Během slavnostní přednášky konané 12. září 2006 v aule Regensburgské univerzity pronesl římský biskup Benedikt XVI. několik "výroků", které ostře a násilně odsoudil muslimský svět. Komentáře českých novin se ani nenamáhaly dát odkaz na kompletní znění přednášky (<a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/15_09_06_pope.pdf">zde v angličtině z BBC</a>). Papež dodatečně projevil <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/omluva.mht">lítost a zarmoucení</a> nad reakcemi, které vyvolaly zkreslené výklady jeho slov. Dokonce i <a href="http://www.blisty.cz/2006/9/19/art30322.html">Britské listy</a> - jinak slušný a věcný server, jedna z posledních výjimek na českém zdevastovaném novinářském nebi – odbývají přednášku Benedikta XVI. titulem "Papež udělal chybu, ale islámští představitelé se chovají nepřijatelně". Jistěže se přeložený článek z britského deníku Guardian (autor Will Hutton) snaží najít protiargumenty na straně islámu o jeho intelektuální úrovni, kmenové demokracii a pokojném soužití s křesťany. Koneckonců, o tom se můžete už několik měsíců dočíst i na Umlaufovinách v <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/vyznani/archiv/islam/islam.html">přehledu světových náboženství</a>. Kde je tedy jádro pudla v celém sporu? Velká mediální hádka o citovaná slova typu "na islámu najdeš pouze věci zlé a nelidské" nemá smysl, protože je zcela mimo mísu. A pokud nechceme přijat standardy ideologicky zdevastované žurnalistiky české či muslimské, pak nezbývá než text slavnostní přednášky skutečně <em>přečíst</em>. Jak jednoduché, milý Watsone.
<strong>1. Univerzita jako místo svobodného projevu</strong>
Protože jde o přednášku filosofickou, začneme od lesa. Každý výrok je zasazen do určitého kontextu, který určuje celkový význam řečeného. Jde o známou hermeneutickou pravdu: celek odkazuje na část a část zase na celek. Jinak se totiž nedobereme smyslu napsaného nebo řečeného. Chci být stručný, proto pojednám hlavní argumenty pouze ve třech bodech. Papežova přednáška byla pronesena na akademické půdě a pronášel ji profesor teologie. Jinými slovy: kontext celé <em>přednášky</em> hned v úvodních slovech odkazuje na velkou tradici <em>universitas scientiarum</em>, ve které se pokračuje zde a nyní – to jest, svobodným dialogem. Ten není možno potlačit ničím, nikým a má na něj právo <em>každý student univerzity</em>, nejen její profesor nebo papež. Pokud tedy média kritizují slova papeže a myslí tím pouze na jejich politický dopad, pak si urputně kálejí do vlastního hnízda. V první řadě mají bránit právo – nikoliv papeže, ale každého univerzitního aktivisty – říci to, co v rozumném dialogu chce říci a následně také argumentativně obhájit. Pokud zrušíme právo na svobodný projev (jako to udělala reforma islámu kolem 14. století), pak ztrácíme naprosto základní pilíř západní civilizace. To, že noviny už vůbec nejsou schopny tento prostý fakt pochopit – a to je prosím daný hned v záhlaví přednášky (!) – mne dost zarmucuje. To je přece debata minimálně o jednu úroveň vyšší, než úsměvné a provokující <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=209">karikatury</a> proroka Mohameda.
<strong>2. Kontext přednášky: dvojí dialog napříč staletími</strong>
Klíčový argument přednášky se týká dialogu konaného snad v zimě roku 1391 ve vojenském ležení nedaleko Ankary, a to mezi vzdělaným byzantským císařem Manuelem II. Paleologem a neznámým perským učencem, vyznavačem islámu. Tématem byly vztahy mezi křesťanstvím a islámem. Tento možná i náhodný dialog císař definitivně upravil během tureckého obléhání Konstantinopole (1394-1402) do literární podoby filosofického pojednání. Jinými slovy: císař filosofuje v situaci, kdy se hroutí východní základy křesťanské civilizace a kdy ví, že dojde k masovému vraždění a znásilňování nevinných. Čekat za této situace nějaký nestranný dialog by bylo úplným nesmyslem a bylo by to navíc eticky neospravedlnitelné. Zejména od <em>vojevůdce</em>, jehož úkolem bylo hrdinně uhájit svobodu náboženskou i politickou. Úkolem posledního <em>filosofa</em> a císaře na byzantském trůně navíc bylo bránit křesťanskou civilizaci proti ideologickému, náboženskému a válečnému běsnění seldžukovských vojsk Otomanské říše. Vzhledem k historické pravdě je ale třeba dodat, že Konstantinopol již předtím vyplenila západní křesťanská vojska vracející se z neúspěšné křížové výpravy. Po krátkém obléhání vpadli křižáci 13. dubna 1204 do města a po tři dny je vesele drancovali, včetně basilik a klášterů. Nevídané plenění města, odvoz památek na Západ a vraždění obyvatel vedlo soudobého byzantského historika ke chmurné poznámce, že "samotní barbaři by byli milosrdnější než tito domnělí vojáci Kristovi". První dialog je tedy zasazen do politické situace, kdy je lépe nebýt císařem.
