Budou volby o změně?

Volební 20. tematické číslo se věnuje zamlčeným tématům a perpektivě možného ..

Programy českých volebních stran, které se množí jako houby po dešti, jsou sice mnohdy vyšperkované a mají hezkou grafickou úroveň (ČSSD, Zelení, KDU-ČSL). Jenže jsou naprosto nepřesvědčivé. Slibů hodně, zdravého rozumu málo. Jako ekonomka vím, že vše je o penězích: kdo neovládne ani vlastní peníze, ten nemůže nic slibovat jiným. KSČM je jediná strana, která si snad nemusí financovat kampaň bankovním úvěrem. Nemusí být finančnímu sektoru zavázaná a mohla by leccos do svého programu zahrnout. Jenže i komunisté zklamali. Buď nemají odborníky, nebo drží tezi, že revoluci je potřeba dělat společně v rámci celé Evropy či světa. A tak spoléhají na soudruhy či socialisty francouzské, španělské či italské.

Konzervativci bránící svobodu jakoby vymřeli. Chybí odvaha definovat hodnoty, od kterých se bude v následujících letech odvíjet politika.Tím není myšlena jen konkurenceschopnost, nýbrž i hodnoty jako spolupráce, poctivost, budování důvěry. A to i v ekonomické oblasti. Nic z toho nenajdete v programech, Ty bude asi číst hodně málo lidí a navíc se často podobají ve slibování jako vejce vejci. Hlavně tam nelze najít praktické způsoby, jak těchto parciálních cílů dosáhnout. Chybí vize, a to vize dlouhodobá, strategie jakými nástroji dosáhnout krátkodobých a střednědobých dílčích cílů. Ale tom píšeme v předvolební sérii článků Přísně utajená témata voleb.

V programech hlavně chybí deklarovaná odvaha k činům: vydat se svobodnou, novou cestou a prosazovat ji i v rámci Evropské unie a hledat spojenectví těch zemí, které se rozhodly nevzdat se svobody a odmítají se podrobit novému feudalismu korporací a bank.

Často se věnujeme na stránkách e-republiky Maďarsku. Jistěže nelze získat komplexní objektivní názor, pokud člověk sám v zemi nežije. Ale zvolená strategie zdanění konzumu místo práce je v pořádku. Honba za konzumem a na dluh je ve skutečnosti cizorodý prvek, který se dostal do Evropy nedávno a nepatří do ekonomiky postavené na hodnotách. S tímto trendem přišla i další ideologická pitomost: nekonečný "růst Růstu". Tento výmysl ohrožuje samotné základy života na zemi. Důraz na růst materialistického konzumu je vlastní dvěma ideologiím: komunistické a současnému kapitalismu, který se urval z řetězu racionálního myšlení a ekonomické rozvahy.

Dá se proto pochopit, proč je Maďarsko svými reformami trnem v oku Evropské komisi a hlavním politickým, nikým nevoleným silám - ECB a MMF. Evropská unie Maďarsko pronásleduje, místo aby byla s jeho výsledky spokojená. Maďarsku hrozí zastavení čerpání evropských fondů. MMF klade takové podmínky při čerpání překlenovacího úvěru, že nakonec maďarská vláda dluh MMF splácí s potížemi a vykazuje MMF jako instituci v zemi nežádanou. Záminkou represí je fakt, že Maďarsko překračovalo dříve deficit, což byli od roku 2004 socialisté. Jenže Orbán u toho nebyl a nyní dělá tvrdé kroky, aby zadlužení země snižoval. Zřejmě dokázal maďarské voliče přesvědčit svou konzistentní politikou, a nikoliv českou politikou ode zdi ke zdi. I vrtošivé „finanční trhy“ mu nakonec poskytly v 1. čtvrtletí půjčku 3,25 miliardy eur. Podívejme se však na hlavní deklarované priority Orbánovy vlády.

1. Dlouhodobé úvěry musí dávat stát

Maďarská vláda deklaruje, že nebude postihovat pracující, rodiny s dětmi a důchodce. Cíl je jasný: snížení státního zadlužení, udržení inflace na uzdě, snižování nezaměstnanosti. Zaměstnanost je priorita číslo jedna a i Romové představují potenciál pro ekonomiku.

