Italský básník Dante Alighieri označil své literární putování do křesťanského záhrobí za „Komedii“. Smysl podivného názvu se dozvídáme z dochovaného dopisu adresovaného příteli s rozvláčným jménem Cangrande della Scala. Antická komedie prý začíná špatně, ale končí dobře. Ani geniální tvůrce z Florencie nezačal své putování v nebeské slávě, nýbrž v pekelných plamenech. Teprve v 16. století dal jeden benátský vydavatel komickému líčení pekla, očistce a ráje božský přídomek, což svědčí o renesančním věhlasu díla. Že by se Ježíš zařídil podle Danta, nebo tomu bylo naopak? Pavel v listu Korintským poukazuje na Zmrtvýchvstalého, který přešel z tohoto světa do onoho a zase zpět. Ale to přece všichni známe z vyprávění o Hobitech. Cestou tam a zase zpátky putuje i Dante doprovázen nejprve Vergiliem a poté svou láskou Beatricí. I on se nakonec vrací, protože mu tak velí umělecká múza. Dnešního oslavence ovšem přetrumfnout nelze, protože čtení této neděle inscenují božskou komedii svého druhu. <BR><BR>Začněme zbožně a klasicky. Majestátnost Ježíšova pendlování mezi zemí a nebem oslavují tympanony gotických katedrál a nástropní fresky byzantských bazilik. Zmrtvýchvstalý se usazuje na nebeský trůn a dostává klíče od nebeského království. Stává se Vládcem světa, Pantokratorem. Z tohoto titulu soudí neodvolatelným způsobem živé i mrtvé. Majestátní povaha božské vlády fascinovala středověkou duchovní a světskou moc. Hierarchická společnost potřebovala vidět završení společenského a církevního organismu v jedné transcendentní postavě třímající ve svých rukou osud vesmíru a lidských dějin. Zduchovnělý Král byl dostatečně mocný, dostatečně přísný a byl oděn do dostatečně pozlaceného roucha. Všichni byli spokojeni. Tělo pozemského krále, tělo společnosti a Kristovo tělo putující církve našly svůj symbolický Korpus přesazený z tohoto světa na onen. Tam už nebudou problémy ani s mocí, ani s penězi, ani s vírou, ani s jinak smýšlejícími. Obě těla, fyzické i symbolické, nakonec splynou do jedné nebeské harmonie pod taktovkou jednoho generálního ředitele. <BR><BR>Nezbedná moderna začala od 17. století ústy encyklopedistů čím dál hlasitěji křičet, že onen opěvovaný Král je ve skutečnosti nahý. Církvi spadla po popravě dvou katolických králů čelist a osvícenému lidu šupiny z očí. Ukázalo se, kolik roztodivného neřádu lze zamést pod královský hermelín. Od 19. století ve filosofii umírá i samotný Bůh, přinejmenším od vydání Nietzscheho „Radostné vědy“. Smrt Boha v teorii probudila křesťanskou praxi. Symbolické vidění Kristova kralování dostává novou podobu. Císařské žezlo nesouzní ani s demokratickým smýšlením liberální společnosti, ani s ateistickým zaměřením neúprosného chodu dějin prosazujícího boží království zde a nyní, popřípadě po vítězství proletariátu. Katolická církev mocných, poražená ve vítězných revolucích 17. – 19. století, šla do sebe a objevila Krále poníženého, a dokonce ukřižovaného. Ne že by ho předtím neznala. Pobyt na císařských dvorech Habsburků a jiných papežsky přítulných rodů jí umožnil zamést tuto trapnou záležitost pod červený koberec. <BR><BR>Král, který ztratil církevní království a lidskou podobu (<EM>Iz 52,14</EM>), se stal pro modernu symbolicky přitažlivým. Nastavuje jí zrcadlo. Pomníky neznámého vojína, které vyrašily po první a zejména po druhé světové válce v centrech západního křesťanství, korunuje památník v Hirošimě. Po odpařeném lidském těle v epicentru jaderného výbuchu zůstal jen stín vržený na zeď. Technika přeložila těkavou a nestálou podobu člověka z alegorie do reálu. Král ztratil sváteční oblek, ale trapný skandál nenastal. Moudrá a neomylná církev přestala předstírat, že Nejvyšší nějaké šaty má. Snoubenka nebeského Ženicha ukončila lidskou komedii, vrátila se k božské. Bůh se vtělil do lidské podoby, o své šaty a o lidské vzezření vskutku přišel na kříži. Jeho nebeským