Klasik právní filosofie Otto von Gierke jasně rozdělil ve své politické filosofii dvě důležité věci: společenskou smlouvu (Gesellschaftsvertrag) a smlouvu o vládě (Herrschaftsvertrag). Není na tom nic komplikovaného. Jste hrdinka nebo hrdina sametové revoluce, zamknete byt a vyjdete navečer 18. listopadu zacinkat klíči v Praze. A ejhle, padesátiletý komunismus mizí jako kouzelným proutkem, což se vám líbí. Poté jdete domů podívat se na televizi, jak to pokračuje bez vás. Jenže ono je to bohužel i o vás. Ale to už vás nezajímá, stejně jako vás osobně a aktivně nezajímal osud disidentů do toho 18. listopadu. A tato druhá nezajímavá fáze, kterou jsme mnozí zažili jako političtí aktivisté OF, je ona smlouva o vládě. Po každé revoluci se musí ustavit politická reprezentace, která svobodnými volbami vyjadřuje svrchovanou vůli lidu. Výkonem politických aktivistů OF se stalo, že změněný stav společenské smlouvy se mocensky zabudoval do politických struktur země skrze volby roku 1990. První smlouva o předání moci proběhla, protože komunisté souhlasili se svou bezmocí a odešli z mocenské scény, aniž by zabíjeli jako v Rumunsku. Zato druhá, klíčová fáze demokratické kontroly a výkonu moci dopadla nakonec špatně, což všichni víme dnes a denně.
Potud všechno jasné. Kolektivně zacinkáte klíči a změníte společenské uspořádání; kolektivně jdete domů s pocitem dobře vykonaného zacinkání, a pak vám rozkradou stát vinou nekončené revoluce. Proč? Inu proto, že jste vlastní nedbalostí nechala padnout pod stůl smlouvu o moci. Problém společenského uspořádání Česka tedy spočívá v pasivitě občanů, kteří nedotáhli změnu od společenské smlouvy k demokratické smlouvě o vládě, viz Gierke. K mocenskému deficitu jsme zásadně pomohli naším kolektivním selháním i my, nadšení aktéři OF. Nebyli jsme schopni vidět celý rozsah toho, co jsme revolučně podnikali. Nechali jsme hnutí občanské aktivity vyšumět a první skutečnou politickou stranu založil prozíravý a všeho schopný Václav Klaus. A revoluční (spíše anti-revoluční) naivitu OF nakonec potvrdili svým kolektivním rozhodnutím sami občané. Naši opožděně založenou disidentskou stranu, to jest Občanské hnutí, titíž občané svobodně a suverénně nezvolili v roce 1992 do parlamentu. Tímto suverénním voličským rozhodnutím nechali vládnout vítěznou ODS bez jakékoliv občanské protiváhy. Smlouva o vládě byla tedy podepsaná bez nás, bývalých aktivistů OF. My jsme Klause a jeho pohrobky nikdy nevolili.
A nakonec nám zklamaní spoluobčané začali nadávat do pravdoláskařů. Konečně našli obětního beránka vlastní neschopnosti, kterak vládnout sami sobě. Smlouva o vládě byla dokonána na český tunelářský způsob skrze roztomilou smlouvu o rozdělení moci mezi Klausem a Zemanem. Tato karikatura smlouvy o vládě zvaná „oposmlouva“ běží dodnes, zejména na úrovni mafiánsko-podnikatelských a politických struktur. Klaus je ten prezident, který vládne. Zeman je ten pán, který se chystá za ruské peníze a za podpory Klause na Hrad. Tam zabere místo proti vůli ODS, která angažuje nějakého pana Fišera za peníze londýnské City. Tomu se říká oposmlouva ve velkém, neb žijeme v globální vesnici. Ale o máslu a chlebu jsme už dávno psali, tak pojďme k podstatnému. Stát a my, normální plátci daně, to už nemůžeme unést, viz Kalouskův závod ke dnu. Je téměř rozkradeno a na zbytek obecního se všichni mocipáni pilně chystají, protože stát a obecní zájem přestávají existovat. Proto jsme dnes v situaci, kdy je potřeba vzít znovu rozum do hrsti.
