Jeruzalémský chrám přestavěný tyranem Herodem a dokončený zhruba v Ježíšově době symbolizoval náboženskou jednotu židovstva a představoval i velkou ekonomickou moc. Politická moc byla nakloněna oficiální církvi reprezentované Jeruzalémským chrámem stejně kladně jako dnes. Římané museli dobře vycházet s organizovanou náboženskou mocí v dobytých provinciích, protože z ní tyli tak či onak, mocensky a ekonomicky. Ježíš však vidí nikoliv současnou moc Chrámu a její náboženský lesk, ale budoucí následky nacionalistického povstání, jehož první obětí byli právě saduceové a farizeové. Katastrofa židovské války a totálního zničení Chrámu v srpnu roku 70 se už tehdy profilovala pro ty, kteří uměli číst mezi řádky.

Vezměme Ježíšovu překvapivou odpověď nadšeným apoštolům v našem kontextu. My bychom mu možná s hrdostí ukázali "historickou" smlouvu o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, kterou se právě snaží schválit Česká sněmovna. Znění navrhovaného zákona máte zde (Sněmovní tisk 580).

Sněmovnou schválená smlouva zatím je pouze v prvním čtení. To mnoho neznamená, protože ji bude ještě schvalovat Senát, pak podepisovat prezident, a nakonec bude zcela jistě podána žaloba u Ústavního soudu. Jásot či obava církví z nově nabytého majetku jsou tedy předčasné. Tato studie se chce podívat kritickým okem zejména na právní postavení nároků římsko-katolické církve, která z této dohody nejvíce profituje. Hledejme proto odpověď na následující důležité otázky.

Je nová smlouva pro římsko-katolickou církev opravdu výhodná v tom smyslu, že zajistí její ekonomickou nezávislost na státu?
Platí princip: "Co bylo ukradeno, to má být vráceno", i z hlediska historického statutu církevního majetku?
Jaké zásadní námitky proti zákonu budou uplatněny u Ústavního soudu a jakou mají právní hodnotu?

Na tyto otázky je třeba hledat zásadní a nestranné odpovědi.


1. Výhodnost smlouvy pro katolickou církev


Je nová smlouva pro římsko-katolickou církev opravdu výhodná v tom smyslu, že zajistí její ekonomickou nezávislost na státu?

Tuto část zmíníme jen stručně. Podle kanonického práva je povinností církevních právnických osob vzhledem k majetku zejména následující:

konání bohoslužeb, opravy církevních budov a udržování uměleckých děl;
zajištění přiměřeného zaopatření duchovních a jiných služebníků;
uskutečňování apoštolátu, hlavně mezi chudými.

Díky přerozdělenému majetku mají být církve fakticky nezávislé na státu. To by konečně zrušilo neblahý stav daný komunisty v roce 1948 zákonem o hospodářském zabezpečení církví. Církev chce velkou část získaného nemovitého majetku diecézí vložit do společného fondu, který budou biskupové kolektivně spravovat a kontrolovat. Pak budou dělit výnosy podle jimi dohodnutého klíče. Teoreticky by měl tento majetek po uplynutí třicetileté lhůty umenšovaného státního financování zabezpečit církve po ekonomické stránce a částečně by měl financovat i údržbu kostelů a kulturních památek (viz závěrečné materiály). Obce a stát jako celek podporovaly diecézní restituce, protože zablokovaný obecní majetek konečně dostane majitele a bude moci být smysluplně využíván. Tím by se naplnila skutečná odluka církve od státu, která je prozatím dána na ústavním poli lidských práv, ale nikoliv ekonomicky. Zásadní námitky proti zákonem schválenému typu restituce jsou následující:

majetek nebude vynášet jednak vinou jeho špatného stavu (zpustlá pole, vytěžené lesy, zanedbané budovy atd.) a jednak vinou nekompetentnosti církevních hierarchů a jimi jmenovaných správců;
už nyní je jasné, že výnosy ani v ideálním stavu nepokryjí současné potřeby diecézí, zejména platy zaměstnanců, sociální charitu a údržbu kulturních památek;
přes 70% české veřejnosti chápe nový zákon jako formu skryté loupeže ve stylu českého tunelování; morální kredit církví jako celku dostane zásadní ránu v klíčové oblasti hodnot;
v případě kladného působení zákona spadne na bedra kněží odpovědnost, které ve své většině nebudou schopni kvalifikovaně dostát; skutečným povoláním duchovních osob je totiž služba lidem, nikoliv majetku;
v případě negativního vlivu zákona přijde církev o získaný majetek, protože jej koupí či rozkradou vlivné lobbistické a mafiánské skupiny; tím církev završí svou morální prohru na další generace.