Je to pro tuto zemi velmi těžké, protože současný růst ekonomiky je spojen s velkými dluhy z minula. A to díky způsobu tvorby peněz, které se tvoří z dluhu. Tuto emisi peněz mají zatím v rukou privátní komerční banky. Je pro ně výhodné poskytovat krátkodobé spotřební úvěry za vysoké úrokové sazby, místo financování dlouhodobých projektů s nižší úrokovou sazbou. Kdyby po II. světové válce vládla stejná politika, nestál by v Alpách jediný penzión. Splácením dluhů zase mizí peníze z oběhu, ty pak chybí při financování potřeb i docela slušně fungujících firem, které z tohoto důvodu dnes krachují po celé Evropě po tisících se všemi důsledky v oblasti zaměstnanosti.

Centrální banka však ze zákona má nejen právo tisknout bankovky a mince, nýbrž může i poskytovat úvěry. Toto privilegium bylo fakticky kompletně přenecháno soukromým bankám a ty se staly vládci nad našimi životy. Změna je nutná, jinak nebude zachována demokracie. Pořád platí, že úvěry mohou být poskytovány centrální bankou cíleně na projekty, které budou opravdu návratné, budou mít smysl, a budou podporovat hospodářskou politiku země.

2. Daně se musí vybírat od těch, kteří na ně mají

Na reformě se budou podílet v Maďarsku především velké korporace a banky, bankovní daň byla zavedena souběžně jako v Rakousku. Zdroje je potřeba hledat tam, kde jsou.

Místo úvěrování spotřebních půjček za vysoký úrok, což je trend podporovaný v celé EU, musí zdroje směřovat k obnovení výrobních kapacit a produktivních investic. Proto také dochází ke změnám uvnitř bankovní rady Maďarské národní banky, která bude muset více podporovat priority vládní hospodářské politiky, místo podporování mezinárodní lichvy.

Boj proti lichvě je deklarován v prvním bodu Národního programu ochrany státu a konečně se odsouzení lichvy dostalo na pořad dne strany, která se otevřeně hlásí ke křesťanským hodnotám. A vláda není ochotna tolerovat asymetrickou nadvládu finančního průmyslu, který sofistikovanými nástroji, kterým často nerozumí ani pracovníci sektoru finančnictví, odsávají důmyslně kupní sílu lidí. A sem patří i bankovní poradenství kolem hypotečních úvěrů poskytovaných v cizích měnách, a nejen to. Skandály bank, které záměrně při správě majetku radily klientům tak, aby aby je poškodily a samy vydělaly, se množí jako houby po dešti. Dokonce ve Švýcarsku, natož co lze pak očekávat v zemích bývalého východního bloku.

3. Maďarský národní program ochrany státu

• Boj proti lichvě
  

V zásadě dojde k právnímu omezení výše úroku a smluv o půjčkách a omezení ročních úrokových sazeb u bankovních úvěrů. Nulová tolerance vůči lichvě a lichvářských úrokům, které budou jasně vymezeny.

• Zastropování cen veřejných služeb
  

Centrální nastavení regulace cen za vodu, stočné, odvoz odpadu, podobně jako již byly regulovány ceny elektřiny a plynu. Stačí porovnat s naším ČEZkem. Pak je u nás těžké být konkurenceschopnou ekonomikou.

• Stabilizační zákon
  

Má sloužit k udržení státního dluhu v mezích, jde o koordinaci systému daňového, zdravotní a sociálního zabezpečení a místních samospráv

• Plán na ochranu domova
  

Způsob řešení maďarského problému hypoték na bydlení v cizích měnách. Stanoví možnost splacení úvěru ve forintech v pevně zafixovaném kurzu.

• Plán finanční ochrany
  

Obsahuje kontinuální plán snižování zadlužení země, udržování nízkého finančního deficitu a snížení závislosti země na rozmarech „finančních trhů“

• Startovní program práce
  

Byl zahájen v roce 2011 a je rozšiřován na jednotlivé sektory, zemědělství, výrobu energií a velké národní stavební projekty. Součástí je projekt veřejných prací.

To byla jen malá ukázka z programu maďarské vlády. Je to zvláštní země. Nepodařilo se ji pokořit ani Habsburkům. Rusům se Maďaři postavili v roce 1956 a krvavě za to zaplatili. Teď se staví na zadní znovu a nechtějí akceptovat nadvládu a diktát těch, kteří sami nedodržují vlastní evropské zákony.

