Všichni lidé potřebují péči - ne všichni jsou ale stejně povinováni péči poskytovat. Péče je v naprosté většině společností nedostatečně uznaná a doceněná. Zpravidla ji vykonávají ti, kdo mají nižší sociální postavení - ženy, chudí, minority. Veřejný i politický diskurz odkazuje péči o staré lidi otevřeně i skrytě do sféry rodiny a příbuzenských vztahů. Přitom ti, kdo péči v rodině prakticky poskytují, nejčastěji ženy, tak sice činí s láskou a obětavostí, ale vystavují se mnohým rizikům a platí za ni často vysokou cenu.
Veřejná podpora péče
Existují dvě formy, jakým je poskytována veřejná podpora péče:

• Služby (terénní, ambulantní, pobytové; sociální a zdravotní)
  
• Finanční podpora – pro opečovávané nebo pro pečující
  

Historie podpory péče
Po 2. světové válce můžeme v naší zemi pozorovat dvě základní období:

• 50. - 60. léta - Éra defamilializace a investic do ústavních zařízení
  
• od 70. let - Postupná refamilializace - obrat k rodině v oblasti péče o starší občany i děti
  

Od roku 1975 byla doba péče zahrnuta jako náhradní doba sociálního pojištění, od roku 1976 byl zaveden příspěvek na péči o osobu blízkou, současně klesala dostupnost pobytových sociálních služeb. V roce 1965 činila 20 % populace starší 80 let, v roce 1986 15 %, v roce 2010 už pouze 10 %.
V roce 2007 byla provedena reforma sociálních služeb a byl zaveden příspěvek na péči (PnP), který byl určen tomu, kdo péči potřebuje, na nakoupení služeb. Zdůvodněno to bylo tržní logikou a svobodou volby, očekávalo se zlepšení kvality služeb a snížení zájmu o pobytové služby.

Rizika tržního přístupu

1. Marketizace péče - posílení tržní logiky v sektoru sociální péče, přičemž soukromí tržní aktéři nyní hrají v oblasti služeb pro seniory hlavní roli
   
2. Posílení komunitní - rodinné péče na úkor veřejně plánované a organizované institucionální péče vede ke snížení profesionality péče
   
3. Komodifikace péče - péče, včetně péče mezi blízkými a příbuznými, se stává obchodním artiklem, který je předmětem peněžní směny a vytrácí se ostatní její dimenze, jako jsou emoce, vztah a láska
   

Vyvstává otázka, jak to v tržním kapitalistickém prostředí udělat jinak, přestože existují ekonomická rizika pro obě strany

Důsledky tržního přístupu (Ingo Bode, 2007)
Desorganizace sociálních služeb, nová morální ekonomie péče:

1. Rozpad normy veřejné odpovědnosti za zajištění služeb péče;
   
2. Oslabení normy „profesionalismu“ spojené se snižujícím se důrazem na kvalitu služeb (tj. pečovatelé již nemusí mít odpovídající vzdělání, cílem je v první řadě optimalizace nákladů);
   
3. Oslabení logiky neziskových a dobrovolnických organizací ve službách péče (která je nahrazována logikou trhu)
   

Nejprve pár slov k tomu, jak jsem se vůbec dostala ke Kostarice. V jakémsi zažloutlém knižním výboru krátkých cestopisů ze 70. let, po němž jsem namátkou sáhla někdy před dvaceti lety v antikvariátu – už si nevzpomenu na jméno knihy ani autora –, jsem se dočetla, že tato země roku 1948 zrušila stálou armádu. Kromě této lakonické, ale překvapivé informace jsem se více nedozvěděla. Rozhodně nic o událostech, které k tomu vedly, o důvodech k tomuto kroku, nemluvě o důsledcích... Později k tomu přibyl ještě střípek, že snad Kostarika je docela zajímavá země i z pohledu politiky ochrany přírody. A tak jsem se tam v roce 2005 vypravila poprvé, abych tomu přišla na kloub. Strávila jsem tam tři měsíce, většinou po knihovnách a v rozhovorech s lidmi. Zpátky jsem si přivezla hromádku knih o Kostarice. Od té doby se tam vracívám a pobývám v zemi jeden až tři měsíce. U nás v Čechách jsem založila iniciativu Diplomacie zdola a soukromou Knihovnu mírových studií Tiquicia.



Albert Martén
Už při první návštěvě jsem narazila na jméno Alberta Marténa, kostarického ekonomia, právníka a filozofa, který v roce 1951 napsal útlý spisek-esej Metafyzická teorie peněz. (Tuto knihu jsem v roce 2014 přeložila do češtiny a vydala vlastním nákladem.) Tušila jsem, že mám v ruce myšlenkový poklad a byl to hlavní impulz, proč jsem se začala zabývat problematikou peněz hlouběji. Totiž na počátku mé zvědavosti byl jeden paradox. Ve 40. letech tamější oligarchie a církev vytvořila podivuhodnou koalici s kostarickou komunistickou stranou (!) a prosadili společně systém sociálního zabezpečení a jiné vymoženosti. V občanské válce komunisté hájili tyto vymoženosti proti sociálně-děmokratické straně Národního osvobození (Liberación nacional), protože se báli o budoucnost sociálních zákonů. Vítězové krátkého krvavého konfliktu, Liberación nacional, sestavili dočasnou vládu (juntu) v čele s José Figueresem, pak ovšem zrušili stálou armádu, postavili mimo zákon komunistickou stranu, přijali velmi progresivní ústavu, v níž dávali volební právo ženám a černošské populaci a než odevzdali navzdory černým očekáváním vládu zpátky do rukou politika původně zvoleného v posledních volbách – znárodnili (vykoupili) banky a zahraniční bankám vzali možnost přijímat vklady, v zemi mohly nadále působit jen banky investiční.

