V minule jsem přirovnal víru k prvotnímu zamilování septimánů, které se vyznačuje prudkostí vášně a ochablostí rozumu, protože se tak děje poprvé v životě. Takže: mezi Alenou a Honzou to zajiskří a pak se začnou dít i další věci, třeba špatný prospěch ve škole vinou únavy materiálu. I jeden pán před dvěma tisíci lety hledal ono zajiskření, protože mu primárně záleželo nikoliv na lidech a na idejích spojených náboženskými závazky, ale na jednotlivé osobnosti, jež se mu zjevila v momentální, současníkům skryté konstelaci víry. O to více se tato víra stala tajemnou a nedostupnou pro nás. A proto vznikla teologie a dogmatika, aby vše vysvětlila. Fenomén zamilovanosti ukazuje akt víry ve světle běžné zkušenosti, normálně pozorovatelné a tudíž i popsatelné. A nyní je načase pokročit od fenomenologie k hermeneutice, což je další nesrozumitelná disciplína rozumu, kterou ke zkoumání víry potřebujeme.

Zajiskření mezi Alenou a Honzou se zjevuje, je klasicky pozorovatelným zjevením, veřejnou manifestací vztahu dvou osobností. Ale jaký smysl dostává život při skoku do tohoto vztahu? Zde je třeba rozlišit několik rovin. Filosoficky vhodným příkladem může být svařování elektrickým obloukem. Kdo to umí, ten dobře ví, že nejprve musí nastavit elektrodu tak obratně, aby vznikl oblouk; pak ji drží nadále právě tak šikovně, aby se roztavené železo z elektrody stejnoměrně nanášelo na svařovanou plochu. Na aktu víry a zamilovanosti septimánů nás zajímá rozhodující okamžik, kdy zkratuje běžné vidění světa s jeho banálním smyslem, který je vlastně nesmyslem. Není absurditou mimo možnost smyslu: to bychom byli v poválečném francouzském existencialismu nebo v současném českém cynismu daném spotřebně a politicky, pravicově i levicově. Běžný život je postaven mimo smysl, protože nic takového nepotřebuje ke svému bezprostřednímu fungování (rodinnému, náboženskému, politickému, ekonomickému...). Každý agent přece ví, co má ve své životní roli dělat. Vždyť nás to všichni učí od té doby, co jsme se poprvé podělali do plastikových čínských kalhotek. Nenutili nás dumat nad smyslem tohoto jevu, ale měli jsme jít pod sprchu. Od té doby se už ničemu nedivíme. Jsme odpovědné osoby existující s vědomím, že život je od toho, aby se to nějak doklepalo až do vítězně smutného konce.

Svět a čas měřený shonem a povinností ukazuje několik zajímavých charakteristik. Za prvé: svět vlastně není, zmizel díky našemu nezájmu o celek. Ten v běžném životě nemůžeme vidět, máme spoustu úkolů, závazků a odpovědností. Proto nejsme pro celek světa svobodní. Svobodné jsou například normální nezkažené děti, které si umí samy hrát a občas nad něčím nefalšovaně užasnou. Proto stojí na gnoseologicko-ontologických štaflích výše než utahaný filosof-pedagog, který se diví už jen tomu, jak málo vydělává. V momentu úžasu, hry, víry, zamilovanosti atd. se svět zjevuje poprvé, to jest v originále. Předtím byl jen anonymní kulisou našich samozřejmých potřeb a zájmů. Jenže svět není samozřejmý, protože ho vnímá jen člověk, a to jen někdy a jen někteří. Zbytek lidstva pracuje a stará se. Možná i proto Ježíš na vrcholu své kariéry nepracoval a staraly se o něj zbožné ženy (<em>Lk 8,3</em>). Každodennosti totiž chybí celek světa, do něhož lze jedině a absolutně zasadit smysl života. Podobně je tomu i s časem. V běžném životě vnímáme pouze čas hodinek, protože žijeme chronologicky, od jednoho naplánovaného a zmanipulovaného okamžiku ke druhému, například od jedné zaplacené a prožité dovolené ke druhé, již naplánované a objednané.

Hermeneutika v mém pojetí praví, že v chronologicky utvářeném čase není zamilovanost a víra možná. Přesněji řečeno, obojí nemůže nikdy vzniknout. Érot i víra stojí mimo čas hodin a počítačového plánovače. Ukazují nikoliv každodennost, ale celek světa. Oba jevy totiž nejsou vydány na pospas naší manipulační a instrumentální libovůli. Éros má vlastní démonické hodinky, víra chce všechno nebo nic. To je nikoliv fenomenologické zjištění, ale hermeneutické, protože čas, svět a smysl už nelze přímo pozorovat. Lze pozorovat pouze životní pochody, které tyto jevy nepřímo prozrazují. Další výklad se proto musí zamyslet nad tím, které „nosiče“ (tj. média) potřebujeme pro nesení a podržení lásky a víry jako smysluplné činnosti. V kontrastu s chodem normality jsme zjistili, kde se nevyskytuje smysl v původním významu. Čas je v každodennosti pouze chronologický, svět se neukazuje vůbec, jen okruh našich blízkých či vzdálených zájmů. A tož to by nešlo. Svět však nějakým zvláštním způsobem existuje, protože o něm víme. Pak svět – což není zeměkoule jako zvláštní věc měřená ekologickým či jiným zájmem – musí pro někoho existovat. Proto musí existovat i jiný druh časového prožívání, než jen pohled na hodinky a pohyb od jednoho termínu ke druhému. Zamilovanost a víra ukazují svět a čas v tom, co je jim vlastní a absolutně jedinečné. Jsou lidé, kteří nechtějí vegetovat v čase potřeb, ale zásadně a důrazně touží po tom, aby existovali v jedinečném čase svobody a smyslu pro sebe a pro Druhého. Chtějí podstatné: svět a čas v jejich plnosti smyslu. To je to, oč v životě někdy běží.