Se světem to jde z kopce, přinejmenším co se Afghánistánu a Iráku týče. V obou zemích se dostávají místní pohlaváři k moci. Anarchii zastavuje pouze přísné islámské právo, nekompromisně uplatňované na všech menších zlodějíčcích a zločincích, kteří se dají chytit. Teror, soukromé armády, pěstování opia a další drobnosti pak projdou bez povšimnutí. Obyvatelstvo znechucené politickým bezvládím a otupené denním bojem o život, při stále vypnuté elektřině a trvalém nedostatku základních životních potřeb, nakonec rezignuje. Prostý lid podporuje islámskou šáríju, aby v „jejich“ čtvrti vládl alespoň nějaký zákon, i když špatný. To dosvědčuje zpráva amerického velvyslance z Bagdádu, kterou zveřejnily <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/Bagdad.htm">Britské listy</a>. Suchá zpráva o každodenním životě iráckých spolupracovníků, kteří musí po práci odejít ze Zelené zóny ke svým rodinám, ukazuje výmluvně, jak to vlastně v Iráku vypadá. Islámskému právu se naoko nebo i fakticky podrobují lidé v Somálsku a v Afghánistánu, protože v násilné anarchii se žít nedá. Proč tedy ztroskotávají západní země, především USA, v tzv. „válce proti terorismu“? Proč nelze zavést demokracii v té části světa, která ji nejvíce potřebuje?
Nechci zabředávat do detailních analýz, které jsou tak jako tak poznamenány politickým zázemím autora. Pravicový republikán v USA bude tvrdit, že výpadek v exportu demokracie je pouze přechodný jev, jenž zmizí při dalším přísunu peněz do Pentagonu a CIA, a zejména při dalším budování tajných koncentráků pro údajné teroristy. Levicový demokrat srovná Irák z Vietnamem a poukáže na systematické lhaní Bushovy administrativy, do níž se vlastní hloupostí nechal zaplést. Mne spíše zajímá netrpělivost a spěch, s níž se Západ snaží importovat demokracii do jiných kultur. Pokud se podíváte podrobněji na motivy vedoucí k importu demokracie, pak je jasné, že jde o čistě instrumentální záležitost. V Afghánistánu šlo především o zlomení vlády islámských kleriků, kteří se opírali o moc Al-Kaidy a dalších teroristických skupin. Zlomit teroristickou moc se sice jakž takž podařilo, ale demokracie tvořila pouhou třešničku na dortu. Ve své podstatě šlo o vnější vojenský puč organizovaný s pomocí interního spojence, kterému se pomohlo k moci. To demokracii nijak nepřidá. V Iráku šlo Američanům primárně o získání strategické kontroly nad státem s nejbohatší zásobou ropy na Středním východě. Demokracie hrála pouhou zástěrku při sledování jiných, „důležitějších“ cílů. A zde vzniká základní dilema: je-li demokracie a respekt k jednotlivci a ke státu práva tím nejdůležitějším posláním, jak může hrát ve strategických úvahách pouze druhé až třetí housle? Odpověď je snadná. Každá strategická úvaha snižuje cokoliv na prostředek k dosažení příslušného „strategického“ cíle. A tímto cílem nikdy není demokracie, protože by byla cílem absolutním, kterému je vše ostatní podřízeno. Proto je demokracie devalvována a přetavena do cílů jiných, aby se eventuálně naplnila nějakým zázrakem. Ale ten se, jak zatím víme, nekoná v žádné devastované zemi, kde se USA a Evropa vojensky angažují. Strategických cílů se navíc dosahuje hned, pomocí satelity naváděných střel; demokracie se dosahuje v průběhu desetiletí až staletí.
Proč to píši. U nás teď probíhají jednání o nové vládě, o důvěře atd. Jistěže je třeba, aby tyto nezbytné trachtace proběhly. Mne však zajímá, jestli se někdo stará o naplnění základních principů, na nichž stojí demokraticky spravovaný stát. A tímto základním principem není jen formálně zajištěná osobní svoboda, ale také zásadní a efektivní rovnost před zákonem – čili spravedlivý <em>právní</em> stát. A právě tento princip dostává nejvíce na prdel: stačí se podívat na kampaň tři dny před volbami, na hrátky policie, soudců a prokuratury, na korupci a klientelismus kvetoucí ve státní správě. Hlavní politické strany již mají bytostný zájem na tom, aby se nic nevyšetřovalo a nesoudilo. Mafie má bytostný zájem na tom, aby se konečně oběma nohama usadila ve státní správě a v policii, kde dosud stojí pouze jednou nohou. Proč se strany při koaličních jednáních nesoustředí na to, co je pro demokracii podstatné? A tím podstatným je zásadní a důsledná obrana společného dobra, které stát a jeho orgány reprezentují a chrání pro nás všechny. Teprve pak můžeme dohadovat, zda toto dobro má být opatrováno pravicí či levicí a jakým způsobem – což pro mne představuje podružný detail. Podstatné je, aby všechny strany jasně prohlásily, že bez ohledu na výsledek koaličního jednání bude policie dána pod dohled nové odpolitizované inspekce, že se zkvalitní práce soudů a prokuratury včetně ustavení nové jednotky prokuratury a policie pro boj s organizovaným zločinem, že bude zaveden zákon o provokaci umožňující důkazní řízení proti zkorumpovaným politikům a úředníkům, že se poslanci omezení ve své imunitě atd. To jsou základní věci <em>společného</em> zájmu, které by měly strany sdružovat. A přesně o těchto věcech se při jednáních téměř nemluví. Aktéry ovládá strategické myšlení: nejprve budeme vládnout a pak ... a pak může jít a půjde do háje celá demokracie. Zahyne totiž na nedostatek státotvornosti kompenzovaným nadbytkem mocichtivosti.
/n