Zapomeň na bližního svého

Tematické 21. číslo e-republiky se věnuje neviditelným bližním a tím navazuje na tematické číslo z roku 2012 (Neviditelní bližní). Debakl vládnoucích a ekonomických elit posledních 20ti let a rozkradený stát k tomu - to vše dohromady nyní přináší a bude přinášet své trpké plody. A možná i pro další generace. Obě předešlá předvolební čísla ukázala, v čem jedeme po slepé koleji. Nyní je třeba ukázat důsledky české hlouposti a otevřít občanům oči pro stav věcí, které nechtějí vidět. Právě ona "vůle nevidět" přinesla převálečnému Německu fašismus a nám prozatím jen jeden velký problém. Ale řešitelný, zatím.

Michal Řeháček pracoval do omezení sociálních služeb jako terénní pracovník v Libereckém kraji. Pomáhal sociálně vyloučeným spoluobčanům, včetně právního a sociálního poradenství. O Vánocích jsme si vyprávěli o těch, na než si občas vzpomeneme u plného štědrovečerního stolu.

Bezdomovci jsou všude na světě. Jsou ti čeští něčím výjimeční?

Nevím, zda jsou čeští bezdomovci něčím výjimeční, s bezdomovci v cizině pracovní zkušenost nemám. Bezdomovectví u nás je ale relativně novým fenoménem, který však v posledních několika letech nabývá na velikosti. Další věcí, kterou cítím, je to, že si na bezdomovectví většinová populace již zvykla. Tím myslím to, že se většina lidí již nepozastaví nad tím, když důchodkyně žebrá na ulici, nebo spí u kanálu, z kterého jde teplá pára. Lidé okolo ní projdou, v její blízkosti zrychlí krok, a když už je v nedohlednu, tak vesele pokračují v nakupování vánočních dárků. Jakoby se smířili s tím, že problém bezdomovectví je něco normálního, něco co do naší společnosti patří.


Populaci žijící na ulici bych rozdělil do 3 skupin. Za prvé se jedná o mládež, která je propouštěná při dosažení plnoletosti z různých zařízení, např. dětských domovů apod. Ta je po odchodu z těchto institucí ponechána napospas osudu. Všichni víme, že najít dnes zaměstnání je pro mladého člověka bez praxe téměř nulová. Zoufale tu chybí návazné služby, resp. je jich málo, např. domy na půl cesty, které by těmto lidem pomohly adaptovat se. Do této skupiny bych zařadil i mládež, která se na ulici dostala kvůli problémům s drogami, čí problémům v rodině.

Druhou skupinu představují lidé, kteří žijí na ulici již od sametové revoluce a to z různých důvodů. Mnoho lidí se stalo bezdomovci při socioekonomické transformaci ze „socialistické“ ekonomiky do neoliberálního ekonomického systému. Byly to stovky až tisíce lidí, kteří neměli takové štěstí a dravost, jako naši privatizátoři a další „šikovní“ podnikavci.

Poslední skupina, která je dost čerstvá, myslím z časového hlediska. Jde o kategorií lidí většinou důchodového, či předdůchodového věku. Tito lidé skočili na ulici v důsledku škrtů dnešní vlády a neuvěřitelných pravomocí exekutorů a právníků obchodujících s dluhy.

Bezdomovectví je tzv. "problém". A tak mu rozumí i vládní zpráva Rusnokovy vlády, viz článek Vláda začala řešit bezdomovectví. Rozumí naše dnešní společnost slovu „problém“?

Online slovník ABZ jej definuje takto: problém je „věc k řešení, sporná otázka, otázka k rozhodnutí.“ Internetová encyklopedie Wikipedie jej vysvětluje: problém „označuje takové podmínky, nebo situaci nebo stav, který je nevyřešený, nebo nechtěný, nebo nežádoucí. Problém obvykle vyžaduje nějaké řešení. V takovém případě je nutné pochopit nejdůležitější aspekty daného stavu, neboť jen tak lze nalézt způsob řešení problému.“




