale vládne zde ideologická atmosféra jako v době, kdy byla škola na opačném pólu a jediné možné učení byla marxisticko-leninská politická ekonomie. Jak je možné zde pěstovat kritické myšlení a dát prostor tvůrčí svobodě? Na jaké úrovni je multidisciplinární výzkum, jaké jsou výsledky vědecké práce? Dnes je zde prosazována opět jediná, možná daleko víc politicky a národohospodářsky škodlivá doktrína neoliberální, která nás přivedla do současné deprese. Žádná recese, ale deprese! Nevylepšujme ekonomické pojmy svými ideologickými dojmy!

Jako bývalí studenti VŠE jsme komunistické doktríně nevěřili a brali jsme ji velmi skepticky. Kdo se toužil vzdělávat, měl po otevření hranic a zavedení internetu možností habaděj. Musel ovšem ovládat několik jazyků, aby si mohl studovat i zahraniční autory. Kriticky nás naučil myslet až život. Jak vůbec myslí naši mladí ekonomové? Vůbec o nich není slyšet, ani v nezávislém tisku.

Ptala jsem se přítele, univerzitního profesora v Linci, zda je možné v Rakousku, aby dostal funkci děkana člověk, který je majitelem několika firem a podnikatelem. Zda by mohl všechno zvládnout? Odpověď: „To je nepředstavitelné, nároky na vědeckou práci, publikační činnost a práci na fakultě věnuje často víc než 12 hodin denně. To je vyloučeno.“ Můžeme navíc okolním zemím závidět vzpurné profesory, kterým svědomí nedalo a začali zkoumat a mluvit k veřejnosti. U Němců to byla Kennedyová, Suhr, Hankele; u Rakušanů Kitzmüller, Büchele, Wohlmayer. A ten seznam si odborní čtenáři určitě rádi doplní.

A studenti? Často mají jen jeden cíl: rychle odmentorovat to, co si vyučující přejí slyšet, nediskutovat, protože na to není ani čas ani doba. Co nejrychleji získat alespoň bakaláře, a pak se někde upíchnout za slušné peníze, pokud možno ve finančním sektoru.
Ekonomů máme jako blech, národohospodáři však nejsou žádní. Poslední byl zesnulý Miloš Pick, viz článek Vyznání národohospodáře.