Český politický a volební kabaret

Bude tomu 100 let od vzniku Československé republiky. Podívejme se letem světem, jak běžel čas. Před 100 lety většina mladých Čechů sloužila blahoslavenému Karlovi z rodu Habsburků v c. k. armádě do roztrhání svých těl. Nicméně netruchleme, jak píší ZDE.



Ano, císař trpěl, přišel o trůn a později vlivem nemoci i o život. Pro slávu, věci movité i nemovité rodiny Habsburků položilo život více jak sto tisíc Čechů. Bojovali za císaře pána a jeho rodinu, tedy ne všichni, našli se i zrádci. Ti dezertovali k nepříteli a místo, aby položili život za Habsburky, raději jej položili za ruskou dynastii „Holstein‑Gottorp‑Romanov“. Těchto nešťastníků bylo kolem 5 tisíc, přeživší menšina zrádců z legií se pak vlivem válečného vývoje stala vojenským základem nového státu, Československa. Menšinu z menšiny, která bojovala za komunisty, pomíjím, i když v jejích řadách působil Jaroslav Hašek, nejslavnější spisovatel český.

TGM a půjčka bez rizika

A co dělal touto dobou před sto lety náš prezident Osvoboditel Masaryk? Půjčil si od Spojených států 10 milionů dolarů na nákup amerických zbraní pro tu část legií, která bojovala za cara a jeho rodinu do roztrhání svých těl, přičemž vešla do historie hlídáním, případně rozkradením, carského pokladu. S touto zkušenostní výbavou, kdy ten dělá to a ten zas ono, jsme vstoupili do roku osvobození, do roku znovunastolení české státnosti. Každý s tím, co uměl a co mu bylo nejbližší. Jeden uměl střílet na lidi, jiný psal Osudy dobrého vojáka Švejka a další si půjčoval na cizí účet. První dostal trafiku, tvůrce nesmrtelného Švejka brzy zemřel. Ten, který si půjčil na cizí účet, dostal titul Osvoboditel a stal se prezidentem. Pak bylo jasné, že se dluh zaplatí.

Kdo je zasloužilým Čechem?

V Čechách se rozhořel spor o to, kdo se o stát zasloužil víc. Emigrace, nebo domácí „muži 28. října“? Cynik by řekl, že nejvíce se o vznik státu zasloužila prohra německých vojáků na východní i západní frontě 1. světové války. Tehdejší "němečtí vlastenci", včetně vyznamenaného rakouského důstojníka jménem Adolf Hitler, se zasloužili o rozbití okovů „žaláře národů,“ Rakouska-Uherska. Německo zatáhlo císaře pána do této války a v ní si vedlo tak bravurně, že nakonec všechno prohrálo, i s tím c.k. mocnářstvím. Proto mocnosti Dohody slíbily samostatnost národům pod monarchií, aby podlomily již tak chátrajícího ducha rakousko-uherské armády. Už ta válka byla prostě příliš drahá, jedna komunistická revoluce v Rusku stačila. A nikdo nestál o další dělnické revoluce zejména v Německu. Je to jasně vidět na osudech německého císaře Viléma II. v porovnání s koncem ruského cara Mikuláše II. a jeho rodiny. Zatímco Vilém spokojeně dožíval v exilu, car s rodinou byl revolucionáři zavražděn. Vítězství socialistů například v USA a komunistů v Německu by bylo pro vítězné mocnosti mnohem horší než prohraná či vyhraná válka. V Čechách se revoluce ovšem nekonala, lid obecný se vyřádil v „mírné revoluci v mezích zákona“ odstraněním feudalismu a nastolení kapitalismu anglo-francouzského střihu. Hodně mávání, troubení, pění a mraky nadějí. Nacionální nadšení vydrželo 20 let a pak přišlo vyúčtování.