4. U nás není koho volit

České volby vyhraje asi levice. Je to jako z bláta do louže. Hrozí, že sociální demokraté budou pokračovat jenom v zadlužování a výsledek nebude vidět ani na růstu zaměstnanosti, ani na zlepšení životní úrovně lidí.

Především však nejsou v české politice ženy, které něco umí a které by české alfa samce v politice srovnaly do latě. Paní Němcová, jste ostudou inteligentního ženství, je mi líto. A paní ekonomka Švihlíková bohužel šla do party, do které rozhodně nepatří.

První tematické číslo k volbám pod názvem Zamlčená témata voleb 2013 se věnovalo ničení budoucnosti země prováděné zejména skrze ničení střední třídy. V Česku je to jednoduché z toho důvodu, že Zákony ve Sněmovně manipulují lobbisté a hlasují o nich diletanti. Nyní se věnujme dalšímu velkému tématu o němž žádná z partají nechce doopravdy mluvit. Z čeho budeme žít?

1. Pravicoví a levicoví mimoňi

Volební programy zavedených partají jsou opsané z minula a předminula, protože v jejich sekretariátech a tudíž i ve Sněmovně sedí stále stejní exempláři. Již dvacet let žijí z politiky a mají na to živnostenské oprávnění volebně vydané námi, plátci všemožné daně a všemožně okrádaných občanů. Ale o politiku se zajímáme pouze jednou za 4 roky, takže tento zvrhlý systém může vesele běžet dál. Občas do něj naskočí nějaká nová, oligarchy sestavená partaj, a cirkus může vesele pokračovat. Slušní lidé, kteří i nyní kandidují minimálně v jednom novém uskupení, jsou jinými slušnými lidmi odepsáni právě proto, že jim z principu nikdo nechce věřit, že doopravdy slušní jsou. Jak by také slušní být mohli, když jdou sami od sebe do politiky? Takže máme zaděláno na oligarchický fašismus a podívejme se, která témata všechny strany zametly pod koberec. V zásadě jde o dvě provázané věci, které se týkají vize budoucnosti.

• Žádná kandidující partaj nemá strategickou koncepci rozvoje ČR, o níž by se dalo seriózně diskutovat.
  
• Všeobecné referendum není samospasitelné, protože strany potřebují k aktivizaci společnosti jasnou vizi a splnitelný program.
  
• Participativní demokracie v podání levicových větroplachů je prázdná forma v momentu, kdy se lidé nemají možnost rozhodovat o strategických záměrech regionu i státu. A ty musí někdo připravit.
  
• O pravici je vzhledem k těmto volbám zbytečné psát. Modré straky a TOP 09 své ksichty už fakticky ani nemohou dát na plakáty, lidovci se ztrapnili už po několikrát a Babiš chce vést stát jako svou soukromou firmu.
  

Takže to shrňme. Levice je myšlenkově bezzubá, žije v ideologických schématech 19. století a nevidí skutečné zápasy o demokracii a o sociální stát. Současná česká pravice si už vybrala autoritativní formu vlády napojenou na oligarchická centra. Ale stát a společná věc všech občanů existuje, a může dopadnout jako v Řecku. Podívejme se, co je ve hře.

2. Stát už nám téměř nepatří

Vládnoucí partaje vlastní či oposmluvní hloupostí už po dvacet let ničí samostatné hospodářské zdroje státu. Kdo vlastně v této zemi skutečně vládne, bez ohledu na volby? Citujme z analýzy ČSÚ.

Takže na začátku Klausovy transformace nám patřila celá česká ekonomika a stáli jsme před reálnou možností, jak utvářet její vývoj. Nyní, po dvaceti letech mafiánského kapitalismu, neo-neokolonialismu a koncesního státu, již fakticky nemáme možnost, jak stát někam vést. Viz články Kalouskův závod ke dnu a o rok později napsaný Kalouskův závod u dna. Nebo si přečtěte analýzu Ilony Švihlíkové Proč je ČR kolonie. Nebo se podívejte na Debatní klub, na němž se redaktoři e-republiky programově a ideově podílejí.