Pokud se podíváte na starší číslo Neviditelní bližní (2012-50) a zejména na rozhovor s terénním pracovníkem (Zapomeň na bližního svého), pak zjistíte tragickou realitu bezdomovectví. Problém znamená tedy řešení něčeho, rozhodování se pro něco nového. Zamýšlí občané problém bezdomovectví řešit? Chtějí se pro řešení vskutku rozhodovat? Přejí si onen nežádoucí problém vyřešit? Je to pro nás bezdomovectví „problém“?
Než se rozhodneme problémem zabývat, je nutné osvětlit, co bezdomovectví vůbec znamená. Slovo „bezdomovectví“ a „bezdomovec“ jsou pojmy, které se staly součástí českého jazyka po roce 1989. Slovo bezdomovec je v široké veřejnosti až příliš běžně užívané. Toto pojmenování však není správné, protože bezdomovcem může být kdokoliv, kdo chodí slušně oblečený, stará se o sebe, avšak je bez domova. Další významy tohoto slova lze dle mého názoru vyložit následujícími způsoby:

• osoba, která nemá stálé bydliště;
  
• ten, kdo opustil svou zemi z důvodu politického útlaku, války, přírodní katastrofy;
  
• cizinec žijící na území jiného státu bez povolení úřadů.
  

V sociální sféře se užívá pojem „osoba bez přístřeší“ či „osoba v nepříznivé sociální situaci“, popřípadě „lidé bez domova“. V odborné literatuře najdeme tyto dvě definice, které se vzájemně doplňují.


Následující definice bezdomovectví sleduje spíše sociální aspekt.



Nevím, zda je možné každého člověka bez domova zařadit do těchto definic. Není jednoduché formulovat, co bezdomovectví vlastně je, anebo kdo je člověkem bez domova. Naší povinností je tedy neupadat do stereotypních pojmenování a škatulek, ale neustále se nad těmito lidmi zamýšlet.

Předešlý článek Zapomeň na bližního svého II rozbíral podivný vztah k bezdomovectví jako neutrálního "problému", který se nás netýká. Jako by se lidé smířili s tím, že bezdomovectví je něco normálního, co do naší společnosti patří. Nyní se podívejme na otázky tzv. "nové chudoby". Lidé, kteří cítí chudobu v dnešním bohatém západní světě jako skandál, se musí zamyslet nad příčinami sociálních pádů lidí. My, vystřízlivělí lidé s pomocnou rukou, kteří jsme dokázali překonat strach a nezavíráme oči, se ptáme: Proč občany postihují sociální pády stále častěji?

1. Problematická definice nové chudoby

Ve svém předchozím článku jsem předznamenala, že jednou z příčin bezdomovectví neboli sociálního vyloučení se stává tzv. "nová chudoba". To je ale široký pojem. Novou může být např. chudoba ducha, chudoba společenská (radikální individualismus), chudoba bytí (nadvláda materialismu a konzumu). A v neposlední v řadě je to „situačně sociální chudoba“. To je nový jev. Jak se máme vypořádat s novou chudobou?

Nová chudoba se k nám začala prodírat od konce 60. let 20. století a od počátku 80. let. Dnes se situace dramaticky zhoršila a vykrystalizovala do současné nepřehledné podoby. Ta vznikla chaoticky, živelně, bez jakékoliv regulace, s nedostačujícím zásahem státního aparátu. Nikdo se do hloubky nestihl systematicky zabývat kategorizací a terapií nové chudoby. A dané výzkumy a výsledky akademických polemik se prozatím nedostaly do povědomí širší veřejnosti.

2. Proč novou chudobu ani nevidíme?

Rozmach lidstva je tak prudký, že se s tím nestíháme vyrovnávat. Nemáme „čas“ na vstřebávání změn. Současná společnost je výhradně upnutá na technickou modernizaci. Vše musí být moderní, vše musí stále více prosperovat. Lidstvo je modernější, technizuje se, zdokonaluje v technologickém vývoji, roste produktivita práce a tím i bohatství společnosti. Mělo se za to, že v této postmoderní kultuře se všechny rozměry chudoby postupně a definitivně vymýtí. Společenský standart bude vzkvétat a problém hladovění po všem bude minulostí. Opak je však pravdou. Naše neoliberální a postmoderní společnost se místo rozkvětu začíná hroutit, protože ji ovládá oligarchické jedno procento těch nejbohatších. Pak není divu, že chudoba se šíří rychlostí větru. A navíc se mění i smýšlení lidí vzhledem k chudým lidem. Podívejme se na jeden hezký citát k tomuto problému od sociologa Jana Kellera.



Mentální fašizace společnosti se snaží tyto lidi vyloučit z běžného provozu a snaží se postavit je mimo zbylou skupinu zatím nezchudlých občanů. Nový chudí pak připomínají prozatím nezchudlým, jak dopadnou i oni. Proto novou chudobu nechce nikdo vidět.