Oligarchický únos Evropy

Situaci na našem kontinentě se věnuje úvodní číslo roku 2014. Letošní volby do Evropského parlamentu budou do velké míry rozhodovat o osudu Evropy. Buduje se Evropa zdola jako společenství občanů nebo byrokraticky shora, jako společenství bank a multinacionál? První článek ukáže zákulisí daňové oázy zvané "Brusel" a způsobu, jak zde poslanci nepracují za námi poskytovaný královský plat. Dva články o volbě mezi nekrofilní nebo biofilní EU nabízejí průvodce evropskými problémy, o nichž se u nás vůbec nemluví. A řešení těchto otázek bude rozhodovat o osudu dalších evropských generací

Nedávný článek Být chudý a slepý k tomu spojil chudobu v EU se zajímavou sociologickou studií z USA, která exaktně měří neschopnost lidí prohlédnout svou vlastní ekonomickou situaci a jednat podle tohoto poznání. Podívejte se na problém chudoby v Evropě blíže. Kdo za ni může z hlediska ekonomického a politického systému? Individuální schopnost uspět v životě, štěstí, neštěstí, nemoc atd. nepatří přímo do obecné analýzy.

1. Politika je servis oligarchiím a požitky politiků tomu odpovídají

Feudalismus potřebuje šlechtu. Platy EU politiků jsou považovány za největší samoobsluhu všech dob. Nejde o závist, ale o princip. Politika má fungovat pro občany a jejich veřejný zájem. Oligarchie mají svůj soukromý zájem. Takže "obchodní model" politických špiček není akceptovatelný dokonce ani z ekonomického hlediska. Nefunguje vazba "produkt – cena". Produktem má být blaho veřejné věci a cenou je zničení státu ve prospěch jednoho procenta. Na takový "obchod" doplatí každá firma. Kde není důvěra, není šance systém udržet.

Příklad? Podívejte se, jak poslanec EP za ODS Miroslav Ouzký parkuje své Porsche v budově EP a přitom za tuto firmu bezostyšně lobuje, viz uvedený příklad pro směrnice hluku. Klikněte si na podrobnou reportáž Die Macht der Lobbyisten bei der Gesetzgebung. Našinec od modrých strak se přece v EP nemůže ztratit a vždy najde správnou cestu k penězům.

Etablované politické strany budou před volbami určitě obhajovat dnešní podobu Evropské unie. Ta ale není ničím jiným, než geniálním obchodním modelem pro profesi zvláštního druhu lidí, profesionálních politiků. V poměru k platům politiků v domovské zemi je po roce 2009 místo europoslance nebo špičkového úředníka výhrou v loterii. Jde i o cestu, jak odstavit na vedlejší, za to zlatou kolej nepohodlné domácí politiky, kteří stojí v cestě plánům politických grémií politických stran. Vzpomeňme si na vykopnutí sociálně-demokratického Vladimíra Špidly do Bruselu. Nebo nominaci Beatrix Karl, neúspěšné bývalé ministryně spravedlnosti rakouské ÖVP, do čela kandidátky do EP v letošních volbách. V politice řízené oligarchickými médii, jež oblbují občany, platí "sejde z očí sejde z mysli".

2. Zájmy občanů hájí prolobovaní politikové

V příštích měsících se vrhnou všechny politické strany v zemích EU do volebního boje, aby sáhli na poslanecké fantastické platy za nic a na stále větší moc, která se v evropských grémiích koncentruje. Viz naše články o tajně projednávané transatlantické smlouvě jako formě nového korporátního otroctví. V jádru fungují instituce EU jako mateřský koncern. Tím je myšlena branže „politika a lobbisté“. Občané jsou dělníky v dceřiných firmách, které mají vydělávat, aby se manažerská elita v EU grémiích mohla dostat k pohádkovým platům. A pohádkové jsou, mimo jiné i proto, že EU je nejbezpečnější daňovou oázou světa.