Mnohem lepší bylo uzavřít dohodu na způsob francouzského "vyrovnání" (nebo tehdy spíše "vyvlastnění") církví z roku 1905, v níž se stát zaváže vlastnit a spravovat kulturní památky a církev si bude sama financovat vlastní provoz. Každý soudný a vzdělaný občan ví, že náboženské a kulturní dědictví země je naše "společná věc" (res publica). Zato je zcela individuální rozhodnutí každého občana, v jaké církvi se chce lidsky a občansky realizovat a jakou církev chce ze svých prostředků podporovat. A je na věřících, aby činem i slovem trpělivě přesvědčovali veřejnost, že církevní instituce společného zájmu (školy, charity, starobince, nemocnice, hospice, mateřské školky atd.) mají být otevřeně a legálně spolufinancovány i z veřejných peněz, protože slouží zásadním způsobem celé společnosti. A často slouží mnohem lépe a efektivněji než příslušné státní instituce. Viz příklady ze všech západoevropských zemí, hlavně z těch, kde věřící tvoří menšinu populace.

Facit: nevýhody přijatého zákona budou pravděpodobně mnohem větší než jeho výhody. Je velmi pravděpodobné, že zákon bude mít i dlouhodobý negativní efekt jednak dovnitř církve a jednak směrem navenek.

2. Historický status církevního majetku vzhledem ke státu


Platí princip: "Co bylo ukradeno, to má být vráceno", i z hlediska historického statutu církevního majetku?

Neblahý desetiletý soudní spor o "ukradenou" Svatovítskou katedrálu, který zahájil kardinál Vlk a uzavřel jeho současný nástupce, ukázal celou složitost sporů kolem církevního majetku. Právní prohra katolické církve nebyla náhodná. Historicky vůbec nelze oddělit středověkou církev od státu, protože tvořily rozmanitou formu symbiózy. Symbolické hodnoty patří z principu všem občanům a pouze dějinné vědomí dané epochy spravedlivě rozhoduje, která instituce je chrání a garantuje jménem všech. Dříve to byla církev, dnes je to stát a jeho instituce. Dokonce i soudní spor o určení církevního vlastnictví po roce 1918 ukázal, že Československý stát katedrálu dostavoval z daní občanů. Tudíž má stát i nepopiratelný nárok na tuto symbolickou a národní hodnotu ve smyslu společného vlastnictví. Výsledkem prohraného sporu byl na církevní straně zvýšený radikalismus, který vrcholil srozumitelným, avšak poněkud populistickým heslem: "Co bylo ukradeno, to má být vráceno."

Zásadní problém tvoří státní vyvlastnění církevních majetků po roce 1919, a to skrze prvorepublikové pozemkové reformy: půda velkých pozemkových vlastníků (bez rozdílu) byla odejmuta a dále přerozdělena. Co je důležité: již zákon z roku 1926 přiznal platy duchovním církví a náboženských společností za veřejné služby, např. vedení matrik. Další předúnorové vyvlastnění církevního majetku bylo provedeno zákonem č. 142/1947 Sb. o revizi první pozemkové reformy. K rozhodujícímu záboru církevního majetku tedy došlo před únorem 1948. Po únoru 1948 však komunistická strana provedla další pozemkovou reformu vydáním zákona č. 46/1948 Sb. Tímto zákonem byla konfiskována prakticky veškerá zemědělská a lesní půda a církvi zůstaly jen kostely, fary a malé farní zahrady. Oba poválečné zákony o pozemkové reformě ustanovovaly, že církev bude za vyvlastnění nějak odškodněna, ale k tomu nikdy nedošlo.

Facit: Tím lze říci, že po roce 1947-48 se stát dostal k církevnímu majetku bezplatně.

Jiná situace nastala po roce 1989. Nepočítejme osobní odškodnění tisícům persekvovaných věřících, protože tam duchovní osoby všeho druhu podaly občanské nároky a byly odškodněny jako každý jiný občan. První restituce majetku proběhla díky dvojímu zákonu o církvích č. 298/1990 a č. 338/1991. Řeholním řádům a kongregacím bylo vráceno 170 zchátralých klášterů, ale bez dalšího materiálního zázemí.

