V logice vyprávění a prověřování strčíme Zubaté hlavu přímo do tlamy, což nelze jinak než v úkonu modlitby. Ale nespěchejme. V prvním rozběhu jsme konstatovali, že radikálně správně žitý svět idejí stačí na vyvážený, tedy stoický postoj vůči smrti. Už to je samo o sobě zásadní filosofický či dokonce náboženský výkon, vezmeme-li k úvahu buddhistické snažení o nirvánu. V každém případě stojíme proti smrti s holýma rukama. Nic není platné, že jsme vytunelovali Setuzu s Novou k tomu, poté vstoupili do ODS, dali jí na švýcarské konto 170 miliónů, pak podplatili policajty a nakonec odfrčeli na Bahamy. Houby platné jsou i všechny náhražky nesmrtelnosti, které si můžeme získat vlastníma rukama či jinými údy těla. Tyto a jiné orgány jednou spolehlivě shnijí. Připustíme-li k tělu vlastní smrt, zachvacuje nás zajímavý pocit. Nemáme konkrétní strach z toho či onoho. Tamtomu či onomu se dovedeme tak či onak vyhnout, například úplatou či obstaráním správné barvy psí knížky. Ale smrt spolehlivě anuluje všechno, co máme nebo můžeme mít. Po skončení umírání už nebudeme nic. Tento závěr nelze anulovat tím, že nyní objektivně prohlásíme, že po smrti budeme „něco“: mrtvolou, zombiem, nemrtvým či jinými pouťovými příšerkami mediálního PC-věku. Z hlediska „mé“ osoby už prostě nebudu ničím. Takový pocit nelze dost dobře spojit s běžnou obavou o nějakou konkrétní věc. Prožít strach ze smrti tohoto zásadního typu znamená, že vůči němu padne vniveč všechno, co jsem dosud považoval za nosné a smysluplné. Pokud strčím hlavu Zubaté přímo do tlamy, všechno se stává totálně ničím čili naprostým ontologickým prdem.
/n/n
Jak může padnout kosa Zubaté na kámen? Z hlediska minulého pokračování je třeba otázku postavit jinak: Jak neutonout v bažině morbidních pocitů? Tváří v tvář smrti nastupuje pocit totální nicoty, vůči níž musím zásadně mobilizovat. První mobilizační vyhlášku již známe. Týká se světa stoických hodnot, které představují v dosavadní myšlenkové historii lidstva absolutní maximum. Ale většina z nás není stoiky, protože na to nemá. Pak se snažíme věřit, že na tom nejsme tak zle, i když nám jednou bude úplně na nic. Konfrontace s nicotou produkuje pocit zvláštního pocitu, který přesahuje hranice smrti. Není to sebe-důvěra, protože ta by se v každém okamžiku změnila v zoufalství. Vůči smrti nejsme nic a dokonce všechno, co máme, se promění v nic. Není to ani důvěra v sousedy, známé, kamarády a rodinné příslušníky: ti mnoho nepomohu, vlastně vůbec. Maximálně mi zatlačí oči a uloží můj organický zbytek do hrobu, pokud nebude recyklován z nezbytí jiných, ještě živých. Smrt je naprosto dynamická věc, protože nás přepadne. My se pokoušíme bránit, dokud to jde, ale nakonec jsme oloupeni o naprosto všechno, co máme a co jsme. Vůči dynamické výzvě nicoty jsme nuceni nasadit stejně energický a dynamický akt důvěry v život. Tento akt se snažíme nějak citově a možná i slovně vyjádřit. Tím se dostáváme k prvnímu a základnímu způsobu duchovního života, totiž k modlitbě.
/n/n
V tomto prvním rozběhu představuje modlitba výkřik vůči smrti, která je neodvratná. Je v ní skryto i přitakání životu, ale je jasné, že toto přitakání nemůže být provedeno z našich vlastních sil. Zároveň zde objevujeme i onu druhou intenci, tedy druhý nástřel směrem ke smrti, o němž jsme mluvili v minulém zamyšlení. Nejde o to být stoikem či buddhistou, tj. člověkem s absolutně vyváženým čili apatickým postojem k realitě. Buddhista či stoik se v konečném důsledku nebojí smrti, protože ví, že se není čeho bát. Nepodléhají pocitům (řecky: pathos) strachu či obav. My se bojíme, proto mobilizujeme onen zvláštní druh pocitu. Tento pocit nejde do sebe, ale směrem od nás někam ven, mimo nás. Snaží se navázat nějaký dialog, který odpovídá vážnosti situace. Voláme, ale ke komu či k čemu vlastně? Tím se probouzí první a základní schopnost člověka oslovit Něco (Někoho) jiného než sama sebe. Pocit absolutní negativity stojí proti jinému pocitu. Ten věří a doufá, že by to mohlo být jinak. Obě hnutí existence volají po zvláštní formě arbitráže na úrovni citů a pocitů. Duchovní život je proto primárně věcí citu a prožitku.
/n/n