Dědictví Sametu

V únoru 2019 na spřáteleném webu publikovali tento článek od bulharského autora, který se velmi kriticky zamýšlí nad tím, co jsme za socialismu měli (a už nemáme) a co jsme naopak neměli (a teď konečně máme). Jde zajisté o článek zaujatý, který pomíjí vše dobré, co jsme restaurací kapitalismu ve střední a východní Evropě získali, ale jako inspirace a "nakopnutí" otevřené debaty o třiceti letech svobody a demokracie, které budeme na podzim jistě s plnou parádou a oficiální účastí slavit, může dle mého názoru posloužit naprosto skvěle. Dnes se ho, jistě k velké radosti těch, kteří se snaží všechny dnešní problémy vysvětlit "přežitky socialistického myšlení", pokusím doplnit o neúplný seznam toho, co jsme za socialismu měli ...a stále máme:

Angažovaní umělci
Umělec, který chce v klidu vydělávat své peníze, musí v každém společenském systému buď podporovat vládnoucí elity, nebo alespoň významně mlčet. Jinak se jeho dílo ztratí z galerií, koncertních sítí, televizních programů i playlistů rozhlasových stanic. Správně angažovaný umělec naopak, stejně jako za minulého režimu, neví, kam dřív skočit. (ZDE a ZDE)

Byrokracie
Jedním z velkých požadavků v Listopadu 1989 bylo odbyrokratizování společnosti. Místo toho se počet úředníků navýšil a počet nesmyslných předpisů a nařízení roste přímo exponenciálním způsobem. Dnes si v tomto státě nemůže být nikdo jistý, že neporušuje nějaké předpisy, protože je jich tolik a jsou tak komplikované, že se v nich nemohou vyznat ani ti, kteří mají jejich dodržování vynucovat a kontrolovat.

Cenzura
Za minulého režimu byla cenzura všudypřítomná a existovaly na ni oficiální inistituce. Dnes máme v ústavě článek o její nepřípustnosti (LZSO, čl. 17, odst. 3), ovšem realita je trochu jiná. Cenzura nezmizela, jen se přejmenovala na "boj proti fake news" a přestěhovala ze státních institucí do soukromých firem, neziskových organizací a na sociální sítě. A protiústavní snahy o její institucionalizaci stále více sílí, jak o tom píšeme ZDE, ZDE, ZDE a ZDE.

Deficit demokracie
Už zase máme demokracii s přívlastkem. Od "lidové", v níž se vše řídilo ze sovětské ambasády, jsme se dopracovali k "liberální". A jak se to pozná? Můžeme si sice vybrat z desítek stran a tisíců kandidátů, ale ti pak ve výsledku jen v 75 procentech případů odhlasují něco, co přijde z Bruselu či Washingtonu. A o tom, jak to naši "liberální demokraté" s tou demokracií myslí doopravdy, se můžeme přesvědčit vždy, když začnou proklínat přímou prezidentskou volbu a odmítat referendum, protože lid je sice dostatečně moudrý na to, aby je (po patřičné mediální masáži) volil, ale současně naprosto nekvalifikovaný k tomu, aby o čemkoliv rozhodl v přímém hlasování.

Možná si ještě někteří z vás pamatují na animovaný seriál o rodině Smolíkově. Z neobyčejných příhod obyčejné maďarské rodiny jsme jako děti nevynechali snad jediný díl. Nemám přehled, jestli se tento seriál vysílal i po roce 1989, ale velmi bych se u televizních dramaturgů přimlouval za jeho vytažení z archívů. Je to totiž nejen zábavné, ale i velmi inspirující pro dnešní dobu. Posuďte sami na základě následující epizody z řady Podivuhodná dobrodružství Vladimíra Smolíka (Mézga Aladár különös kalandjai, Maďarsko, 1972, József Nepp a kol.), v němž se Ládínek Smolík se svým mluvícím psem Zorrem vydává na svoji další pouť vesmírem. Za velmi dramatických okolností přistává na Planetě zločinu, je oloupen o svoji kosmickou loď a musí vynaložit veškerý svůj důvtip a dovednosti, aby se šťastně vrátil domů dřív než zbytek jeho rodiny ze sledování detektivky u souseda Halíře:



Toto je klíčový dialog mezi ochránci zákona a Vladimírem Smolíkem:

Vzpomínáte na tu zdařilou veselohru z období před r. 1989? Tehdy falešný číšník okrádal restaurace, když vybíral od hostů útraty a přivlastňoval si je. A byl natolik pohotový a obratný, že když ho skuteční číšníci v Karlových Varech odhalili a honili po kolonádě, po rychlém nasazení blonďaté paruky celý dav číšníků pronásledujících jeho jako zloděje přesměroval a přidal se sám k pronásledování (sebe sama). Tehdy jsme se velmi dobře bavili. Děj filmu i herecké výkony jeho protagonistů byly velmi dobré a okrádán byl někdo jiný než my sami.

Po r. 1989 se poměry u nás rozhodně zhoršily a pouze lidé profitující z těchto změn či lidé zcela slepí, hluší či nemyslící (prý je to od přemíry slunka či kávy, neboť „všeho moc škodí“, jak říkal již Švejk) mohou zastávat názor, že šlo o změny k lepšímu. A protože jde o názor výrazně menšinový, dělají z nouze ctnost a vydávají se tak jako menšina za jakýsi výběr společnosti, tedy za elitu.

A proč jde u nás po r. 1989 o změnu k horšímu? No, protože jsme dnes okrádáni všichni (namísto těch restaurací), přičemž jen té menší části občanů profitující z této situace to nevadí. Přijde si totiž „na své“ jinak a my všichni to zaplatíme. Oproti tomu někteří další spoluobčané, ač jsou též okrádáni, to nejsou schopni stále ještě pochopit. A protože jsou frustrováni z vývoje své vlastní situace, jakož i z vývoje situace v okolním světě, běží na první výzvu ve svém „svatém rozhořčení“ pronásledovat zloděje, na kterého jim ukáží zloději skuteční. Ti mají v přehazování paruk již praxi, využívají těchto praktik totiž často. Sami se pak přidají též k jimi sešikovanému a nasměrovanému zástupu pronásledovatelů. Jak jednoduché, jak stále účinné. Bohužel. Je to vše o úrovni znalostí našich občanů, schopnosti samostatně myslet a znalosti nabyté studiem používat v praxi.

Má to vše svoji logiku, neboť tito zloději:
• po nasazení paruky od sebe odvrátí pozornost;
• si takto uchovávají naději ohledně svého návratu k penězovodům a korytům, o které přišli po demisi Nečasovy vlády (jací to byli hospodáři, již tehdy ukázali);
• se takto pokusí rovněž oddálit či zamezit vlastnímu stíhání, za spáchanou ekonomickou kriminalitu v řádech výrazně převyšujících deklarované „ohrožení naší země“ z titulu jimi tvrzeného vracení dotací pro Agrofert ze strany ČR a v neposlední řadě
• účelovým předhozením skutečných vrchních davu nabuzených číšníků tak vyjdou současně v ústrety snahám Bruselu odstranit překážky plné islamizace naší země, podobně jak tomu je i v případě dalších zemí V4+ (viz akce na Slovensku a v Rakousku), za což sklidí pochvalu a podporu z Bruselu, vč. finanční podpory z původně „maďarského zdroje“. Brusel jim za odměnu zajistí „bezpečí“ (u jim navrácených koryt), po němž tak volají.