V jakém smyslu zde platí heslo: Co bylo ukradeno, to má být vráceno? Historicky viděno, se stát zhostil jisté části své odpovědnosti vůči církvi, ale nikoliv úplně. Velké restituce z První republiky byly kompenzovány platy duchovních, popřípadě dalšími kompenzacemi státu. Zbývají dva velké zábory majetku z roku 1947 a 1948. Jedna část byla kompenzována v letech 1990-91 zákonem č. 298 a 338. K vrácení diecézního majetku katolické církvi prozatím nedošlo, což má upravit právě tento nový zákon. O tuto část sporu jde nyní především. Tuto etapu vyrovnání uzavírá Sněmovní spis dočasné komise Poslanecké sněmovny pro řešení majetkových otázek mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. Klikněte si na zprávu o činnosti komise v době od 13. června 2008 do 31. března 2009, protože z ní pak vychází podklady současného zákona.

Dále je důležité rozhodnutí ÚS, který odmítl zrušit tzv. "blokační paragraf", což navrhovali někteří senátoři, aby vyšli vstříc požadavkům obcí. Ústavní soud ponechal v platnosti blokaci církevního majetku za účelem jeho budoucího uspořádání, viz toto rozhodnutí ÚS z července 2010. Pravicová vláda chtěla ohnout platný zákon a dostat se pomocí výjimky k zablokovanému majetku. Je otázkou, zda nový zákon není totéž v bledě modrém. A o tom pojednává poslední kapitolka.

K celé problematice financování doporučujeme tuto studii Mrg. Ireny Karlové z FSV UK. Dále je důležité prohlášení prof. Václava Hampla, rektora Univerzity Karlovy, ohledně údajné expertízy UK týkající se navrácení církevního majetku. Rektor upozorňuje, že oficiální stanovisko UK může být vydáváno za expertizu Univerzity Karlovy v Praze, pokud by jej schválila Vědecká rada UK. Bez této autorizace nejde o expertizu Univerzity Karlovy; pokud je nějaký materiál takto označen, jde o označení neoprávněné. Celkový přehled důležitých argumentů a článků pro a proti ohledně restitucí třeba na těchto zajímavých stránkách. K dispozici je dále společné prohlášení církví, tzv. Společné stanovisko ČBK, ERC a FŽO k dalšímu jednání CNS-stát o způsobu majetkového vyrovnání a financování a dále podrobná čísla finančního obsahu sjednané dohody.

Facit: Po roce 1990 došlo k částečnému vyrovnání křivd, ale je sporné označovat toto vyrovnání jako majetkovou restituci, protože do ní nebyly zahrnuty například diecéze.

3. Námitky proti novému zákonu

Jaké zásadní námitky proti zákonu budou uplatněny u Ústavního soudu a jakou mají právní hodnotu?

Podle našeho názoru mají odpůrci zákona velkou šanci, aby uspěli v případném projednávání ústavnosti zákona. Důvod je poměrně jednoduchý:

vlastnění církevního majetku bylo vždy v nějaké formě vázáno na stát a na jeho instituce, viz spor o Svatovítskou katedrálu;
církev nedostává zpět svůj majetek ukradený po únoru 1948, protože zákon nejasně zahrnuje restituce církevního majetku možná už z roku 1919, ale zcela určitě z roku 1947; tím by Ústavní soud dopustil prolomení hranice restitucí před únor 1948;
to by spustilo fatální vlnu majetkových nároků a v konečném důsledku by to mohlo vést až k revizi nyní vyhaslého sporu o tzv. Benešovy dekrety.

Zásadně negativní argumentaci najdeme u dvou hlavních kritiků nového zákona: Lenky Procházkové a Jiřího Paroubka.

Shrnující článek k postoji Lenky Procházkové najdete v Literárních novinách, klikněte zde. Dne 18. ledna 2012 podala tato spisovatelka trestní oznámení na předsedu české vlády Petra Nečase a všechny členy jeho kabinetu. V oznámení, které osobně předala na Nejvyšším státním zastupitelství v Brně, vyslovuje podezření, že současná vláda ČR se dopustila trestných činů v souvislosti s návrhem zákona o vyrovnání státu s církvemi. Pod pravomoc Nejvyššího státního zastupitelství totiž patří šetření trestné činnosti mimořádně velkého majetkového rozsahu. Dále doporučujeme její video komentující podání žaloby, klikněte zde. Hlavní argumenty žaloby Lenky Procházkové na současné představitele státu jsou následující:

církev od Josefínské reformy majetek v plném rozsahu nevlastnila, neboť "takzvaný majetek katolické církve neměl vlastnické atributy a dispozice s ním byla stále výrazně omezena";
takzvaný církevní majetek neměl před únorovým převratem v roce 1948 soukromoprávní charakter, a proto nemůže být vydán;
tzv. "výčtové restituce" po roce 1990 byly v duchu státního zacházení s majetkem pouze akty státu, které měly za účel umožnit řeholím a řádům obnovení činnosti a tím naplnily smysl církevního majetku;
církev usiluje novým zákonem o majetky, které jí už 200 let právně nepatří, a to ani z hlediska historického ani z hlediska soukromo-právní držby;
sídlo římsko-katolické církve je zahraničí (Stát Vatikán) a vydaný majetek tím bude de facto převeden pod jurisdikci cizího státu.