O co jde? No přece o budování státu, které nikoho nezajímá. A protože se nebuduje stát, hrozí kvůli jeho kolapsu vypovězení nejen smlouvy o vládě, ale možná i smlouvy společenské. Ona totiž bez státu existovat nemůže, protože jej zakládá, alespoň v moderních liberálních teoriích moci. A to je podstatná věc, nejen pro vystrašené mocipány, ale i pro nás, pasivní a znechucené občany. My dnes začínáme radikálně zpochybňovat společenskou oposmlouvu, protože je to jasný podvod na občanech. Obě klíčové partaje svůj mocenský cirkus v podstatě dohrály za pískotu občanů, protože se rozhodly je systematicky vydírat, viz tento model. Malé partaje typu veverek buď skončily na soudě nebo se tam společně s oposmluvními hochy jednou dostanou. Doufejme v to, v zájmu komplexní spravedlnosti zatím neprokázané nejen obtížnému poslanci Rathovi, ale zcela opomenuté i vůči všem ostatním kradoucím politikům. Seznamy nikdy nevyšetřovaných zlodějen ukazují jasně, že mnozí představitelé oposmlouvy kradli mnohem více a efektivně než onen slavný středočeský hejtman, který si vybral socdem jako mocenský žebřík. Situace z roku 1990 se může s velkou pravděpodobností opakovat. Opět zde není hodnověrná politická reprezentace, která by jménem občanů odpovědně nesla břemeno smlouvy o moci. Položme si následující teoretickou otázku z politické filosofie. Proč bude možná zrušena i společenská smlouva, a nikoliv pouze smlouva o vládě?
1. Systémově zkorumpované partaje
Všechny dosavadní demokratické strany se už podílely na korupci a mafiánský styl vlády nasály s mateřským mlékem hned po Klausově privatizaci a po následné korupci státní správy. Interní mechanismy klasických českých partají jsou nastaveny na příjem černých peněz a bez nich nemohou existovat. Faktický počet členů některých partají je tak mohutný, že jej pojme každý větší hospodský sál. Strany mají cca 10-15% důvěru lidí, viz dlouhodobé průzkumy veřejného mínění. Právem, protože kradou: pro sebe a pro své kámoše. Antož strany musí své potenciální voliče za velké peníze oblbovat. A na to potřebují peníze, mnoho peněz. Proto vzniklo v posledních letech partajní a lobbistické podnikání se státním rozpočtem formou zákonně udělovaných koncesí, které vítězné partaje dávají svým mafiánským dobrodincům. Jinak řečeno: zavedené politické strany z podstaty věci nemohou plnit smlouvu o vládě, protože vládu chápou jako nástroj privátních zájmů. Jenže důvod existence politických stran je v tom, že vyjadřují vůli voličů. Proto musí z podstaty věci hájit obecný zájem. To jest, zavedené parlamentní partaje diskvalifikovaly samy sebe. A extrémistické strany zprava či zleva nejsou demokratické. Občanské svobody, mechanismus voleb a zastupitelskou demokracii chápou čistě účelově jako prostředek, jak se dostat k moci. Tyto strany z podstaty věci nejsou ochotny uzavřít smlouvu o vládě, protože tuto smlouvu neuznávají z fašistického či z jiného principu: například technokratického, elitářského, rasistického atd. A miliardářským oligarchům zakládajícím vlastní mocenské nástroje pro parlamentní lobování za daně voličů, těm by po odsouzeném Bártovi věřil jen naprostý idiot.
2. Rozkradený stát
Toto je podstatná věc. V jednom starším článku jsem psal, proč potřebujeme stát jako užitečného idiota. Neoliberální ideologie privatizací a zlodějen má naštěstí autodestrukční mechanismus, který si zabudovala svou nesmyslnou ideologií sama do sebe. Čím méně státu, tím lépe, že ano. Jenže po dokonané privatizaci veřejného do vlastních kapes, my, občané, vypovíme smlouvu o vládě. Nedostatek státu by nás velmi rychle zabil, jako nyní v Řecku, Bangladéši a Haiti. V těchto „padlých státech“ se totiž fakticky neplatí daně a státní správa nefunguje. Nedostatek státu bohaté a mocné nikdy nezabije, mají z čeho žít. My jim máme pilně sloužit v podobě dluhového nevolnictví, které se nám dostane odměnou. Za co? Za nám ukradené veřejné zdroje, které jsme si nechali ukrást, protože jsme trvale volili zloděje, i přes všechna varovná znamení. Podívejte se kolem sebe na vaše rozkradené město a hned víte, o čem je řeč. Takže je to jednoduché: po úspěšné privatizaci státu na neoliberální způsob bude nakonec nutně a logicky vypovězena i ona společenská smlouva o již neexistujícím, ergo plně zprivatizovaném státě. My občané si vezmeme (doufejme, že pouhým cinkáním klíčů) moc opět do svých rukou a změníme vztah k majetku tím, že změníme právní pojem vlastnictví. Hegel a Cimrman ve filosofii práva jasně viděli, že šachta je zde pořád, ale už nepatří markýzi Gerovi. Suverénním výkonem vůle lidu se změnil pojem vlastnického práva, které upravuje nikoliv fyzickou šachtu, ale její právní statut. Jak jednoduché, milý Watsone. Jenže filosofie a historie nás učí, že tak radikální vlastnické změny se dějí buď válkou, nebo revolucí. Jde o akt čistého zoufalství, kdy se nasazuje život pro zachování života.
