Církev bojující

V říjnu loňského roku vydal papež František encykliku s názvem Fratteli tutti (všichni bratry), která právě vychází i v českém překladu. Zájem české, převážně ateistické společnosti o tuto encykliku je pochopitelně malý a povinné komentáře katolické menšiny, rovněž pochopitelně, umenšující. Neboť oč větší jsou Františkova slova, o to menší se sobě jevíme. Tedy pochopitelně v případě, když si ta slova poslechneme či přečteme. Proto neděláme ani jedno ani druhé, neboť Františkův lék na neduhy tohoto světa je o to trpčí, oč sladší je jed, kterému jsme uvykli. Mě osobně zaujaly zejména dva okruhy problémů, které jsou ostatně úzce propojeny, a to vztah k vlastnictví a vztah k násilí.

Vlastnictví

Papež František, navazujíc na křesťanskou tradici, vychází z toho, že na svět jsme všichni přišli nazí a nazí z něj také všichni odejdeme. Právo využívat statky této Země máme všichni stejné, kdo si bere větší díl, je zloděj. Já mám před očima jiný obraz, a sice obraz velkého stolu u něhož stoluje celá rodina. Prarodiče, rodiče, vnoučata, sestry, snachy apod. Představuji si hlavu rodiny, která by se sytila jídlem o 10 chodech k prasknutí, zatímco na dědečka s vnučkou by zbyly jen slupky od pomeranče. Někdo by řekl, že nejsou produktivní, jsou jen přítěží a tak mohou být rádi, že vůbec mohou u takového krásného stolu sedět.

Po Jaroslavovi Šabatovi (2012) a Ladislavu Hejdánkovi (2020) odešla na věčnost další důležitá postava, která utvářela smysl českých dějin během Husákovy normalizace. Tyto tři osobnosti zmiňuji proto, že jsem je osobně znal a tvořili jsme součást větší neformální skupiny zaměřené nekonformně filosoficky (Hejdánek), disidentsky křesťansky (Lízna) a prorocky politicky (Šabata). O Šabatovi jsem psal málo, o Hejdánkovi skoro vůbec. Ale jejich odkaz je třeba naplnit činem na poli filosofickém a občanském, jinak jde o prázdné žvanění. O Líznovi je třeba napsat, ale bez žvanění, protože jde o další sekvenci již hodně dlouhého a možná i nekonečného seriálu zvaného "Zpráva o pohřbívání v Čechách". Dramaturg František Pavlíček tak nazval divadelní hru o Boženě Němcové, která po svém prožívala pohřeb Karla Havlíčka Borovského. Divadelníci byli během normalizace vyhozeni a hra se hrála v bytech. Slavnou inscenaci vytvořila herečka Vlasta Chramostová ve vlastním bytě, který nahrazoval Vinohradské divadlo.

Mediální přestřelka mezi vrcholnými představiteli katolické církve se odehrává v duchu nejlepších tradic divokého Východu. Kolty v katolickém salónu tasili dva hlavní biskupové a bitku v sále rozpoutali katoličtí chvilkaři podle známého scénáře za záchranu demokracie, potažmo záchrany ideálů současného papeže.

Klasika začíná přehledem dobrodějů, protože zloduši se u katolíků nevyskytují. Don Domenico po poradě svého gangu vysílá partu pistolnic a pistolníků do sousedního města, aby udělali pořádek ve zdejší hlásné troubě, která tendenčním způsobem informuje o jeho bohabojných aktivitách. Spojí se k tomu s donem Tomianim, který má na zkorumpované novináře a jejich šéfa, dona Pedra, také velkou pifku. Navíc se oba shodují v tom, že se jim nelíbí příliv nových osadníků, za které redakce lobbuje. Druhá strana nelenila a tasila kolty. Proti vyslání pistolníků poté z katolických pozic protestuje formální šéf katolického gangu, don Giovanni.