Prezidentské volby u nás připomínaly ze všeho nejvíce Pergaudovu Knoflíkovou válku: urputnost zdaleka neodpovídala významu celé akce. A důstojní mudrci neunesli mnohdy porážku stejně hanebně jako románový Pajda. Ale nakonec i ztráta iluzí o některých veřejných autoritách může mít očistný účinek.

Žádné překvapení se nekoná, spasitele se z rukávu vytáhnout nepodařilo. Do druhého kola prezidentské volby postoupili dva zkušení politici, kteří pro svoje vítězství udělali nejvíc. Voliči jim celkem logicky dali přednost před kandidáty působícími dojmem, že by v případě svého příchodu na Hrad byli dost nepříjemně překvapeni. Miloš Zeman i Karel Schwarzenberg mají hodně společného: jsou ve věku, kdy se v politice už zpravidla končí, mají za sebou řadu kontroverzních kroků, neskrývají sklony k narcismu, libují si v expresivních výrazech a černém humoru, nejsou zkrátka asketičtí suchaři. Přesto byl jeden vykreslen jako výstavní klaďas a druhý jako Kalibán. Účelový dvojí metr byl zjevný: co bylo u knížete zlidšťující a vtipné, bylo u Zemana projevem nevyléčitelného buranství. Oba finalisté v životě několikrát změnili politickou stranu, ovšem u Schwarzenberga to bylo interpretováno jako idealistické hledání, kdežto u Zemana jako oportunismus a touha po moci za každou cenu.

Tvůrci veřejného mínění selhali takticky: pokud chtěli zabránit vítězství Miloše Zemana (a na tom bychom se shodli), měli se obtěžovat hledáním protikandidáta, který by byl přijatelný pro větší množství lidí. Vydávat ministra této neoblíbené vlády za sjednotitele národa působilo spíš jako provokace. Selhali i v dlouhodobém výhledu: po tak ostentativní podpoře jediného kandidáta už budou česká média jen těžko někoho přesvědčovat o své objektivitě a důvěryhodnosti.

Zklamaly také celebrity; nemyslím tím bulvární šašky, ale lidi, kteří jsou právem obdivováni za své životní dílo. Bylo nepříjemné vidět vážené osobnosti vyvádět jako roztleskávačky. Na rozdíl od některých opozičních komentátorů nechci zpochybňovat inteligenci a poctivost dotyčných, přičítat jim a priori nízké úmysly. Zamilovaný člověk se holt často chová jako pitomec − jenže to je jeho osobní věc, neovlivňuje tím nálady veřejnosti. Kdežto našim prominentním intelektuálům chybí právě to, co by jim mělo být vlastní: kritičnost vůči oficiálnímu výkladu světa a empatie vůči odlišnosti, která dělá svět pestřejší.

Dokonalý gentleman a jeho slabiny

Karel Schwarzenberg je mi v mnoha ohledech sympatický, v osobním styku bych mu asi před Milošem Zemanem dal přednost. Kdysi jsem jeho vstup do politiky dokonce vítal, následovala však ohromná deziluze. Nevadí mi, že jeho otec byl u vlajkařů a jeho tchán v SA − každý je zodpovědný za sebe, nikoli za příbuzné. Nepohoršuje mě ani, že si nechává říkat kníže; spíše než za vlastizradu to pokládám za praktické východisko z nevyslovitelnosti jeho jména. Jenže jeho permanentně zdůrazňovaná noblesa až příliš očividně kontrastovala s velmi nenoblesní politikou, které dlouhá léta dělal zeď. Proto bylo rozumnější nespoléhat na subjektivní pocity a informace z druhé ruky. Schwarzenberga jsem osobně nepotkal nikdy, Zemana letmo před nějakými patnácti lety po mítinku na olomouckém Dolním náměstí. Půjčil jsem mu tehdy propisku, aby se mohl podepisovat ctitelům, a musel jsem ho pak upomínat o vrácení. (Schválně jsem tuto historku nepublikoval před druhým kolem volby − jistě by z ní nějaký snaživec udělal důkaz Zemanovy bytostné kleptomanie. Podle mě to byla spíš roztržitost…) Řídil jsem se tedy dopadem činnosti obou politiků na kvalitu mého života: tu Zemanovo vládnutí příliš neovlivnilo, zato od volebního úspěchu TOP 09 se začala prudce zhoršovat. A definitivně mé původní rozhodnutí nezúčastnit se druhého kola zvrátila rétorika knížecí úderky: poznání, že tito takzvaně lepší lidé se mne a mých blízkých upřímně štítí.