<strong>3. Regensburg: dialog o dialogu</strong>
Druhý dialog se týká přímo <em>prof. Ratzingera</em>, který se dovolává komentovaného vydání tohoto byzantského dialogu, jenž pro tisk připravil <em>prof. Theodore Khoury</em> z Münsteru. Jistěže je v celé teologické rozpravě i politické či diplomatické poselství; ale to není hlavní obsah přednášky. Tou je apel nikoliv pouze na víru, ale na schopnost rozumu dobrat se fundovaného vědění o Bohu, neboli theo-logie. A to je typické téma filosofie již od nejstarších dob, včetně pozdního myšlení antiky a dokonce éry před-aristotelské. A právě v tomto klíčovém momentu prof. Ratzinger nachází základní odlišnost mezi islámem a křesťanstvím. Islám vidí radikální a transcendentní oddělení absolutně jiného Boha od stvořeného světa. Tím vlastně neumožňuje rozvinout onen "mezistupeň" racionální teologické spekulace o Božím slově (<em>logos</em>), jak jej známe z Prologu Janova evangelia a z pozdější antické či středověké filosofie. Právě zde se však podle prof. Ratzigera skrývá ono výsostné specifikum Západu, který nechává prostor setkání rozumu a víry. Logos o Bohu v prostředí rozumu možný je, a zdá se být dokonce i nutným procesem lidského ducha. Toto "vnitřní sblížení biblické víry a řecké filosofie" se později obohatilo o římské dědictví, načež "založilo Evropu a trvale zůstává základem toho, co dnes vpravdě Evropou nazýváme". Nebudu se dále zabývat tzv. procesem "dehelénizace" křesťanství, které slovutný přednášející vidí značně kriticky. Prvním krokem k problematizaci spojení rozumu a víry prý byla reformační teologie, která šla k biblickým kořenům postaveným mimo filosofii. Druhým negativním impulsem k rozkladu křesťanského filosofického dědictví se stala myslitelská tradice osvícenství. Ta postavila tzv. "křesťanskou filosofii" mimo hlavní kolej myšlení. Uvozovky pocházejí ode mne, protože vidím tento termín kriticky. Navíc mám osobní výhrady ke zmíněnému argumentu dehelénizace, ale to by bylo na delší debatu. Co mi na fundované přednášce <em>univerzitního kolegy</em> velmi vadí, je i další technické opomenutí. V brilantním projevu není vůbec oceněna klíčová role muslimských univerzit ve Španělsku, odkud Aristotelova filosofie vůbec do Evropy přišla. Toto považuji za dost zásadní lapsus, zejména od podobné univerzitní a teologické kapacity. Nezmínit uznalým slovem celou velkou tradici islámské filosofie – například jména jako Avicenna neboli <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/filosofie/filosofove/avicenna.html">Ibn-Síná</a>, Al-Ghazálí, Al-Kindí, Al-Farábí (na Západě známý jako Abunaser), Ibn-Rušd (Averroes) – lze považovat za jasnou zaujatost. Například Tomáš Akvinský nazýval Avicennu prostě "Komentátorem", stejně jako Aristotela poctil absolutním titulem "Filosof". Velký scholastický myslitel dobře věděl, že bez těchto islámských učenců by latinský překlad Aristotela vůbec nedostal do ruky.
<strong>Závěr</strong>
Je mi líto, že <em>prof. Ratzinger</em> na tuto tradici dia-logické úcty mezi islámem a křesťanstvím navazuje pouze nepřímo, totiž komentářem jednoho polemického dialogu s islámem jako náboženstvím. Tím nechává stranou celé filosofické dědictví islámu, zejména jeho aristotelská studia. Bez arabské recepce Aristotela za "perského" islámu Abbásovců, převzaté od helénských center na Východě (Bagdád, Isfahan, Buchara...), by křesťanská Evropa prostě nevznikla. A nejen to. Arabští učenci pochopili mnohem přesněji smysl původní Aristotelovy filosofie, zejména v otázce vztahu k materii a k Absolutnu. Nehybný Hybatel je u Aristotela plně oddělen od ostatních sfér a hmota není tvořená, ale věčně přítomná. Byli to právě křesťanští myslitelé středověku, kteří Aristotela "pokřtili" učením o stvoření hmoty z ničeho (creatio ex nihilo). Ozvěnou inkulturace aristotelismu do západní kultury se stal slavný (a nesmyslný) spor na Pařížské univerzitě z roku 1277 a následné <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/publikace/publikace/Eseje/scholastika_dvoji_pravda.pdf">církevní odsouzení</a> "bludů". Jistěže nejde říci o vztahu rozumu a víry všechno, protože přednáška je právě jen přednáška. Ale v žádném případě neupírám slovutnému univerzitnímu kolegovi právo na jeho postoj, na rozdíl od sebevědomých žvanilů a všeznalých mediátorů typu brouka Pytlíka. Nesdílím ani ono schematické odsouzení osvícenské filosofie. A nemyslím si, že moderní myšlení je nutno vidět jako krok k pozvolnému úpadku hodnot. Dědictví západní civilizace není ničeno, ale transformuje se. Stejně tomu bylo ve 13. století, kdy vznikající univerzity podpořily "moderní" aristotelismus proti "upadlému" platonismu tehdejší mocenské církevní kliky – pokud se máme vyslovovat v těchto zkreslujících ideologických nálepkách. Ale takový už byl dialog Tomáše Akvinského s jeho platonizujícími kritiky, kteří pařížským odsouzením nepřímo zavrhli i část jeho učení, dnes církevně čistého a zářivého. A to je prostě <em>můj dialog</em> s dialogem dvou kolegů v Regensburgu, který navazuje na dialog dvou mudrců ve 14. století. Ale ani ti nezačínají od nuly, protože komentují slova o Logu, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi (<em>Jn 1,14</em>). A to je pravý a nefalšovaný kontext celé tzv. "nešťastné" debaty. Felix culpa, řeklo by se slovy Exultetu, jenž se zpívá na Velikou noc.