Zdá se, že ČSSD konečně přeskočila v preferencích komunisty. Ať už je to zásluha nové Grossovy "upřímné" kampaně nebo jen takový sezónní výkyv (protože hůře už pro sociální demokraty skutečně být nemohlo), zatím by byl jásot předčasný. Přelévání hlasů mezi levicí a krajní levicí je dlouhodobá záležitost.
Skutečné vítězství přijde až tehdy, když se sociálním demokratům podaří získat voliče ze středních vrstev. Jenomže to jsou právě ti lidé, kterým se v rámci údajně sociálního státu stále přistřihují křidélka. Český daňový poplatník sype do státní pokladny peníze po půl roku a teprve potom začne vydělávat sám na sebe. Že česká ekonomika roste, je spíše důkazem nezlomnosti lidského ducha, než zásluhou našich vlád. Státní paternalismus, kdy státní instituce opečovávají všechno a přitom to stejně příliš neumí, se začíná podobat nemoci. Jako příklad chorobné mysli lze uvést hrůzu sociálních demokratů ze zavedení školného. Stanislav Gross by si ho dovedl představit tak za patnáct let. Lidmi jeho ražení nikterak neotřese srovnávací mezinárodní průzkum, který ukazuje, že v zemích, kde je školné, studuje více studentů z dělnických rodin než v zemích bez školného. Samozřejmě, protože pokud je systém založen na podivných praktikách přijímacího řízení, jsou zvýhodněny děti vysokoškoláků vybavené sociálním a kulturním kapitálem. Prostě v tom umí chodit. Kdyby vstupenkou do bran vysoké školy byly peníze, třeba i s podporou státu vypůjčené, situace by se mohla změnit. Mlha tzv. sociálních ohledů v tomto případě lidem škodí. A tak bychom mohli pokračovat o bydlení, stíhačkách, dálnicích, důchodech, imigraci...
Čekáme na moderní levici, která si pro sebe ponechá jen ty oblasti, na které je trh krátký, protože nebere v úvahu faktor času. Například ekologii, pomoc skutečně akutně trpícím a lidem vyloučeným ze společnosti: v jiných případech by měla pouze povzbudit občanskou aktivitu. Jenomže Gross není žádný Blair - kde by na to se svou podezřelou diplomkou vzal také potřebný rozhled. Ať se však rozhlížíme na všechny strany, nikdo takový není v dohledu. Českou demokratickou levici nečekají lehké chvíle. A nás občany také ne.
Pokud jde o ty komunisty, na jejich zákaz už je poněkud pozdě. To šlo možná tak počátkem roku 1990. Stalo by se stejně jen to, že by se pod jiným názvem rychle dali dohromady znovu. Možná by tehdejší zákaz poněkud nalomil jejich ekonomickou základnu, ale při schopnostech komunistických předáků rychle se vžít do role kapitalistických podnikatelů, by to netrvalo dlouho. Také stabilní voličská a členská základna by nějakou tou korunkou přispěla. Komunisté jsou věrní, především sami sobě a své straně. Dnes nám už zbývá jen několik protikomunistických postupů, ale těch by bylo dobré se držet.
1. Je třeba stále mapovat minulost bývalého režimu. Tak jako komunisté dokázali lidi otravovat se svým systémem svátků a výročí, stejně je třeba použít jejich "zbraň" proti nim. Při každém výročí nějaké bolševické vraždy nebo sociální pohromy jimi zaviněné musíme do úmoru opakovat jejich odpovědnost za způsobené zlo. To se však už děje a samo o sobě to nestačí. V "protikomunistické archeologii" je třeba dosáhnout virtuozity a je třeba si všímat také budoucnosti.
2. Je třeba brát komunisty za slovo a na každý jejich populistický slib, mlžení a polopravdu reagovat věcnou kritikou. Nenechat je unikat do rétoriky, protože to oni umí.
3. Čím méně bude frustrovaných občanů, tím máme větší naději, že bude méně voličů KSČM. Není třeba si dělat velké iluze, že komunisté úplně zmizí. Ani kdyby kapitalismus vybudoval v Česku zemský ráj to na pohled, zbude tu stále ještě dost nešťastníků, jejichž ideovou nadstavbou nepohne ani bohatstvím oplývající ekonomická základna.
Není třeba hlásat, že s komunisty se nemluví. Žijeme ve společnosti, kde může každý mluvit s každým. Jde spíše o to, kdo má z takového rozhovoru prospěch.A tak nás zatím může těšit jen to, že ačkoliv mají komunisté hodně voličů, jejich strana postupně stárne a zmenšuje se. Třeba se ještě onoho desítky let toužebně očekávaného uhynutí nakonec dočkáme. Ale spoleh na to není.