V současné době jsme svědky úporných snah očernit výklad českých dějin Františka Palackého a posunout výklad dějin směrem k jakési „církevní“ mytologii.
Přitom byl Palacký ve své době jediným, komu bylo rakouskými úřady dovoleno české dějiny zkoumat, a tak je jeho výklad ve skutečnosti možná až příliš opatrný - možná bychom jej mohli označit za něco jako „mírný výklad v mezích zákona“. Navíc vycházel, například pokud jde o husitskou dobu, z dokumentů, které mu předložili k nahlédnutí právě ve Vatikánu - a které mu tedy oni sami chtěli předložit. Jinými slovy mu v Římě dali to, co si tehdy sami mysleli, že by nedovedli popřít.
...Výklad českých dějin je tedy třeba posunout naopak právě opačným směrem. Kdyby měl Palacký prameny z jiného zdroje, bylo by v nich například patrně víc zpráv o propojení husitství s pravoslavím a se židovstvím.
Nebudu spekulovat o kultech nejstarších kultur, o kterých toho tak jako tak moc nevíme. Obecně se má za to, že byly matrilineární, a že občasné nálezy ženských sošek pravděpodobně svědčí o uctívání bohyní.
Od začátku eneolitu (pozdní době kamenné, chalkolitu, ca 4 000 - 2 000 př. l.) začíná růst význam mužů ve společnosti. Nacházejí se zbraně, které se dříve v nálezech nevyskytovaly - muži zřejmě začínají chodit ozbrojeni, staví se opevněná sídliště, roste podíl lovu, patrně ne jako zdroj obživy, ale jako trénink se zbraněmi. Může jit o reakci na masakry, ke kterým došlo na konci neolitu. Po těchto opatřeních v nálezech klesá počet koster se stopami po násilné smrti.
Z nálezů však není vůbec jasné, nakolik je tato důležitost obranné funkce mužů spojená s nástupem patriarchátu, jehož vznik se do doby eneolitu klade. Skutečnost, že muži se zbraní v ruce bránili osadu, ještě neznamená, že vládli ženám, dokonce to vůbec neznamená, že vládli (viz příklad z etnograficky doložených válečných náčelníků, kteří v době míru neměli žádné pravomoci). A už vůbec to neznamená, že tehdy existovala role otce.
Ke změnám dochází u různých populací v různé míře, nevíme přesně, co tyto změny znamenaly (co obsahovaly v nemateriální sféře), a tyto změny navíc patrně nebyly nevratné. Skutečnost, že v pozdější době patriarchát převládl, není dobrým východiskem pro výklad nálezů o tisíce let starších.
Na konci eneolitu k nám přicházejí dvě cizí skupiny: lid zvoncových pohárů, („krátkolebí lukostřelci“ - v hrobech se nalézají nátepní destičky), a lid šňůrové keramiky (též lid bojových sekeromlatů). Tehdy také dochází ke změně pohřebního ritu: ještě u kultury zvoncových pohárů je pohřbíván muž na levém boku, žena na pravém, u kultury šňůrové keramiky je tomu naopak. Zřejmě jde o projev změny chápání mužské a ženské polarity (ale také nemusí). Jestli byli lidé kultury zvoncových pohárů (což byla hlavně západoevropská kultura) ještě matrilineární, nebo šlo o přežívání původního ritu ve společnosti, ve které již došlo ke změnám směrem k patriarchátu, těžko říct.
Kultura šňůrové keramiky je všeobecně považována již za patriarchální (byl i geneticky doložen první pohřeb genetických rodičů s dětmi) a indoevropskou, ale také za kulturu nižší úrovně než byly kultury předchozí. Přišla původně od východu (i když na naše území oklikou ze severozápadu), snad z území dnešní Ukrajiny, a jednalo se asi o kočovné pastevce - nebyly nalezeny žádné osady.
Do této doby tedy spadá vznik patriarchátu (možná spíš jeho příchod s touto skupinou, nakolik byly zvyky těchto kočovných pastevců přejímány jak tehdejšími, tak pozdějšími usedlými zemědělci, nevíme). Začíná rozpad „rodové“ společnosti, nebo přesněji řečeno, rozpad společnosti vůbec. Lidé začínají přecházet na sociální vztahy, které jsou charakteristické pro živočichy s nižší inteligencí.
Pro „patriarchálního člověka“ proto můžeme asi nejvhodněji použít termín známého paleontologa a kabalisty Ernsta Haeckela Homo stupidus - ačkoli dnešní člověk sám sebe paradoxně nazývá člověk moudrý moudrý, či člověk dvakrát moudrý (Homo sapiens sapiens). Zařazení patriarchálního člověka do jiného druhu než předchozí formy člověka by mělo své opodstatnění. Patriarchát, který je založen na potlačení individuality, individuálního myšlení, se vyznačuje mimo jiné tím, že příslušníci patriarchálních kultur se k jedincům (či populacím), kteří si ještě trochu individuality či samostatného myšlení uchovali, i jako k jedincům přinejmenším jiného druhu chovají - vyvražďují je. A můžeme předpokládat, že všude tam, kde se ujal patriarchát, byly tím i poznamenány náboženské představy lidí a vůbec celý jejich pohled na svět.