Byl sice večer, ale od předjarního soumraku už uplynula nějaká doba a mrazivé počasí spolu s jiskřivou oblohou a sporým vesnickým osvětlením vyvolávaly dojem hluboké noci. V dlouhém kabátě a zabalena do babiččina vlněného šálu – tak, jak jsem zrovna přišla z kostela – jsem šplhala příkrou cestičkou na kopec. Sborové mešní ordinárium jakéhosi neznámého obrozence jsme nacvičovali hodně dlouho a pořádně mě z toho škrábalo v krku. Pro některé lidi bylo příliš složité udržet si ve změti hlasů ten svůj, takže se to opakovalo pořád znovu a znovu. Já jsem mechanicky přezpívávala svůj druhý alt a myšlenky mně utíkaly jinam. Kolik věcí jsem v tomto kostele prožila! /n/n Když jsem byla malá holka, byl pro mne tajuplnou zamřížovanou komnatou plnou zlata, obrazů a jiných, divných a kouzelně vypadajících věcí. Trochu jako zakletý zámek. U nás se do kostela nechodilo, proto si moc dobře pamatuju na ten pocit překvapení, když byl po nějakém čase kostel najednou odmřížovaný a plný lidí a na konci těch lidí stál nějaký pán ve zlatých dlouhých šatech a máchal kolem sebe jakýmsi divným kyblíkem, ze kterého šel takový voňavý kouř. Když jsem se na to ptala doma, opatrně mi bylo vysvětleno, že ten pán tam dělal něco, co se dělat nesmí. Nebylo mi sice jasné, proč se před lidmi nesmí máchat kyblíkem s kouřem, ale protože už mi nikdo nepodával další vysvětlení, nepátrala jsem po tom. /n/n Až z přebohaté literatury jsem se později dozvěděla, že ten divný pán byl kněz a ten voňavý kouř kadidlo. Ještě později, už v době, kdy se ze mne podle zákona stal dospělý člověk, jsem se po konverzi seznámila přímo s tímto knězem a ten mne připravoval na křest. A tehdy se mi kostel stal útočištěm a jistotou. Dlouhé hodiny jsem dokázala klečet či nehnutě sedět, opakovat si růžencové mantry a opojena boží láskou padat do zářivých studnic Sv.Jana od kříže. V tichu Bílé soboty, kdy jsem byla křtěna, mi skoro všichni lidé z kostela šli blahopřát, že jsem se vrátila k víře svých prarodičů. Připadalo mně, že věřící lidé jsou úplně jiní, než ti "obyčejní". Přispěli k tomu i můj kmotr s kmotrou, kteří byli opravdu dobrými a trpělivými lidmi, manželi s krásným a požehnaným vztahem. /n/n Nedošlo mi, že i víra má své dětství, pubertu i dospělost. Kde je mezi nimi hranice? Jak šly týdny, snažila jsem se ve své nově nalezené rodině všech těch báječných věřících lidí nalézt své místo. Podle své nejlepší vůle jsem vedla skupinu dorůstajících dětí. Jenže ouha – tuhle přišla hláška, že jsem dětem říkala, že správně můžou dělat ministranty i děvčata, ne jen kluci. A to se přece u nás nedělá, že ne? A taky mně nedělá problém si s dětmi vykládat o tom, jak přišly na svět a – hrůzo hrůzoucí – řekla jsem slovo děloha. A rozhlašuju, že sv. přijímání lze dostat i na ruku! No jo, když vlastně já nejsem až tak kvalitní věřící, protože do kostela nechodím odmalička. Vždyť mezi ně ani nepatřím, jen jsem se tam tak vecpala a dělám, že jsem totéž co oni. Ono by vlastně ani nebylo dobré, abych si tam o sobotách povídala s puberťáky. Sice mám i praxi z táborů, ale tam přece nejezdily jen věřící děti, ale kdoví kdo. Tuhle jsem večer seděla s jedním kamarádem na kůru a dlouho jsme si povídali, pak mne zase párkrát jiný kamarád vezl večer domů, to nebude jen tak. Jestlipak jsem je nesváděla? A navíc je ten jeden mladší než já. Pozor na mě!