Výsledek? Naše zdroje a práce patří někomu jinému v zahraničí, kdo fakticky rozhoduje o naší budoucnosti. A o tom by všechny kandidující partaje měly konečně mluvit. A hlavně o své minulé odpovědnosti za tento stav.

3. Drahá práce a zničení pracující

Nejprve konstatujme daný stav. Práce je v Česku silně zdaněna, a to zejména kvůli odvodům na sociální a zdravotní pojištění a Kalouskovu sebevražednému nápadu ohledně DPH. Z velkých ekonomických hráčů, bank a přímých zlodějů tady daně pochopitelně nikdo neplatí. A ani platit nebude, protože to občany vůbec nezajímá, a tudíž ani vládu, ani partaje. A to na rozdíl od Orbánova Maďarska, o němž se ale u nás nesmí nahlas mluvit. Mnohé partaje zprava i zleva slibují, že nezvýší daňové odvody, tak se jim podívejme na zoubek.

Slepé kuře, které by hledalo zrno ve volebních programech kandidujících stran, by zcela určitě chcíplo. V minulém článku Přísně utajená témata voleb I: Z čeho budeme žít? jsme se věnovali rozkradeným zdrojům státu a nedostatku jakékoliv dlouhodobé hospodářské strategie a koncepce. Návrhy ve volebních programech politických stran neřeší to, že státní i municipální dluh trvale roste. Zdroje, které se prací vytvoří, nestačí na financování podle schválených státních rozpočtů. Vládnoucí politické strany (pravé, levé i oposmluvní) svou daňovou tvořivostí panující chaos ještě zvýšily. Podívejme se na statistiky.

1. Daňové kutilství českých mocipánů

Deficit státního rozpočtu je pravidelně 100-130 miliard. Partaje na to smutně hledí, a pak voličům blahovolně řeknou, že dluh sníží. O tom jsme psali v minulém čísle. Zatím našly levo-pravé strany jediný recept, a to je zvednutí daní. Minulý článek ukázal, jak ze země tečou penízem proudem ven, ale to zde nikoho nezajímá, a nejméně ze všeho české voliče. Zato každá vládnoucí partaj daňově kutí na Kalouskův či jiný podobně podařený způsob, a následkem je zvýšení cen. Podívejte se na tento graf ČSÚ.




Za posledních sedm let stoupla cenová hladina pro spotřebitele v České republice mnohem více než v Evropské unii. Podle harmonizovaného indexu spotřebitelských (HICP), což je oficiální a srovnatelné měřítko vývoje cenových hladin, rostly ceny pro české spotřebitele oproti základně roku 2005 do července 2012 rychleji (+20,4 %) než je unijní průměrný růst (+18 %). Jinak řečeno: u nás není jen draho, ale je dokonce super draho. A kdo za to může?

2. Čím se vláda a parlament v Česku nikdy nechlubí

Na růst spotřebitelské inflace nad evropský průměr mají v České republice zásadní vliv špatná rozhodnutí vlády a parlamentu. Zákonem byl nařízený růst sazeb daně z přidané hodnoty (DPH) a sazeb spotřebních daní. Nebýt tohoto „daňového kutilství“, rostly by ceny v ČR pomaleji než v EU. Procentní vliv změn sazeb DPH a spotřebních daní na přírůstek spotřebitelských cen v České republice a EU 27 je vidět na tomto grafu.




Graf ukazuje závislost růstu daní na tempu spotřebitelské inflace. Jistěže se tam promítá i vlastní pohyb cen, nikoli pouze růst vyvolaný vyššími sazbami daní. Příkladem je růst cen potravinářských komodit na světových trzích v letech 2007 a 2008, který se přes cenový řetězec promítl do inflace cen potravin přes ceny zemědělských výrobců v ČR, ceny v potravinářském průmyslu, marži obchodníků a nakonec i výsledných cen na pultech obchodů. Jenže tento růst cen závisí na vývoji světových cen komodit a je všude v EU prakticky stejný.