Podrobnější politická a náboženská argumentace proti zákonu přišla překvapivě nikoliv od jinak zdatných komunistů, ale z výmluvných úst Jiřího Paroubka. Citujme důležitou pasáž jeho projevu ve Sněmovně, celý projev najdete zde. Jeho klíčové argumenty jsou následující:

návrh zákona otevírá cestu k obnovení ekonomického a mocenského monopolu pouze jediné církve, římskokatolické, a to vlivu, jaký měla před 28. říjnem 1918;
národní a nekatolické církve naopak dlouhodobě čeká nepochybné ekonomické oslabení, přičemž po omezení a ukončení jejich financování státem nelze vyloučit ani jejich zánik;
drtivou většinu nemovitého majetku podle tohoto návrhu zákona nárokuje sama římskokatolická církev, přičemž na všechny nekatolické církve připadá jeho naprostý zlomek;
jednorázové vydání nemovitého majetku by tedy znamenalo okamžitou zásadní změnu váhy a poměru mezi národními a nekatolickými církvemi na straně jedné a katolickou církví na straně druhé s její staronovou vedoucí úlohou;
kombinace majetku a peněz, které římskokatolická církev teď jako dárek od pravicové koalice dostane, vytvoří z této církve velmi bohaté dominium uvnitř státu, tedy jinak řečeno, stát ve státě, a církev se stane přirozenou základnou konzervativního myšlení v zemi, s vlastními školami, domovy důchodců a sociální péče či nemocnicemi a jinými zařízeními;
řada nekatolických církví naopak po ukončení financování ze strany státu do 17 let skončí, nebudou mít dále peníze na svou činnost.

Facit: Nový zákon o restitucích je problematický v mnoha zásadních ohledech, které jistě dostane na stůl Ústavní soud. Jeho výrok nelze předjímat a bude mít v tomto sporu definitivní platnost.

4. Závěr


Věcný rozbor tedy ukazuje, že přijatý zákon má povážlivé nedostatky a trhliny v argumentaci. Navíc se kolem jeho prosazování hemží nemalá lobbistická skupina poslanců sdružených kolem lidí v ODS a v TOP 09, jejichž činnost už delší dobu vyvolává u mnohých občanů mrazení v zádech, viz náš starší článek. V případě prolomení restituční hranice před únorem 1948 vzniká mezinárodní precendens pro navracení majetku znárodněného v roce 1947, a tím se otevírá faktická cesta k prolomení restituční hranice dané poválečným uspořádáním Československa po roce 1945. Je velmi pravděpodobné, že Ústavní soud nebude chtít riskovat zničení samotných základů právního stavu daného po roce 1945.

Demagogové asi vyhrají tak jako tak. Pokud církev majetek dostane, tak jim bude do smrti zavázaná, nejspíše i politicky. Pokud církev majetek nedostane, pak tito šikovní demagogové vyvolají u neinformovaných věřících pocit křivdy, ať už skutečné nebo jen domnělé. A tento pocit ukřivděnosti a ublíženosti šikovně postaví proti demokratickým institucím, které budou rozhodovat o právě přijatém zákonu. Nejvíce budou od demagogů a od různých ukřivděnců napadeny právě ty demokratické instituce, které budou rozhodovat o legalitě právě přijatého zákona, a to vzhledem k zákonu o církevních restitucích a vzhledem k ústavě. A to bude pochopitelně Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud ČR.

Je třeba si uvědomit jednu základní věc: demokracie je mnohem víc, než navrácení církevního majetku. Pokud o demokracii přijdeme, tak církev bude znovu zotročena jako za komunistů, a může přitom mít majetku, kolik chce. A navíc může být zotročena i skrytým způsobem, tj. právě přes majetek. A to bychom měli mít na paměti v každém případě. O pochybném spoléhání na moc a na majetek mluví Ježíš v citovaném úvodním evangeliu.

Vraťme se stručně k odpovědím na ony tři otázky.