klíčem a kanonickou mocí vyznamenaní zástupci na zemi si mohou oddechnout. Nahý Král o svůj titul nepřišel, navzdory ztrátě papežské tiáry. Ponížený Syn člověka ukazuje paradoxním způsobem smysl inkarnovaného majestátu. Jeho povýšení zástupci na zemi si oddechli a koketují s myšlenkou, že celou komedii lze prohlásit za uzavřenou. Začala špatně, jedním křížem a středověce-barokním triumfalismem. Skončila dobře, vzkříšením Boha a vystřízlivěním hierarchického lidu, jenž v okovech dějin objevil Boha trpícího. Geniální Dante a inspirovaná církev mají jako vždy pravdu. Můžeme se odpojit z internetového připojení. <BR><BR>Raději ještě chvíli počkejme. Matoušovo podobenství o posledním soudu zasazuje těžkou ránu důstojnému klerikalismu skrytě pochlebujícímu teologii kříže. Nejen že král je nahý, on totiž vůbec není. Přinejmenším tady na zemi ho nelze nalézt. Místo něj v příběhu posledního narovnání pokřivených poměrů figurují hladoví, žíznící, nazí, uvěznění a nemocní. Bůh se za nimi skryl naprosto dokonale, takže ani cípkem pláště nedává najevo odznaky své slávy. Popelku máme, ale místo tří oříšků se na nás vysypal celý kontejner. Nejsme v kostele, ani v pohádce, ale doma. Božská komedie dostává naturalistické rysy. Církev, statná to nevěsta Kristova, nemůže uctívat každého žebráka jako samotného Krále. Trpících je příliš mnoho a eschatologický Král smí být z principu pouze jeden. Není snadnější uctívat symbolického Šéfa, pokud jsme oděni v barokním rouše a zdržujeme se v příslušném chrámovém okrsku? Jít do útulku Armády spásy a zde sloužit totálně Skrytému představuje lidský výkon sui generis, kterého jsou schopni pouze někteří. Vtipný nebeský kralevic se nepřehledně naklonoval do mnoha exemplářů, totálně se ztratil v anonymitě bídy a utrpení. Geniální tah hlavního dramaturga dostal božskou komedii do obrátek. Není koho symbolizovat, protože reální králové jsou až příliš na očích. Je jich příliš mnoho, jsou příliš nesrozumitelní a nám vzdálení. Čert aby spral jejich nepochopitelné životní osudy korunované smůlou, hloupostí, alkoholismem, smradem a hloupými výmluvami. Bědní všeho druhu se změnili na číslo statistiky a figurují jako kompaktní masa v teologických, společenských a ekonomických pojednáních. Stali se problémem, záhadou, námětem ke kázání a moralizování, filosofickým, ideologickým a volebním tématem. Množství individuí nedovoluje vzít na vědomí jejich singulární individualitu. Liturgicky opěvovaný Panovník se stal neviditelným, dokonale se skryl v bezejmenném davu bídy. Identita zmizela, zůstala pouze ruka s kloboukem. Izaiáš, Hirošima a Lévinas mají pravdu. Bůh opět ztratil tvář a hraje novou komedii. Kdo by ho chodil hledat na předměstí konzumu a úspěchu! Na náměstích metropolí kralují barokní reprezentanti Božího majestátu, kteří dnes a denně na bělostném oltáři in Christo zpřítomňují jeho vykupitelské dílo. Komedie se dostává do posledního stadia. Bezejmenný opět umírá na smetišti za městem, leč chrámová opona se vůbec nemá k tomu, aby se roztrhla v půli. Jsme přece realisté s oprávněnými životními zájmy a nikoliv nezodpovědní komedianti. Přízemnost zavazuje, génius atheismu a Nietzscheho zvítězil, Bůh umírá, nejen ve filosofii a na kříži, ale i ve svých trpících. Protože je mrtev anonymně, není vidět. Zůstává skrytý v odcizeném zástupu, který nemá ani jméno, ani tvář. Jako Boží služebník u proroka Izaiáše. <BR><BR>Božská komedie ovšem nemůže skončit jinak než božsky. Inkognito Krále zůstává dočasné. Trvá pouze do času zúčtování, kdy všechno vyjde najevo. Až přijde Syn člověka ve své slávě, nastane poslední dějství korunované překvapením na obou stranách. Ti, kteří skrytému Bohu posloužili, budou zaraženi stejně upřímně jako ti, kteří ho přehlédli v zápalu pro veledůležité věci. Poslední slovo nebude mít vysvětlování přítomných, nýbrž konečný verdikt Králova soudu. <BR><BR>