Karlovi propagátoři byli tak uhranuti marketingovými poučkami, že zapomněli na tu nejdůležitější: zákazník nesmí nikdy poznat, že z něho děláte vola. Oficiální obraz energického, schopného a reprezentativního státníka evropského formátu se příliš lišil od toho, co viděli lidé v televizi: dezorientovaného staříka, se kterým si Zeman hrál jako kočka s myší. Schwarzenberg neustále potvrzoval, že o lidu, kterému chce vládnout, moc neví a v podstatě mu na něm ani nezáleží (viz cynické výroky o korupci).

Schwarzenbergovi tak nakonec uškodila i nepochybně sympatická vlastnost, jakou je loajalita ke starým kamarádům. Opakovala se v reklamních letácích tak často, až jsme si mnozí logicky položili otázku, jak se tento prezident bude chovat k nám, co do jeho party nepatříme. Paradoxně za Schwarzenbergovu porážku může také vládnoucí kapitalistická ideologie. Úcta k tradici, noblesa a idealismus se těžko prodávají v zemi, kde jsou přes dvacet let tyto hodnoty důsledně zesměšňovány. Polistopadovému vzoru selfmademana spíše odpovídal Zeman: pracovitý samotář, který se o všechno musel rvát na hraně pravidel a neměl čas na takové věci jako elegantní oblékání a kavárenské tlachání. Také toto mohlo hrát roli v rozhodování některých voličů třeba z řad drobných podnikatelů.

Nakonec z té kampaně byl zmatený i sám kandidát − už ani nevěděl, jestli je vlastně Čech nebo Němec, monarchista nebo republikán, konzervativec nebo pokrokář, katolík nebo postmodernista. Pro rozervanou mládež se prezentoval jako Sid Vicious s fakáčem, pro intelektuály jako "apgrejdovaný" Václav Havel nezatížený pochybnostmi a skrupulemi, pro pobožné venkovské stařenky jako rozšafný fořt v klostermannovském stylu; když ještě navíc musel neustále předstírat, že s průšvihy současné vlády nemá nic společného, bylo by to moc i na svěžejšího člověka. A když pozapomněl, že válečná traumata jsou v myslích mnoha Čechů stále příliš živá, bylo vymalováno.

Nechoď Vašku s pány na led

Jsem osudu svým způsobem vděčný, že se setkávám častěji s voliči Miloše Zemana než těmi z opačného tábora. Díky tomu nesdílím, ale chápu jejich způsob uvažování. Nejsou to takové zrůdy, jak si je reflexovští komentátoři představují. Většinu energie spotřebují na zajištění živobytí, takže jsou občas přízemní, nemají smysl pro abstraktní úvahy. Třeba zjišťují, že stále hůře vycházejí s platem; aby změnili zaměstnání, je poněkud knížecí rada, pokud široko daleko nejsou k dispozici žádná volná místa. Třeba začínají mít s přibývajícím věkem zdravotní potíže a ztrácejí jistotu, že stát je natolik slušný, aby je nenechal v případě insolvence zemřít bez pomoci. Třeba dali děti studovat, aby se měly lépe; teď začínají pochybovat o jejich budoucím uplatnění a navíc s hrůzou vidí, jak se jim odcizily. Současnému jazyku plnému anglicismů a módních zkratek nerozumějí a ani nevědí, proč by se ho měli učit. Mají špatné zkušenosti s mladými lidmi, kteří jsou příliš dobře oblečení a mluví příliš spisovně, většinou jim prodali nějaký předražený šmejd. Pokud si na ně úspěšnější spoluobčané vzpomněli jako na voliče, mělo to většinou podobu ultimáta: musíte si utáhnout opasky, musíte vstoupit do Evropské unie, musíte zvolit knížete prezidentem atd. Je to pro vaše dobro, ale vy jste příliš tupí, než aby mělo smysl vám to vysvětlovat. Po řadě zklamání bylo logické, že tato sugesce jednou přestane účinkovat.

Většina lidí je prostě (nejen u nás, ale prakticky všude na světě) konzervativní: člověka s čírem těžko přijmou jako autoritu. Prezidentskou funkci chápou jako reprezentativní a není jim jasné, v čem je takový exot jako kníže jejich představitelem. A usínání při důležitých jednáních neberou jako známku punku, ale projev nekompetentnosti, ne-li přímo výsměch lidem, kteří musejí i po šedesátce udržet v práci koncentraci nezřídka šestnáct hodin denně.

