Zamyšlení o nebezpečných známostech dovedlo úvahy o pozorovatelném Bohu ve světě do momentu, kdy se fungující osobní Bůh náboženství stává osobností s nevypočitatelnými rysy. Spirituální expert pokývá spokojeně hlavou. To mu to ale holoubkovi trvalo, konečně se dostává k víře, k modlitbě, k mystice a k dalším potřebným věcem. Jenže nebuďme uspěchaní. Podle mých zkušeností není další krok na cestě k solidnímu duchovnu vůbec samozřejmý. Samozřejmé čili starodávnou a stále znovu přežvýkávanou tradicí dotvrzené jsou jen církevní, biblické a jiné návody nebo duchovní cesty, které ještě stále někoho zajímají v izolovaných kruzích církevních, řádových, spirituálních a jiných. My ale vycházíme z předpokladu duchovního hledače, který si všechno prožívá znovu a po svém. Že to není nic divného, ukazuje nedávný <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=284">průzkum z Francie</a>. Nebezpečnou známostí se Bůh stává v novém vztahu osobností. Pak se ale ptejme, co to znamená pro náboženskou zkušenost někoho, kdo není klasický duchař. Řekněme, že je situovaný tak někde na prahu "divného vztahu", a navíc ho celá tradice západní či výchovní spirituality moc nezajímá. Nebo možná i zajímá, ale nemá ani čas ani chuť něco takového číst a studovat. A podle mých zkušeností je takových lidí naprostá většina.
/n/n
Jak poznáme, že jsme vkročili do nového náboženského vztahu, který se podstatně liší od Boha nábožensky jasného a vypočitatelného? Několik věcí není možné přehlédnout, protože je asi poznal každý, kdo zažil sílu vztahu dvou osobností, tj. nějakou formu lásky. První a nejdůležitější věc je, že někdo někoho excelentně zajímá. Anonym jménem <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=243">Orko</a> napsal pro umlaufoviny hezké pozorování gymnaziálního kantora na toto až banální školní téma. Analogicky k telecí lásce, jediném fungujícím životabudiči dospívajících typů jinak zasmušile setrvávajících ve svém mlžném světě nejasných pocitů, postavíme duchovní zkušenost Boha, jež se najednou stal osobně důležitý a blízký. Ale pozor. I nejvyšší Agent se stane důležitým, když umírá dědeček-milionář a my nevíme, zda napsal správně závěť. Nebo když mám umřít i já osobně a nemohu tímto úkolem pověřit nikoho jiného. Po minulém mudrování víme, že se jedná o funkční důležitost Boha jako osoby-jednající-v-našem-zájmu-a-ve-svém. Čili o Boha jako agenta. Má se konečně probrat ze spánku a něco udělat v náš prospěch. To není zmíněný případ důležitosti na gymnáziu. Mladý dospívající typ se najednou probere k erotickému zájmu o jeden zcela konkrétní dívčí subjekt, který v tu ránu dostane absolutní zelenou. Vyloupne se ze zástupu stejně nalíčených unylých tváří a stane se pro daný školní rok primárním "Ty", na úkor všeho ostatního. Érotem vybuzená aktivita ukazuje základ vztahu dvou nestejně zamilovaných osobností, protože hra stojí primárně a zásadně na svobodném rozhodnutí a naprosto iracionálním vyvolení. Mám s ním jít do kina nebo ne? Tak zní hamletovská otázka. Z hlediska svobodného vztahu Já-Ty musíme otázku formulovat přesněji: Mám s ním jít do kina jen proto, že je to Honza ze septimy B? Vztah dvou osobností se vyznačuje tím, že jde o dobrodružství se zásadně otevřeným začátkem, průběhem i koncem. Honza ze septimy B nemá vůbec jisté, že s ním zmíněná Alena z Áčka vyrazí konzumovat žvanec kultury. Vždyť o ten pitomý film vůbec nejde, že ano. Ve hře je nevypočitatelné dobrodružství dvou osobností (buďme velkorysí) ponořených do prastaré hry okouzlení, dobývání a svádění.
/n/n
Zde docházíme k podstatnému rozdílu mezi vztahem založeným na osobním zájmu o "Ty" druhého a vztahem náboženským. V posledně jmenovaném vztahu jsou role předem a jasně dány, jinak by žádné náboženství světa nemohlo fungovat. V novém vztahu normovaném svobodou dvou jedinečných osobností už nic vypočitatelného není a ani být nemůže.
Oni už nefungují, protože konečně začali pro někoho žít, okusili sílu nového kouzla zvaného "Ty a Já". Případ čisté funkčnosti by nastal, kdyby například Alena nebo Honza chtěli za každou cenu jen a jen do kina. Pak by jeden nebo druhý agent využil nabízený vztah pro kulturní konzumaci ve známém náboženském systému: "Já dávám (přízeň), ty dáváš (kino)". To by Alena a Honza byli dvěma agenty, tudíž utilitárně a předvídatelně jednajícími osobami v maskáčích (latinsky: <em>persona</em>). Ale my starší a zkušenější přece víme, že musíme rozlišovat: to kino je jen záminka pro navázání či udržení vztahu. O svádivou a dráždivou blízkost jde především, o ni je třeba bojovat za každou cenu. Jinak by "to" nemělo žádnou šťávu. A právě toto "ono" stojí za další zamyšlení. Náboženský a věřící člověk může dělat formálně stejnou věc, třeba mohou jít do kina. Ale jejich chození do biografu od sebe odděluje celý vesmír.
/n/n