1. Je nová smlouva pro římsko-katolickou církev opravdu výhodná v tom smyslu, že zajistí její ekonomickou nezávislost na státu?
Nová smlouva není pro katolickou církev výhodná, ale nejde o výši vyhandlovaného majetku.

2. Platí princip: "Co bylo ukradeno, to má být vráceno", i z hlediska historického statutu církevního majetku?
Tento princip pravděpodobně neplatí, jednak z historických a jednak z právních důvodů. Poslední slovo bude mít Ústavní soud.

3. Jaké zásadní námitky proti zákonu budou uplatněny u Ústavního soudu a jakou mají právní hodnotu?
Námitky se týkají zejména prolomení restitucí před únor 1948 a nedostatečně prokázaný soukromoprávní charakter církevního majetku. Nemůže být vydáno něco, co církvi právně nepatřilo a nemůže být restituováno nic z doby před únorem 1948, aniž by se zpochybnila platnost zákona č. 142/1947 Sb.

"Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. (...) Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má." (Mt 6,33; 25,29)

Sněmovní tisk 580

Znění navrhovaného zákona máte zde (Sněmovní tisk 580).

Jaká je hodnota nahrazovaného majetku?


Celkem byly náhrady vyčísleny už v roce 2007, a to v hodnotě 134 miliard korun. (K § 15) Vycházelo se při tom z údajů, které dodaly církve a náboženské společnosti, a z materiálů Pozemkového fondu ČR i Lesů ČR. Pro ocenění majetku bylo použito průměrné ceny nemovitého majetku v České republice, tedy v podstatě průměru mezi nejdražšími a nejlevnějšími pozemky. Tento výpočet byl ověřen dvěma studiemi, studií Výzkumného ústavu zemědělského a studií společnosti Ernst & Young.

Jaký majetek bude navrácen?

Vydávat se bude jedině ten majetek, který je v tuto chvíli ve vlastnictví státu, nikoli ve vlastnictví krajů, obcí či fyzických a právnických osob. Je to majetek, jejž nyní spravují Pozemkový fond ČR a Lesy ČR.
Celková suma se rozdělí. 75 miliard korun bude uhrazeno navrácením majetku a 59 miliard korun bude církvím a náboženským společnostem finančně kompenzováno.

Jak bude vypadat finanční kompenzace?

59 miliard samozřejmě nebude splaceno najednou. Stát se s církvemi dohodl na vzájemně výhodných podmínkách a tato částka bude splácena po dobu 30 let, a to pouze s přihlédnutím k výši inflace.
Například v roce 2013 bude z rozpočtu zaplacena částka 1,997 miliardy, v roce 2014 pak částka odpovídající tomuto výpočtu: 59 mld. – 1,997 mld. = 57,003 mld. A 57,003 mld. se navýší o míru inflace a vydělí 29, tedy počtem zbývajících splátek.
Pro srovnání uvádíme, že podmínky dohodnuté v roce 2007, které počítaly s dobou splácení 60 let, zvyšovaly právě metodou splácení celkovou hodnotu vyrovnání až na 270 miliard korun. Současná dohoda je tedy daleko výhodnější.

Co je příspěvek na chod církví a co se s ním stane?

Stát v tuto chvíli přispívá na platy duchovních, zaměstnanců a na chod sedmnácti církví a náboženských společností. Jen v roce 2011 dosáhly tyto příspěvky výše 1,42 miliardy korun.
Pokud by letos zákon o vyrovnání přijat nebyl, příspěvky požadované ze státního rozpočtu by se dále zvyšovaly. Letos totiž uplyne deset let od registrace některých nových církví a náboženských společností. Pokud by tyto získaly ve svůj prospěch podpisy jednoho promile obyvatel ČR, tedy zhruba 11 000 podpisů lidí, kteří nemusí být s těmito uskupeními ani nijak oficiálně svázáni, příspěvek by jim musel být ze státního rozpočtu vyplácen též.
Pokud zákon o vyrovnání s církvemi přijat bude, bude příspěvek vyplácen ještě po dobu sedmnácti let. Díky Deklaraci shody, již s církvemi a náboženskými společnostmi uzavřel Jiří Besser, bude první tři roky příspěvek zmrazen na jeho výši z roku 2011 a po třech letech se začne postupně snižovat o 5 % ročně.
Díky tomuto opatření se zabrání navyšování vydávaných příspěvků například o valorizaci platů duchovních. Navíc, jelikož je výše splátek přesně určená, může s nimi každý tvůrce státního rozpočtu předem počítat.

Údaje byly zpracovány na základě webových stránek: České Biskupské Konference.