Ke komunálním volbám jsem psal komentář hned druhý den, viz článek Volby 2018: Miliardář Babiš nahradil levici a upevnil korporátní fašismus. Myslel jsem, že se zde objeví nějaká další analýza, ale k tomu bohužel nedošlo. Ve svém rozboru jsem nezmínil komunisty, pouze jsem komentoval smutný osud sociální demokracie. Ta je nepoučitelná a vesele kráčí směrem k pětiprocentnímu politickému propadlišti. A komunisté je poslušně následují. Je to další levicová strana s chmurnou minulostí, která se nic nenaučila a nic nezapomněla. Nic se nenaučila z volebních porážek, které jdou v řadě za sebou. V komunálních volbách se komunisté ve většině měst v ČR propadli téměř nejníže ze všech velkých stran v ČR. V Praze komunisté odešli s 3,26% hlasů, v Brně získali v komunálních volbách 4,13% hlasů a umístili se na 9. místě, až hluboko pod vítězným ANO. A to je prosím strana, která má voličské jádro ve městech. Socani propadli ve třetích volbách po sobě a to se teď stalo i komoušům, protože po 22 letech nebudou mít v senátu jediného senátora. A komouši stejně jako socani nic nezapomněli ze svých špinavých politických triků posledních dvaceti let.

Proč říkám komunistům "komouši" a socialistům "socani"? Protože jsem "vulgární" jménem obelhaného obecného lidu (lat. vulgus). Obě strany nejprve prodaly svůj program tím, že vytunelovali stát společnou rukou s pseudo-komouši z pravice. Pak vykastrovali svůj program, pak prodali voliče, pak socani vytunelovali svou stranu a Lidový dům. Ten historicky patřil slušným pracujícím už od první republiky. Tiskové a stavební družstvo dělnické odkoupilo Palác Losyů z Losinthalu roku 1907 a tento dům má skvělou historii světové levice. Komouši si po sametu také málem vytunelovali vlastní sídlo, ale tam je větší stranická disciplína. Hoši, co spolu komunisticky mluví, to nedotáhli do konce a nezvládli vytunelovat celou partajní kasu. No a pak obě levicové partaje prodali samy sebe za dobré politické bydlo pro stranické jedno procento. Socani k tomu začali tunelovat stát přes ministerstva. Opoziční komouši toto dělat nemohli, tak si zařídili dobré bydlo z poslaneckých a senátorských platů pro své rodinné příslušníky a pro milenky jednoho partajního procenta. Zkrátka, česká pravicová politika jako vyšitá, jen pod jinou vlajkou.

A o tu vlajku jde. Seznam toho, oč začínáme, my občané, přicházet vzhledem k nefunkčnímu státu, začíná být stejně dlouhý, jako minulé výhody sociálního státu. Klikněte si třeba zde. Za sebe jsem chtěl demokracii a sociální stát. Na konci aktivního života jsem dostal korporátní fašismus jako zázračný všelék na neoliberálně vykradený stát. A tento děsivý stav mi prolhaná korporátní média prodávají jako dějinný pokrok. OK, vyrostl jsem za komoušů, tak vím, o co ve vládních a korporátních médiích jde.

Shrňme debakl sociálního státu, který měla levice hájit de iure i de facto. Pravice nemusela z těchto věcí hájit nic. Všichni voliči by měli vědět, že pravicové partaje de iure a de facto slouží jednomu procentu, což dělají výtečně a zcela koherentně. Sociální stát zmizel vinou klausovského vytunelování, pak oposmluvního rozkradení a nyní korporátního, mafiánského a v nejlepším případě zájmového spolčení po komunálních volbách. V politice se po zmizení levice mezi sebou už baví jen ti hoši, kteří se mezi sebou baví už dvacet let. Jak po těchto debatách dopadne můj důchod, sociální a nemocenské zabezpečení, to je celkem jasné. USA je náš vzor a jejich 40 miliónů lidí na žebračenkách také.

Takže se vraťme k nulovému rozdílu mezi komouši a socany, a proberme očekávaný příchod komunistů a socialistů. Náprava zkorumpovaných partají není možná, protože členská základna levice (na rozdíl od Demokratické strany USA) je naprosto pasivní a politicky bezzubá. Čekal jsem poslední změnu u komoušů, ale bohužel marně. Komoušský ÚV se sešel k hodnocení voleb 20. října 2018. Komouši a jejich pravicoví převlékači kabátů dobře vědí, o čem je partaj. Ale komunisté to vědí také. I čekal jsem, že komunisté na ÚV prorazí. Jenže komouši na ÚV pod vedením Vojtěcha Filipa vyšachovali komunistickou platformu Restart, jejíž vznik inicioval Josef Skála. Takže pravicoví komouši vyhráli a jedou v tunelování partaje dál. Oficiálním dřevním jazykem to znamená, že budou aktualizovat program strany a pak jej v klidu připraví levicovým stávkokazům ke schválení na řádném sjezdu strany na jaře 2020.