3. Vytunelování základních principů spravedlnosti a práva
Aféry v ČEZku jsou zajímavé nikoliv tím, že jsou. Korupce a skandály mají všechny demokracie, i ty nejlepší. Moc láká ke zneužití, tečka. Jenže my jsme svědky systematického ohýbání práva ve státem vykonávané spravedlnosti. A to je problém, protože právo se u nás opět stalo třídním pojmem. Vraťme se k podstatné funkci státu dané již v antice. Pouze a jedině ve státě můžeme realizovat nejvyšší lidské určení dané na zemi z hlediska hodnot, které se opírají o společné soužití (svoboda, mír, blahobyt, mravnost). Ostatní komunity jsou založené na jiné než občanské formě soužití a hodnot (např. klášterní a řeholní komunity). Prorůstání mafií do politických stran pokračuje skrze partajně dosazené úředníky až do vyšší státní správy, v níž došlo k politizaci a leckde i k mafianizaci celých ministerstev, například při rozdělování EU-dotací. Tím se ovšem ničí samotná podstata státu. Stát není schopen zajistit výkon spravedlnosti, protože nechá neuvěřitelné partajní a jiné výlupky krást z obecního před očima všech. A to nepočítám méně nápadné, ale o to účinnější lobování v parlamentu formou koncesionářských zákonů. Viz připravené rozkradení zdravotnictví přes plíživou privatizaci VZP. Zničení obecního majetku a následně i životů je morálně a politicky oprávněný důvod k vypovězení společenské smlouvy. Reforma a deforma je rozdíl, protože je od sebe odděluje politická vůle vyjádřená skrze skutečnou legitimitu moci. A nedostatek spravedlnosti se týká i podstatné ekonomické věci, totiž placení daní. Například Kalousek ožebračením malých podniků a nesmyslným daňovým zvýhodněním bohatých kumpánů způsobuje rozklad státu. Menší podnikatelé si platí z ruky do ruky a přestávají platit daně. Proč by také platili? Velcí ekonomičtí hráči neplatí daně vůbec a stát se přece privatizuje. Každý z něj krade za bílého dne na způsob nemocenského IZIPu a padesáti dalších netrestaných tunelů najednou. A my občané máme stejné právo jako oněch 13 britských kolonií, které se v Americe vzbouřilo proti zlodějské britské vládě. Bostonský pastor, právník a filosof Jonathan Mayhew použil v kázání roku 1750 známé heslo:Závěr, smutný
Ergo kladívko. Zda my občané máme či nemáme jít generálně do ulic a cinkat klíči, to není otázka politické filosofie, ale věc dějinné praxe. Ale v žádném případě nemáme morální a jiné právo požadovat po nějakém mesiáši, čili po odborech, aby nasazovaly svou dělnou kůži na trh kvůli naší hlouposti, lenosti a nedostatku občanské odvahy. Po nezdařené generální stávce pak budou odboráře vyhazovat z práce kvůli naší politické a občanské nečinnosti, zatímco my se budeme dívat z oken na jejich zkázu a moudře pokyvovat hlavou, že to tak přece muselo dopadnout. My občané musíme aktivně přemýšlet, kde se stala chyba v případě smlouvy o moci. Teoreticky můžeme jít do ulic, tam celonárodně zacinkat, a tím možná nastolit novou společenskou smlouvu. No a pak co? Máme dopadnout stejně jako v případě posametově prohrané smlouvě o moci?
Jak se vypovídá smlouva o vládě, najdete zde.
Publikováno na www.umlaufoviny.com: 01.06.2012