Ale pozor, podíl potravin ve spotřebním koši postupem času klesá a přibližuje se průměru EU 27 (tj. 13,9 % v roce 2012). V Česku jsme na 14,4 % za rok 2012 z celkových výdajů domácností, ale v roce 2008 to bylo ještě 17,1 %. Zato zásadně stoupá podíl výdajů na bydlení a na energie v celkových výdajích domácností ČR (18 % v roce 2012; 16 % v roce 2008). Tento růst je mnohem rychlejší než v EU 27 (16,1 % v roce 2012; 15 % v roce 2008). Jinak řečeno: nepromyšlené daňové kutilství našich vlád způsobilo, že růst životních nákladů je u nás mnohem vyšší než je průměr EU 27.

Co je pro voliče nejdůležitější? Na tuto otázku odpovídali podle exkluzivního šetření společnosti TNS Aisa pro Českou televizi oslovení takto:




Nakonec až dojede na hlasování se voliči rozhodují podle toho co pochopili z volební kampaně. Asi 62 % respondentů hledá nejmenší zlo nebo se rozhoduje na základě vystupování politiků v médiích.
Pokud voliči nesledují politiku stejně pozorně jako svou peněženku, tak jsou snadno manipulovatelní. Velkou osobní odpovědnost za informování voličů mají veřejnoprávní média. Překrucování a mlčení o tématech důležitých pro odpovědné rozhodnutí voliče není poctivou veřejnou službou.

Volby jsou těžké pro každého aktéra. Proto píšeme sérii článků Přísně utajená témata voleb. Podívejme se na míru úzkosti podle míry vlivu na rozhodování o zákonech.

• Lobbista žije v nejistotě i obavách. Nové tváře znamenají nové výdaje, nepřehledné počty poslaneckých mávátek je potřeba sjednotit pod odpovědné vedení. Zadavatelé jsou nekompromisní a chyby se neodpouští. Lobbista hraje v prvních dnech nové sněmovny o všechno. Je to boj doslova bratrovražedný, tady panuje skutečná konkurence. To víte, zdrojů není nikdy dost pro všechny.
  
• Poslanec to má taky těžké, i když s platem a s nemalými výhodami k tomu. Dostane takovou kartičku, která otevírá nejen dveře, ale přístup ke zdroji poslanecké důležitosti. Tím je myšleno hlasovací zařízení v poslanecké lavici. Po zvládnutí jeho ovládání je potřeba se dobře naučit ještě tuto známou větu: "Zpochybňuji hlasování: hlasoval jsem ANO, ale na zapisovacím zařízení se objevilo NE." Jenže my si pravidelně volíme inteligentní a vzdělané bytosti, pro ty je to hračka. A někteří se musí obětovat jako blbci občas jen proto, že hlasování nedopadlo, tak jak bylo předem dojednáno.
  
• Po dohodě na klubu se zvolí předseda. Jeho hlavním úkolem je dojednávat shody tak, aby poslanecká mávátka fungovala jako efektivní firma. Nakonec budou všichni poslanci zapojení a i prémie budou.
  
• Zbývá dojednat, co s vydělanými penězi. Skromný si poslanec si sjedná domek na splátky a ten aktivnější i nějaké to podnikání nebo solidně placené místečko na dny zaslouženého odpočinku.
  
• Poslední je volič. No, on má taky těžké. Slabší čtenáře už zděsí počet hlasovacích lístků v obálce. Na výběr je 23 politických stran a hnutí. Někdo je známý bavič z TV, jiný se připomene dlouhým názvem, ale nakonec stejně zůstávají na výběr ta jména. Velké kraje mají až 36 jmen v seznamu, ale v Karlových Varech to mají jednodušší tam je to jen 14. Je povinností každé silnější strany naplnit kandidátku v každém kraji s plným počtem kandidátů.
  

Volič si musí počíst a pomeditovat na tím, komu kroužek dá a komu kroužek nedá. Na hlasovacím lístku, který vkládá do úřední obálky, může zakroužkováním pořadového čísla nejvýš u 4 kandidátů uvedených na témže hlasovacím lístku vyznačit, kterému z kandidátů dává přednost. Toto už dá odpovědnému voliči pořádně zabrat. A ještě že neprošlo to úžasné vylepšení velkého Miloše Z. zvané "panašování". To je způsob hlasování, kdy volič může hlasovat pro jednu volební stranu nebo pro jednotlivé kandidáty i z více volebních stran nebo i kombinovat hlasování pro stranu a pro kandidáty z různých volebních stran.