Vysokou školu jsem studoval v 80. letech v Brně a dnes už v mé mysli nad konkrétními zážitky převažují jen matné pocity spojené s oslavami 17. listopadu v té době. Byly různého druhu. Pocity příjemné, protože 17. listopad se slavil jako Mezinárodní den studentstva, studenti měli rektorské volno a vysoké školy pořádaly různé sportovní a společenské akce, jejichž středobodem byly Kounicovy koleje. Pocit jisté hrdosti, protože to byl snad jediný celosvětově slavený svátek, který vycházel z historických událostí odehrávajících se v naší zemi. A také pocity empaticky hořké, protože z příběhu studentských protestů proti německé okupaci a všeho, co následovalo bezprostředně poté, čišela nevýslovná hrůza.

Dnes bychom 17. listopad měli slavit jako Den boje za svobodu a demokracii. Proč se 17. listopad neslaví jako Mezinárodní den studentstva a proč valné většině těch, kteří ho dnes v ulicích slaví jako Den boje za svobodu a demokracii, o žádnou svobodu a demokracii nejde?

Proč se dnes nehodí slavit Mezinárodní den studentstva

Oficiální důvody vysvětlil dosud netrestaný vůdce českých demokratů Miroslav Kalousek. „Termín Mezinárodní den studentstva je bohužel natolik svázán v paměti nás, kteří jsme byli studenti, se zločinným komunistickým režimem, že nejsme schopni zvednout ruku pro návrh zákona, který tuto změnu znovu zavádí,“ vysvětlil nám v dubnu 2016 tento dobrý muž, proč se u nás Mezinárodní den studentstva oficiálně neslaví.

Byla to ovšem jen chabá záminka. Pokud by se totiž měl Mezinárodní den studentstva slavit, muselo by při oslavách zaznít, že se slaví výročí studentských protestů proti německé okupaci, že prvními oběťmi byli pekařský dělník se zajímavým rodinným zázemím a pohnutým osudem Václav Sedláček a levicově orientovaný medik Jan Opletal, že Jan Opletal byl pravděpodobně zastřelen studentem německé techniky, že brutální odpověď německých nacistů postihla v nějaké podobě všechny tehdejší studenty vysokých škol a že studenti, kteří byli v odvetě za protesty nacisty zavražděni, byli vedoucí funkcionáři a členové českých vlasteneckých/nacionalistických studentských spolků.

Z tohoto pohledu mají v dnešní situaci, kdy jsme se de facto stali hospodářským protektorátem Německa a kdy jsou oficiální ideologií evropských i českých elit neoliberalismus, antinacionalismus a antikomunismus, oslavy Mezinárodního dne studentstva velmi výbušný potenciál. A to je ten pravý důvod, proč se tento celosvětově uznávaný svátek oficiálně neslaví a proč k němu má vlažný vztah i naše převážně proevropská a (neo)liberální akademická obec.

Proč se dnes nehodí slavit Den boje za svobodu a demokracii

I ten Den boje za svobodu a demokracii se nám v posledních letech nějak zvrtnul. Místo všelidových oslav, při nichž demokraté a svobodymilovní lidé všech názorových odstínů slaví, že konečně mají svobodné volby, pluralitu názorů, svobodu slova, ústavně zakotvená lidská práva včetně těch sociálních, což všechno byly zcela legitimní požadavky vzešlé z událostí 17. listopadu 1989, nám dnes naše komerční i veřejnoprávní televize a rádia přinesou bulvární zpravodajství z několika desítek převážně pražských demonstrací a vzpomínkových akcí, při nichž si budou sprostě nadávat fanoušci jednotlivých domácích i zahraničních klanových struktur, jež si za posledních 29 let rozparcelovaly naši republiku.

Kde se stala chyba? Proč jsou dnešní oslavy 17. listopadu ještě více prolhané a režimně zprofanované než ty, které probíhaly za minulého režimu? Odpověď není jednoduchá, ale k tomu, abychom třeba už příští výročí 17. listopadu oslavili tak, jak se má, je naprosto nezbytná, a začít se musí u co nejobjektivnějšího popisu toho, co se tehdy opravdu stalo.