Nekrofilní, nebo biofilní Evropa? Evropa pro život nebo proti životu? Nabízíme průvodce ideami pro EU, o nichž se u nás vůbec nemluví. A to budou letos volby do EU, které jsou v jistém smyslu zcela klíčové. Hraje se totiž o budoucnost Starého kontinentu. Shrneme-li vše to, o čem jsme v loňském roce psali o krizi v EU, dají se říci následující body:

1. Všechna původně umravňovací kritéria byla porušena. Maastrichtská smlouva je cár papíru k ničemu. Mohou-li ji porušovat velké státy, proč by ji pak nemohly porušovat i malé? Co bylo zakázáno, je dovoleno, viz politika Evropské centrální banky, kterou už není zapotřebí dále komentovat. Státní suverenita zemí eurozóny už je pouhá makulatura. Je to hra na něco, co už neexistuje. Plán byl splněn: „Kdo ovládá dluhy, už nepotřebuje ani vyvolávat konflikty. Přijdou samy.“

2. Finanční elity chtějí jeden stát „Euroland“ nebo jeden „Národnostní stát Evropu“ proto, aby měly neomezený přístup k daním občanů. Evropa regionů, decentralizovaná a postavená na subsidiaritě jako jedna z dalších možných variant, kterým se budeme věnovat v dalších analýzách, zase není slučitelná s bankovní unií, ani s transferovou unií řízenou centrálně. Stejně tak pokračování stávajícího bankovního a finančního modelu, modifikovaného do evropské bankovní unie není ničím jiným než faktorem, jak urychlit nástup finančního represívního fašismu v Evropě.

3. Ochota podporovat vytvoření politické unie bez jasného deklarování hodnot, na kterých má být postavena, a změny stávajícího kurzu, protože dnes je EU pod vládou korporací a finančních lobby, je u občanů většiny zemí minimální.

Existují různé proudy uvnitř EU: pragmatici, radikální Evropané, zastánci konceptu unie založeného na jednotě regionů a nikoliv jen států, skeptici atd. Tyto proudy a koncepce budoucího možného uspořádání představíme v rámci našeho seriálu, věnovaného volbám do Evropského parlamentu. Způsob, jakým zatím manifestují své plány představitelé EU jako Barroso, znejisťuje však voliče natolik, že se může stát, že evropské volby budou jednoduše bojkotovat. Viz článek Barrosův napoleonský komplex. A to by byla velká chyba. Podívejme se na hlavní politické proudy v EU.

1. Pragmatici: pomalá cesta do pekel

První skupinou v EU jsou tak zvaní pragmatici. Jsou pro nás volitelní? O co jim jde? Především prosazují přerozdělení dluhů a vlastně podporovali jejich navýšení umělou cestou. Jak se to dělá, to jsme popisovali dost dlouho. K tomu přispěly všechny záchranné deštníky, ESM a garance. Účel je jediný – nechat zaplatit dluhy daňové poplatníky i těch zemí, které na tom byly relativně dobře. Ať už cestou bail-out nebo bail-in, nebo úplnou likvidací sociálního státu. Jako když rodiče zaplatí dluhy svých nezbedných dětí. I když ty byly dospělé a svéprávné.

Jistě jste si všimli, jak málo se hovořilo před německými parlamentními volbami o EU. Kdyby ležely karty na stole, byly by výsledky voleb jiné. Pragmatici z SPD chtěli eurobondy a bankovní unii. Pravicová CDU a CSU se musí přizpůsobit, chce-li s nimi vládnout v koalici. V Rakousku to není jiné. A bůhví, jak to bude v Česku. Že to všechno jsme při vstupu do EU nevěděli a netušili, do čeho jdeme? Naše chyba. Neměli jsme být líní a víc se zajímat o „res publica“.

