Třikrát čtení na léto

Část nikým neplacené redakce e-republiky jede na dovolenou nebo už si ji užívá, zbytek aktivistů bude možná psát. Rozhodli jsme se udělat jedno číslo čtení na léto. Snad nabídneme něco jiného, než porci smutných zpráv ve světě, který podléhá rychlé devastaci za nečinného přihlížení pasivních občanů.

Má zvíře duši? Není přímo řečeno, že nemá. Každé zvíře přemýšlí, pokud by tomu tak nebylo, nepřežilo by. A jestliže přemýšlí, má i duši. Předkládám krátkou povídku o tom, jak naše rodina pečovala o duši svého milovaného jezevčíka. Tento příběh je smyšlený, ale podobné starosti i radosti zažívají všichni chovatelé psů všech ras. Péčí o duši je i radost, smích a oproštění se od všedních starostí.

1. Brokův příchod

Jednoho dne se rozlétly domovní dveře. „Mamííí“, slyším řev svého jedenáctiletého syna Honzy, „u Pavlínky mají štěňata jezevčíka a jednoho nám dají“. Dříve, než jsem stačila cokoliv namítnout, do kuchyně se přiřítilo malé chlupaté štěně a za ním doklusával Honza. „Ihned toho psa vrať!“, snažím se neztratit rodičovskou autoritu. Synáček však dělá, že neslyší: „Jo, jmenuje se Broček“. Jen jsem tiše zaúpěla: „Kdo se o něho bude starat?“, snažím se utlumit nadšení Honzy. „No přeci já“, odpovídá s údivem v hlase potomek. Chci mít přeci jenom poslední slovo: „Až přijde táta, tak tě vyžene i se psem“. To jsem netušila, co bude následovat.

Brok zatím seděl na zadku a sledoval naši rozpravu. Měl povytažený jazýček, hlavičku s plandajícíma ušima nakláněl ze strany na stranu a vypadalo to, jako by se usmíval. Rošťárna mu koukala z malých hnědých kukadel. Měla jsem pocit, že rozumí každému slovu. Postavil se na nemotorných nožičkách a náhle se pod ním objevila loužička. „Tak tu starost předveď“, vyzvala jsem Honzíka k úklidu loužičky. Ten se zašklebil, ale donesl hadr a loužičku utíral. Přitom něžně mluvil na psíka: „Bročku, to vychovaný pejsek nedělá“. Brok si vysvětlil pohyb hadru po podlaze jako výzvu ke hře a s veselým štěkotem na „kořist“ útočil. Výzvu ke hře přijal i Honza a za chvíli byl byt plný veselého smíchu a psího štěkotu.

Žijeme v materialistické a konzumní společnosti, která klade velký tlak na lidi. Aby vlastnili auta, velmi dobře vybavená obydlí, značkové oblečení, navštěvovali skvělé podniky a fastfoody atd. Vidíme to na přeplněných nákupních centrech, kde si lidé ukájejí svoje potřeby. Aby mohli svůj život realizovat touto cestou, musí si na něj také zajistit finanční prostředky. U některých jedinců to znamená hodně práce, u jiných např. zneužívání sociálních dávek nebo lákadlo rychlých a drahých výpůjček. Aby člověk tyto nároky naplnil, musí se pěkně otáčet. K tomu má určité povinnosti vůči sobě, rodině, přátelům. Vzniká velký kolotoč života. Většina lidí si proto hledá únik. Je to únik pro odpočinek, a někdy i odpočinek pro duši. A každý ho má někde jinde. Mohou to být různé koníčky: od sportu po rybaření přes četbu, divadlo, ale i např. sledování televize, posezení s přáteli. Tak to dělá většina společnosti, určitá část to řeší únikem k alkoholu, drogám a různým dalším nezákonným činnostem.

Jsou mezi námi, ale i lidé, kteří mají své hodnoty posazeny trochu jinak. Nejde jim o shromažďování majetků nebo konzumování života. Svoji životní filozofii hledají třeba v přírodě, víře, lásce atd. Uspokojují své potřeby zkrátka jinak. Jsou pro ně důležité prožitky nezávislé na penězích a majetku. Určitě se tato skupina liší jedinec od jedince. Někdo je čistě pro tento styl, jiný ho může kombinovat se styly dalšími.

Zmínila jsem zde skupinu dospělých jedinců, kteří si svoji cestu zvolili ať je taková či jiná. Ale existuje část populace, která je ještě neposkvrněna žitím a nároky společnosti. A touto skupinou jsou děti.

