Na velmi aktuální téma "Rozkrádání státu" besedovala Vladimíra Dvořáková a Jan Keller za moderace Lubomíra Zaorálka. Klíčem k pochopení současného debaklu neoliberálního státu je systémová korupce. Oba diskutující poznamenali, že nejde primárně o výši výběru daní, ale o jejich smysluplné využití. Neoliberální pojetí chápe stát jako servis pro hladké fungování firem. Jenže právě toto podlézání je u nás u zdroje korupce prováděné přímo státními reprezentanty. Viz tzv. "reformy", které zásadně slouží k legalizaci korupce, a proto probíhají trvale. Viz zákony psané na míru vlivovým skupinám jako např. exekutoři a jim ušitý zákon o exekucích, který spískal Pavel Němec.
Navíc má korupčník typu státního úředníka, ministra atd. i při chycení velkou pravděpodobnost, že se mu nic nestane. Od toho přece byla Klausova amnestie a trvale udělované milosti. Debata dále ukázala, že financování politických stran a volebních kampaní z neprůhledných zdrojů vytváří začarovaný kruh systémové korupce. Další problém je nedohledatelnost skutečného majetku, tj. zákon o anonymních společnostech. Nikdo neví, kdo a jak je bohatý, jen se to tuší. I toto je klasický znak systémové korupce.
Další jev rozpadu státu je známý. Novináři se ptali na platy státních úředníků a úřady odmítly odpovědět. Nejvyšší správní soud rozsudkem rozhodl, že na tyto informace mají novináři právo. Státní úřad pro kontrolu osobních údajů v osobě ředitele Igora Němce řekl, že rozhodnutí NSS je nezákonné. Diskutující zarazilo, jak může být rozhodnutí Nejvyššího soudu vnímáno správním úředníkem státu jako nezákonné. Jde o naprostý skandál. Ministerstva rychle prohlásila, že když "jejich" úředník prohlásil rozhodnutí NSS jako nezákonné (sic!), tak nebudou zveřejňovat nic.
Právo je tedy nevymahatelné a k tomu přispívá i pasivita občanů. Vláda a ministerstva jsou tak drzá proto, že ví, že se jim nic nestane. Závěr debaty? Nedá-li občan veřejně a rozhodně najevo, na čem mu doopravdy záleží, pak přestanou existovat jakékoliv hranice pro mocenskou zvůli a pro korupci.