Brusel a ECB vládnou tak, že místo konvergence je tady divergence. Máslo na hranicích v rakouském Freistadtu stojí 32,25 a v sousedních Budějovicích 47 korun. Ale to se týká i západní EU. Je lepší dělat řezníka v rakouském Bad Leonfeldenu za minimální mzdu 11,50 euro než v sousedním Německu, kde se minimální mzda na velkých jatkách pohybuje i na třech eurech. A to se zde navíc bourá maso z farem o 20 000 kusech prasat krmených geneticky modifikovaným krmivem z Jižní Ameriky. Ostatně ani Rakušané nejsou cimprlich, když jde o velké farmy. Jenom značka Bio by vám měla zaručit, že prasata nejsou krmena různými nebezpečnými krmivy bůhví odkud. Značka „Made in Austria“ neznamená ještě, že si kupujete hovězí od rakouského producenta. Projekt EU dostal závratě. A pokud jde o bankovní politiku ECB, tak to už je úplná ruská ruleta.

První díl série Nekrofilní nebo biofilní Evropa? Volby do EU si klade otázku, zda je současná Evropa pro život nebo proti životu. Před českými volbami 2013 jsme čtenářům nabídli Zamlčená témata voleb 2013, viz tematické číslo 2013-19. Stejně tak nabízíme průvodce ideami pro EU, o nichž se u nás vůbec nemluví. V letošních volbách do EU se totiž hraje o budoucnost starého kontinentu. Nyní necháme mluvit čísla.

1. Peníze jsou barometrem fungování práva ve společnosti

Tato věta by se měla tesat do kamene. Její autorkou je americká filosofka Ayn Randová. Ve své knize Atlas shrugged (Sehnutý atlas) vyjádřila touto větou vše podstatné, co platí i pro dnešek. Ač je Ayn Randová považována za velmi rozporuplnou osobnost, co se týká peněz, její citát sedí:

Vzhledem k fungování současné EU to platí dvojnásobně. Ve světle sociálních konfliktů, narůstající nezaměstnanosti, chudoby, rostoucí xenofobie mezi evropskými národy a jejich vzájemnému štvaní lze konstatovat, že mírový projekt, za který dostala EU Nobelovu cenu míru, by musel vypadat opravdu jinak. Před volbami do Evropského parlamentu lze shrnout mnohé, o čem již více jak rok informujeme, věrně naplňuje obsah citátu. Proberme to popořádku.

1. Něco málo z historie ekonomiky

Proti dluhům stojí vždy velké majetky někoho, a vzhledem k tomu, mají-li se dluhy osekat, bude daň z majetku nutností. Otázkou bude, koho zdanit. Ty, kteří řádně platili daně a nepřišli k majetku spekulacemi, nýbrž si něco málo naspořili na stáří, a to prokazatelně svou prací?

V době Velké hospodářské krize byla v roce 1932 v USA zavedena daň z příjmu 63 % a až do roku 1964 činila sazba u příjmů fyzických osob nad 200 000 dolarů 90 %. Amerika v té době byla lepší zemí k životu, než je dnes. Snižování daní pro bohaté se rozběhlo za prezidenta Reagana a aktuálně od 1. ledna 2013 činí daň z příjmů nad 450 tis. celkem 39,6 %. U daní ze zisku podniků existuje několik sazeb dle daňového základu. Malé firmy 15 %, pak 25 %, 34 % a 35 % je nejvyšší sazba. I když se nasadí vysoké daně a sníží se s pomocí státu zadlužení bank, začne tanec zadlužování znovu. Maximálně 2 generace a nastoupí stejný problém, jako máme dnes. Oddlužit banky nestačí, pokud se nezmění finanční a bankovní systém.

2. První problém: Jednorázová daň z majetku

O návrhu MMF na 10% odvod z čistého majetku obyvatel EU, jsme psali dostatečně. Viz článek Bankéři přestávají respektovat soukromé vlastnictví. Konzultační firma Boston Consulting Group přišla s návrhem „one time wealth tax“, tedy jednorázovou daní ve výši 1/3 majetku. Jejich experti spočítali, že soukromý majetek v eurozóně činí 18 bilionů eur a tímto odvodem ve výši 6 bilionů eur by se daly ucpat díry v rozvahách bank.