Když jsem sledovala stopu A. Marténa dále, zjistila jsem, že už koncem 40. let založil pozoruhodné solidaristické hnutí. Jedná se o síť solidaristických asociací (družstev přidružených k firmám), které může založit nejméně 12 zaměstnanců spoluc s majitelem firmy. Dobrovolní členové asociace musí povinně spořit do fondu této asociace 5 % ze svého měsíčního platu, za to jim podnikatel každý měsíc přidává stejnou částku. Z tohot fondu si mohou brát nízkoúročné či bezúročné půjčky jednotlivci, ale i firma nebo komunita. Naspořené peníze patří zaměstnancům a jsou vypláceny v případě odchodu z firmy. Dnes je solidaristické hnutí stále živé, pomalu sílí a celý sektor tvoří 10 % HDP Kostariky.
Než se dostanu k vlastnímu pokusu o monetární reformu, ještě vysvětlím něco o kulturně-politickém prostředí v Kostarice. Abychom si mohli udělat obrázek, jak se zde takováto košatá a vizionářská osobnost mohla vůbec objevit.

Šťastné bílé místo na mapě
Jsou země, u nichž oceňujeme především kulturní dědictví v podobě úžasně zachovalých a impozantních památek lidské evoluce.

Stále urychlující se tempo našeho života, ovlivněné digitální technikou, která reaguje mnohem rychleji než umožňují schopnosti člověka se přizpůsobit, z nás – a zejména mladé generace, činí digitální analfabety. I vysokoškolsky vzdělaní mladí lidé nemají často trpělivost číst více než jednu či dvě stránky textu z displeje obrazovky. A číst dnes rozsáhlé úvahy filosofa? Z toho musí přece bolet hlava…

Globalizace nás lidi na zeměkouli spojuje. Je naším společným osudem, povídala na přednášce v hornorakouském Kaltenbergu šéfredaktorka časopisu pro ženy Welt der Frau, verbující pro otevřenost k uprchlíkům a migrantům a plédující pro zrušení jakýchkoliv hranic jako přežitku minulosti. Prý jsme jedna globální vesnice. Jenže přitom svém kázání zapomněla dodat, komu tato globalizace slouží. Že se obětí zájmů nadnárodního, zcela svobodného kapitálu, hledající po zeměkouli každou skulinku, jak zvýšit své zisky, stává nejenom většina světové populace, nýbrž i naše životní prostředí. Tedy že jsou to především nadnárodní korporace, které ničí základní podmínky pro přežití biologického druhu, který se tak rád nazývá homo sapiens. Ale příroda si s námi jistě poradí.

Duch doby si nežádá filosofy. Vystačí si s ekonomy, bankéři a politiky, kteří brání jejich zájmy. Globalizace a „techné“ (slovy prof. Milana Machovce) umožnily získat nadnárodnímu kapitálu moc nepředstavitelných rozměrů a dovést lidstvo díky „predátorskému paradigmatu“, které popisuje profesor Josef Šmajs ve své přednášce a v připojeném textu, na okraj sebezničení.

Protože kde jinde, než v samotném srdci západního hospodářského systému - ve finančním a peněžním systému - byl princip predátorského principu doveden do absurdní dokonalosti a stojí tudíž za to, vyslechnout si na konferenci věnované penězům a novým pohledům na ně i názor filosofa. A jeho pohled na šance, které lidstvo ještě má. A vyhlídky to věru, nejsou právě růžové.

Vadná konstrukce, vhodnější by bylo říci podvodná a lživá konstrukce finančního systému, však není jenom příčinou stále narůstající sociální nespravedlnosti na zeměkouli. Svým tlakem na růst hospodářského růstu (růst Růstu: prof. Bělohradský) ohrožuje základní podmínky pro zachování nejenom lidského druhu na zeměkouli, ale i jiných biologických druhů.

Růst ekonomiky hnaný úrokem neumožňuje zdravý, biofilní způsob života. Nemůžeme očekávat, že podpis smluv o volném obchodu mezi EU, Kanadou, USA, Afrikou atd… bude krokem, který posune naše vědomí z úrovně predátorského parazita na planetě na vyšší duchovní úroveň. Nemůžeme očekávat, že liberální ekonomové a zkorumpovaní politici placení korporacemi budou mít pochopení pro myšlenky, formulované profesorem Josefem Šmajsem v jeho Ústavě Země. Více zde.

Protože nakonec se nabízí otázka: Mají-li korporace právní subjektivitu, proč by ji nemohla mít i naše planeta? Že by požadavky zde formulované měly být vlajkovou lodí politického programu strany Zelených, který by neměl nabízet pouze stávající model kapitalismu, ale přicházet s novými modely hospodářského uspořádání společnosti? Modely, které budou příznivé nejen životnímu prostředí, ale i sociálně spravedlivé? Znáte nějakou takovou politickou stranu v Evropě?