Morální apel na kradoucího státního úředníka (můj oblíbený prototyp zla) se sice ve většině případů mine účinkem, ale přinejmenším hezky nastiňuje situaci, kdy se musíme vyrovnat s nečekaným apelem duchovních hodnot ve vlastním slova smyslu. Stávají se osobními výzvami v momentu rozhodování, kdy jim buď dopřejeme nebo spíše nedopřejeme existenciálního sluchu. Jinak jsou a budou vždy neosobní, protože patří do oblasti trvale platných principů. Proto s nimi můžeme i neosobně pracovat: například ve filosofii, v etice, ve společenských vědách. V každé teorii se tyto ideje stávají objektivním předmětem zkoumání a argumentace. Tím se sice stávají mediálně zajímavější, někdy dokonce i naléhavější či pravdivější, ale neosobní charakter z nich nikdo nesmaže. Morální podoba duchovní krize se tedy měří vůči předem známému a vypočitatelnému horizontu hodnot. Příkaz "Nepokradeš!" nebo "Nezabiješ!" není určen jen mně osobně, ale všem soudným příslušníkům druhu homo sapiens. Platí pro mne osobně, protože platí trvale a tudíž nadosobně.
/n/n
Zajímavější situace nastane, když cítím jiný druh duchovní nevolnosti, který nelze tak snadno identifikovat. Projevuje se pocitem, že apel na mou maličkost není adresován pouze ze světa etických idejí. Naopak se zdá, že tyto ideje tvoří jen jakési prostředky nebo médium, aby se ke mne doneslo něco jiného. Tímto "jiným" se zdá být nabídka k jakési komunikaci, která morální příkazy používá pouze jako jedny z možných, ale nikoliv jediných prostředků. Naplním-li ve svém svědomí apel určitých hodnot, pak je mi jasné, že celá věc je prozatím vyřízena, minimálně do dalšího konfliktu. Naopak v případě osobního konfliktu či oslovení, kdy se cítím zasažen jinak než morálním apelem, dochází ke složitějšímu stavu "krize". Jako fenomenolog vidím následující znaky duchovního apelu založeného na osobním volání.
/n/n
1. Nelze jej odbavit stejným stylem jako v případě neosobního nároku. I když udělám, co mám nebo co cítím jako osobní výzvu, stále ve mne zůstává pocit jakési nejistoty, že to není všechno. Naopak u morálních rozhodnutí je věc vyřízena a naléhavost apelu pomine.
/n/n
2. Novému druhu apelu chybí horizont jasně a přehledně daných povinností či závazků. To je u etiky zásadní věc, protože si musím rozumově zdůvodnit, proč mám dělat to nebo ono. Kvalitativně odlišná výzva zůstává ve své naléhavosti nezávislá na jakémkoliv logickém či filosofickém zdůvodnění. I když si vyložím, že jde o nadbytečnou blbost, protože danou věc jsem v dobrém svědomí vyřešil, na samotném apelu se tím nic nemění.
/n/n
3. Volání mne vyvádí ze sebe sama v jiném smyslu než kradoucího státního úředníka. Ten ví, co má dělat, aby žil slušně. Zde to není vůbec jasné, protože apel se týká mého života v celku, který je "osloven" nebo "provokován" na mnoha rovinách současně. To není případ morálních hodnot, které fungují jen ve vymezeném rajónu působnosti.
/n/n
4. Tento apel nejde na určitou hodnotu, ale chce celkovou změnu života. Lepí se na mne jako na osobu, protože má "zájem" o mou osobu. To jest, neleží v mu palici určité jednání, jako v případě neosobních parciálních norem. Naopak mi pořád vrtá do toho, jak žiji svou celkovou existenci, když zde a nyní dělám to nebo ono.
/n/n
5. Oslovení v tomto smyslu není tak snadné vyřešit jako v případě morální krize. Cítím se osloven osobně, a to v podstatné hloubce osoby - tam, kde se normálně rozhoduji s naprostou svobodou a sebejistotou. Rozptýlený a přece zásadně koncentrovaný zájem nezůstává stát u etických či jiných hodnotových rozhodnutí. Apeluje na mne v jedinečných okolnostech mého života, kdy zpochybňuje nebo problematizuje celkový smysl jednání.
/n/n
6. Tím se tento apel stává "osobním", protože mu nejde o obrany a prosazení principů, které by měly určovat mé jednání. Kvalitativně odlišnému apelu jde o celkový, tj. navýsost osobní smysl mé existence. Zajímá ho spíše, čím ve skutečnosti jsem, než co dělám a jak si to zdůvodňuji.
/n/n
7. Jeho posledním znakem je na jednu stranu přívětivý, až láskyplný zájem o mou maličkost; ale na druhou stranu dovede být dost otravný, až panovačně naléhavý. Tak se mí slušní kamarádi nechovají: když jim řeknu, aby mi dali pokoj, tak se podle toho zařídí. Na "cizím" oslovení a starosti je zajímavé to, že si žije vlastním, dosti nevypočitatelným životem. Někde mne otravuje hodně, jindy vůbec ne; příliš se neohlíží na to, co si o tom vlastně myslím.
/n/n
Tož tolik k nové podobě duchovní krize, která se projevuje jinými znaky než morální soud a rozhodnutí. K čemu nás vlastně volá a jak?
/n/n