Jak přežít v 21. století

"Potenciál našeho průmyslu nebude mít limit, pokud dokážeme uspokojit poptávku společnosti po ultračisté energii," uvedl generální ředitel Aramco Amin Nasser 10. září na Světovém energetickém kongresu v Abú Dhabí ve Spojených arabských emirátech.

Dějství první: Chameleon

Saudi Aramco, nejziskovější společnost na světě, uvolnila mezi lety 1992 a 2017 více než 40 miliard tun skleníkových plynů, což odpovídá téměř pěti procentům průmyslového oxidu uhličitého a metanu. Jejich těžba ropy je sice za vrcholem, ale pořád je drží mezi světovými hráči. Aramco vlastní řadu rafinérií a chemických závodů, včetně největší severoamerické ropné rafinerie, v texaském Port Arthuru prostřednictvím společnosti Motiva Enterprises. Tato dceřiná společnost nejen prodává benzín prostřednictvím čerpacích stanic značky Shell na jihovýchodě, ale je členem skupiny American Fuel & Petrochemical Manufacturers (AFPM). Prezident společnosti Motiva, Brian Coffman, má místo ve správní radě AFPM. Ostatní rafinérské společnosti, včetně Koch Industries, Valero Energy, Marathon Petroleum a ExxonMobil, jsou také členy AFPM a poskytují skupině Motiva 31 milionů dolarů ročně za podporu zájmů tohoto odvětví.

Tedy ultračistá energie je stará dobrá saúdská ropa. Aramco „vynaloží úsilí, aby uskutečnil příslib ropného průmyslu dosáhnout globálních čistých nulových emisí“ v duchu splnění „ambicí stanovených Pařížskou dohodou“, klimatu OSN. Tedy odpusťe, ale udělat z nafty bezemisní zdroj energie je mnohem více než nasrat nahému do kapsy nebo měnit vodu na víno.

Dějství druhé: Klamání tělem

Rozumíme jím masivní sponzorování přímého torpédování všech ekologických aktivit, a to i tak pochybných, jako jsou elektromobily. V loňském roce hrála AFPM rozhodující roli při porážce iniciativy pro státní hlasování ve Washingtonu 1631, státního referenda určeného k zavedení daně z uhlíku. AFPM věnovala 1,25 milionu dolarů na protikampaň, která zavedení daně zhatila.

Asi jsem už starý člověk a začínám být unavený z pitomosti jednoho vymírajícího druhu, k němuž patřím od narození.

Lidé před 30 lety zacinkali klíči a mysleli si, že tím dostali demokracii. Pak odmítli ve svobodných volbách ve vládě slušné lidi, jako byli bývalí disidenti. Pak vše veřejné odevzdali zlodějům. A po třiceti letech, když už nic nemají, protože jim legálně zvolení mafiáni všechno ukradli, zase mávají klíči na Letné s tím, že chtějí něco jiného, než co dostali vinou vlastní politické nečinnosti a zbabělosti. Tak kvete politický show-byznys placených agentů všeho druhu, protože občané nechtějí sami dělat politiku. A tak jsme přišli o demokracii a dostali korporátní fašismus.

Navíc jsme dostali korporátní eko-terorismus, který je provozovaný v úplně stejném globálním scénáři ekologického show-byznysu. Opět platí to, co použili komunisté při převratu v roce 1948. Vždycky najdete užitečné idioty a nespokojené lidi, kteří se připojí ke zdánlivě správné kauze.

Kdo znečišťuje

Jednomu promile už nyní patří polovina bohatství planety. Nejbohatších 10 % bude v USA v roce 2052 vlastnit 100 % bohatství v tomto státě, pokud se budou nůžky mezi bohatými a chudými rozvírat dnešním tempem. Podle studie Carbon-Majors-Report-2017 je celkem 100 světových společností zodpovědných za celkem 71 % světových emisí . A celkem 90 společností odpovídá za dvě třetiny klimatických změn daných emisemi, viz tento článek.

To znamená, že jako spotřebitelé můžeme přímo ovlivnit pouze těch 30 %. Jak sami vidíte, hlavními tématy v našem tisku jsou prdění krav a pojídaní masa. Já však maso jíst budu, protože skutkem (a taky slovem) podporuji našeho ruprechtického řezníka v lokální ekonomice. Tím mu pomáhám, aby se nezavřela poslední lokální jatka v Mimoni. K tomu mi řeznický mistr řekl, že pokud ta jatka zavřou, tak končí, protože nemá kvalitní české maso do klobás, které mu vyhrávají regionální soutěže u nás i v příhraničním Polsku. A také prý mohu zapomenout na čerstvá játra, domácí uzené a na jeho tlačenku. Tak to ne, korporátní soudruzi, je třeba být solidární s živnostníky, kteří něco umějí.

Když si monarchové vzájemně vypomáhali princátky a princezničkami, aby kopulací mezi rody a případně vzniklými dětmi udrželi jakoužtakouž soudržnost v boji s ostatními, brali to lidi jako normál a ke každé takové juchanici přistupovali s radostí. Samozřejmě vznikaly pohádky o tom, jak Honza ke štěstí přišel a jak si s ním princeznička libovala. To ale byly pohádky a jestli spolu žili šťastně až do smrti, není vskutku historicky doloženo. Pak šel feudál na smetiště dějin a v Evropě se lidé začali dívat na dohodnutá manželství trochu skrze prsty. Samozřejmě v daleké cizině, tam to vede k degeneraci, to se třeba v Anglii stát nemůže. Tam je zvykem si vybírat aspoň za oceánem.

Před vědeckým rozmachem lékařství a poznání AIDS jsme měli pokrevní bratrství, kdy krvácení z hluboké rány na ruce bylo zastaveno pevným stiskem dvou protagonistů příběhů. Tedy někdy smyšlených protagonistů jako Vinnetou a Old Shatterhand, jindy skutečně žijících lidí. Pak ale přišly AIDS, kondomy a fajnové rukavice a řezání zbylo jen pro masochisty a vrahy.

Jak však říká titulek, pokrok nezastavíš. Nejnovější zprávy o kopulaci atomových tyčí z Ruska a z Ameriky v naší zastaralé jaderné elektrárně jsou znova nádherným příkladem odvážného pojmutí pospolitosti. Naplnily mne skutečně optimismem do budoucna. Před prvním zkušebním výbuchem A-bomby proběhly diskuze, jestli to sežere atmosféru, roztrhne Zemi, nebo to z ní udělá nové sluníčko. Ale pokrok ukázal škarohlídům, princům Kazisvětům, že bez rizika není zisku a být Kazisvětem se nevyplácí.

Teď jsou diskuze, jak se která tyč kroutí, a já pevně věřím, že nakonec za potlesku zúčastněných dáme všichni high five, či jak je se to americké plácání do dlaní jmenuje. Koneckonců není důvodu, proč by se tyče nekroutily stejně. Vždyť na Ukrajině to zkoušejí od Majdanu a v Černobylu se už staví sluneční elektrárna. U slunečních panelů řetězová reakce nehrozí, co tedy jiného se zamořeným územím.

Takže když víme, že risk je zisk, nechme tyče kopulovat. Stačí být jen na jiném místě, protože zisk je jinde než risk. Za sebe jen doufám, že jsem na té správné straně. Ono to chvíli trvá, než se to dostane přes oceán, jako z Fukušimy do USA, a mezitím můžete odjet. Tedy když jste na té správné straně a bude ještě kam.