Brečela jsem tenkrát z těch řečí jako malý školáček a milovaný kostel se stal pranýřem. Kmotra s kmotrem se jen usmívali. Věděli nejen to, že tyto hloupé řeči vede pouze pár rodin, které zde v době hlubokého komunismu tvrdošíjně udržovaly ještě hlubší katolicismus, ale také to, že moje víra se prozatím držela ve stadiu dětského okouzlení a prozření někdy bolí. Až pak mi vysvětlili něco, co jsem dřív nechtěla slyšet – totiž, že i věřící lidé jsou v první řadě obyčejní lidé se všemi radostmi a starostmi jako všichni. A začala puberta víry - nepřestala jsem milovat Boha, ale pěkně kriticky jsem se začala dívat na celé to povedené idiotské společenství, na ty pokrytecké svíčkové báby a Boha jsem hledala jinde, protože jsem nevěřila, že může být přítomen v kousku nějakého mizerného oplatku mezi tak hnusnými lidmi. V neděli jsem si oblékala to nejodranější oblečení co jsem měla, chodila jsem po lesích, prolézala křoví a lezla po skalách, abych na sluncem zalitých pasekách a v šumění řeky našla klid a pravého Boha. Samozřejmě, že i tam jsem jej našla. /n/n Ale teprve potom, jak plynuly další týdny, jsem se konečně zkusila zamyslet nad tím, jaká je skutečně katolická církev. Pomohla mi i pouť do Říma, kde jsem nejen u rodin, ale i u příslušníků různých řádů viděla jak snahy o pravou zbožnost, tak i čistě utilitární pojetí víry ve smyslu umýt – vyčurat – do kostela – spát. Pak jsem se, i když rezervovaněji, vrátila do onoho "idiotského" společenství, protože mi došlo, že posuzovat, kdo je větší idiot, mi rozhodně nepřísluší a jen Pán ví, jestli ten největší nejsem zrovna já. Našla jsem si jiné aktivity mimo toto společenství, v nichž jsem se mohla realizovat s daleko větší svobodou. Po čase jsem se dozvěděla, že lidé, kteří mne zprvu měli za "druhořadou" věřící, se dokonce chlubili, že mne znají, když zjistili, že mám fotku při audienci poutníků s papežem v Římě.... /n/n Kde má víra hranice ve svém dětství, pubertě a dospělosti? A kdo jsem vlastně já? Jsem už ve víře dospělá, nebo to ještě vezme spoustu času? Proč je v církvi tolik věcí krásných a kouzelných a tolik věcí hloupých a nesmyslných? A proč je pro někoho nemyslitelné to, co já pokládám za normální? I nad tím jsem tenkrát přemýšlela onen večer, kdy jsem šplhala na kopec. Srdce mne ještě trochu bolelo, protože jsem měla v čerstvé paměti svůj neslavný návrat z Olomouce – jeden studentík mi tam dal najevo, že pro něj zdaleka neznamenám tolik, co on pro mne. Zmrzlá tráva mně šustila pod podrážkami. Došla jsem na nejvyšší místo kopce a padla na kolena a zvedla hlavu. Kolem mne svítilo obrovské přírodní planetárium. A najednou mi bylo krásně lehce, to Pán mi dal najevo, že všechno je v nejlepším pořádku a přesně tak, jak má být. Kometa Hyakutake blikala na mrazivém nebi a byla noc před prvním jarním dnem. /n

Watanaki

/n PS/n Článek jsem dostal jako osobní reakci na Orkův fejeton "Jáhenský den". Po dohodě s autorkou jej rád zveřejňuji. /n/n