Sranda musí, být, ale z článků našeho webu je jasné, že tentokrát volby rozhodnou o bytí nebo nebytí české demokracie na parlamentní úrovni. Do parlamentu se cpe tolik starých šíbrů, kmotrů a oligarchů, že by se z toho jeden (volič) mohl zbláznit. Ve shodě s úvodním průzkumem veřejného mínění předkládám jednu anketu v webu www.tecka.cz.




Neškodí mrknout se alespoň jedním okem na kandidátku, zda tam jsou slušní lidé, byť je jich málo, což je ostatně obecná lidská zkušenost. Pokud tam mají darebáky, tak proč ty pitomé partaje volit?

Chalani z kapely Vnitřní faktor správně poznamenali: Nedá se roztrhnout řetěz co mě poutá ke světu peněz. Bez peněz do hospody nelez, ale vlastně vůbec nikam. Existenční úzkost plní psychiatrické ordinace a rozvrací rodiny. O tom už dokonce mluví i ČT poté, co si zadala na to téma exkluzivní šetření u společnosti TNS Aisa. Tím ovšem zmizely existenční problémy takto založeného potravinového řetězce a současně i poslední pochybnosti o soudnosti a nestrannosti jejich redaktorských es. Ale což, výsledky jsou v přehledné tabulce.



Nezaměstnaných je u nás kolem 700 tisíc. První část, tj. 551 tisíc je v evidenci úřadů práce a dalších 147 tisíc je tzv. "ekonomicky neaktivních". Jsou to tedy nezaměstnaní, kteří nejsou evidováni na úřadech práce jako uchazeči o zaměstnání.

Máme minimálně 10% obyvatelstva bezprostředně ohroženého chudobou. Příčin tohoto stavu je mnoho. Počet pracovníků v hlavním nebo jediném zaměstnání se od 1990 postupně snižoval z 5,4 mil. na 4,9 mil. osob, tedy asi o 500 tisíc. Změnila se i struktura zaměstnanosti.
Počet zaměstnanců ve výrobě klesl asi o 1,7 mil. osob, nejvíce v průmyslu (-1,1 milionu). Zvýšil se počet pracovníků ve službách všeho druhu, především komerčních. O existenční nejistotě na těchto pracovních místech se v době hospodářské poklesu nedá pochybovat.

Václav Věrtelář v článku Kolik je vlastně lidí bez práce správně napsal, že problémem je průmysl. Radí ve shodě s volebním programem KSČM zvýšit počet pracovníků a tedy i pracovních míst především ve výrobě. V duchu plánovací tradice z dob socialismu k tomu dodává malou poznámku: "Je však třeba především stanovit, které výrobky mohou mít odbyt doma i v zahraničí". K podobné hlouposti jen jedno. Zatím se nenašel v dějinách nikdo, kdo by dokázal tzv. "stanovit" od zeleného stolu chování trhu, vývoj nabídky a poptávky a tržních cen; a ti co to zkusili, nebyli úspěšní.

1. Stav průmyslu v ČR

Nové průmyslové zakázky byly v roce 2012 o 2,1 % vyšší než v předchozím roce. Tento růst byl mnohem menší než v roce 2011, kdy zakázky meziročně vzrostly o 4,8 %. Vývoj nových zakázek táhnou nahoru především objednávky ze zahraničí, které
vzrostly o 5,2 %. Domácí poptávka je v trvalém útlumu. Nové zakázky z tuzemska se snížily o 3,5 %. Podobně je na tom i letošní rok s objednávkami ze zahraničí a domácí poptávkou.




Graf ukazuje, že slušně a dlouhodobě se uživí jen firmy pracující výhradně pro export. Malé podniky vyrábějící pro domácí trh jsou ničeny kvůli Kalouskem a jinými partajemi zničené kupní síle obyvatel. Viz článek Přísně utajená témata voleb II: Proč máme blbě nastavené daně? Přes velké investiční podniky například bývalého Cheposu a jiných, dnes vyvážet nemohou, to už bylo za dvacet let dávno vytunelováno. Přesně opačnou politiku dnes dělá Maďarsko viz článek Černá díra v programech českých politických stran. Průmyslová produkce po dvou letech růstu se v roce 2012 mírně snížila. V celoročním pohledu pak jen pět odvětví zpracovatelského průmyslu vykázalo růst (zdroj ČSÚ).