Čistota

Můžeme polemizovat nad tím, zda dítě, které se narodí, přichází už s nějakými zkušenostmi, ale každopádně je po narození začne získávat. Je úžasné sledovat tento vývoj. Každý nový jedinec, zdá se býti neposkvrněný životem. Jeho tělíčko, mysl a řekněme i duše jsou čisté. Přes potřebu základních fyziologických potřeb k naplnění smyslových prožitků a přijímání lásky, pocitu bezpečí se dostává dál. Poznává a zkoumá svět. Diví se. Přemýšlí. Ptá se. Ptá se na všechno. Pokud to umí. Než se naučí mluvit, také se ptá. Ptá se mimikou, gestikulací, zvuky. Zkrátka všemi dostupnými prostředky. A na jeho nejbližším okolí je, zda-li mu rozumí a chce jej na jeho cestě raným životem vést.

Niterně se spojit s neposkvrněným tvorem je přímo balzám pro duši. Jestliže je toto propojení správné, přichází velmi rychle pocit štěstí, který se opakuje. Kdo je obdařen darem být s malým lidským tvorem, by měl využít této situace a naplno si tyto okamžiky užívat a čerpat z nich. Jelikož jedinec roste, vyvíjí se a postupem času ztrácí tuto nádhernou čistotu. Může ale zůstat v mysli tomu, kdo čerpal.

S partnerem jsme rodiči dvou dětí, a proto mám tu čest prožívat tyto chvíle dvakrát. Samozřejmě, vždy to není jen prožívání blaha, ale v této práci se chci zaměřit pouze právě na blaho a okamžiky štěstí.

Je lepší život ve městě nebo na venkově? Rozdíl mezi životem na venkově a ve městě je předmětem různých odborných i laických úvah, neboť život ve městě a na venkově vykazuje odlišnosti, které způsobují zcela jiný styl života a myšlení lidí. Všeobecně se má za to, že na venkově panují lepší mezilidské vztahy, lidé k sobě mají blíže a více si zde vzájemně pomáhají, zatímco ve městech se obecně předpokládá anonymita, neosobnost, nižší sociální soudržnost a solidarita mezi lidmi. I přesto, že dochází na venkově mnohdy k přejímání městského způsobu života, rozdíly v obyvatelstvu jsou zde neustále patrné.

V posledních letech se stále více hovoří o problému vystěhovávání obyvatel z venkova, ale dalším problémem je také stárnutí populace, které s tím úzce souvisí. Lidé z venkova odcházejí hlavně z ekonomických důvodů, nemohou sehnat v místě původního bydliště práci a mnohdy se jim nechce dojíždět do vzdálenějších měst, proto se rovnou odstěhují. Venkovské obce tak ztrácejí zejména mladé a vzdělané obyvatele, kteří zde nenachází uplatnění na pracovním poli, ale chybí jim také kulturní a společenské vyžití. Pro mladé lidi je zde málo faktorů, které by je zde udržely. Mladí se odtud často stěhují za lepším a tak dochází k negativnímu fenoménu migrace mladých lidí do měst a stárnutí původní venkovské populace. Přesto je možné, že v pozdějším věku získají ke svému rodišti znovu vztah a později se vrátí zpět.

Útěk z venkova

V minulosti většina obyvatel žila a pracovala na venkově. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, se začal rozvíjet průmysl a mnoho venkovanů si přálo lepší pracovní i životní podmínky, které bylo možno najít spíše ve městě. Urbanizace byla tedy vyvolána přebytkem pracovní síly v zemědělských oblastech, poklesem mezd v zemědělství a rozvojem průmyslu ve městech. Tyto skutečnosti způsobili postupný přesun obyvatelstva z venkova do měst, ze sektoru zemědělství do sektoru průmyslu.

Ke snižování podílu venkovského obyvatelstva docházelo u nás v průběhu celého minulého století. Na jeho začátku žila ve venkovských obcích více než polovina obyvatel, na konci pouze čtvrtina. Vylidňování postihovalo hlavně menší obce. Přestože statistiky ukazují, že se tento proces zastavil v polovině devadesátých let, i dnes dochází k odlivu venkovských obyvatel do měst, a to zejména mladých kvalifikovaných lidí. Je to především z důvodu nedostatečné infrastruktury, omezené nabídky služeb a zejména nedostatek pracovních příležitostí. Protože lidé z venkova bývají závislí na dojížďce za prací do větších regionálních center, mladí lidé zůstávají ve svých univerzitních městech a do svých rodných obcí se často nevrací. Tím se zhoršuje věková struktura na venkově a také vzdělanostní struktura má často zcela odlišné charakteristiky oproti městským regionům, demografický vývoj na venkově vede také k nižšímu zastoupení vzdělaných a kvalifikovaných občanů.