Ačkoli se Karlovi příznivci stále prezentovali jako ti rozumnější a odpovědnější, v praxi se chovali neuvěřitelně nedospěle. Počínaje ostentativním vnucováním svého názoru celému okolí například formou placek přes v podstatě infantilní kult zázračného knížepána, co vyřeší potíže (zde zjevně přinesla ovoce dlouhodobá masmediální masáž, že Češi jsou příliš líní, hloupí a hlavně zdeformovaní komunismem, než aby si dokázali vládnout sami, bez osvíceného protektora), až po jejich trucovité reakce, když pro změnu jednou nedosáhli svého: vyhrožovali emigrací jako zhrzená hysterka sebevraždou a až příliš se odkopali vulgárními urážkami každého, kdo nevolil jejich favorita (což samozřejmě nutně neznamenalo, že volil Zemana).

V novinových komentářích ožily ty nejpokleslejší čechožroutské negativní stereotypy: Zemanovi voliči celé dny leží na gauči a čumí na televizi, chlastají u toho pivo, žerou bůček, prdí a závidí celému světu. Určitě také nosí ponožky v sandálech. Znám ty lidi a nedovolil bych si je takto povrchně paušalizovat, navíc jakožto demokrat respektuji právo každého chovat se v soukromí podle svého, pokud neškodí druhým. Udělal jsem zkušenost, že na drsné plebejce bývá v nouzi větší spoleh než na sebestředné a labilní vzdělance. Ostatně, obyvatelé venkova v mnoha evropských zemích podporují konzervativní křesťanskou politiku. Jenže tam se o jejich problémy skutečně někdo zajímá (nejen těsně před volbami) a snaží se, aby bylo možno vést smysluplný život i mimo hospodářská centra. U nás převládá primitivní třídní nenávist, která vidí v manuálně pracujícím člověku automaticky lůzu a potenciálního bolševika.

Pokud v kampani používáte argumenty ve stylu, že Moraváci nevolí Schwarzenberga, protože blbě mluví, skoro jako Rusáci, a proto budou nejspíš taky stejně blbí jako Rusáci (a o Zemanových vazbách na Kreml správný vlastenec nepochybuje), působí pak velmi trapně vaše nářky nad něčí xenofobií. Ostatně si nemyslím, že by naši lidé byli nesnášenlivější vůči cizincům než jiné národy. Jsou jenom nedůvěřiví, a pokud někdo stále zdůrazňuje svoji jinakost, těžko ho budou pokládat za našince. Podobně Zemanův hloupý vtip o znásilňování jako prevenci degenerace feministky odsoudily, ale vůbec jim nevadila zjevně sexistická podoba Schwarzenbergovy kampaně, využívající novodobé Muzikantské Lidušky, které udělají všechno pro to, aby se dostaly mezi slavné a mocné.

Artefakty agitující pro knížete svojí slabomyslností (zlaté Přemluv bábu!) vyvolávaly dohady, zda jsou projevem recese nebo fanatismu. Jejich autoři totiž nerozumějí vtipu ani vážnosti, jsou to jen povrchní pokrytci, které Karel Kosík nazýval šaušpíleři, takže jejich pokusy o humor jsou trapné a pokusy o občanskou angažovanost nevěrohodné (v posledních letech prováhali mnoho příležitostí zastat se slabších, jimž se děla křivda). Schwarzenbergovská kampaň měla tak frivolně happeningovou podobu, že ji prostí lidé nebrali vážně, ale jako další rozmar znuděné smetánky.

Žádné překvapení se nekoná: tak dlouho se žurnalisté posmívali slušné Táni Fischerové, až si vykoledovali neslušného Zemana. Přejme jim ho. Horší je, že diletantské a arogantní chování Karlových příznivců uškodí nám všem, kteří se tak či onak pohybujeme okolo kumštu a psaného slova, neboť katastrofálně snížilo prestiž tohoto stavu v očích zbytku národa. Privilegované vrstvy hledají příčinu nezdaru svého kandidáta všude jinde než v necitlivé a vyděračské kampani plné logických protimluvů. Neuvědomují si, že příkopy, které mezi sebou a zbytkem národa záměrně vyhloubili, se ve svobodných volbách vždycky obrátí proti nim, protože elita už z definice tohoto slova bude vždy v menšině, a tudíž bude muset o své vizi přesvědčit většinu. Ve svatém rozhořčení nad hloupostí poddaných si intelektuálové nepřipustili, že za stav obecné kultivovanosti a vzdělanosti jsou zodpovědní právě ti, kteří mají nadstandardní přístup do médií. Pokleslá podoba volební kampaně je především jejich vizitka. Pohrdat druhými lidmi jen kvůli odlišnému názoru, to není demokracie, to je nejschůdnější cesta k diktatuře.

Převzato z Kulturních novin