Erotické zaujetí septimánů není zajímavé jen v prvotním momentu láskyplného zajiskření. S přibývajícími dny vztahu se musí Alena a Honza utkat s každodenností, protože spolu nemohou být pořád. Navíc se musí utkat s morálkou, protože si nutně položí otázku, zda doopravdy mohou všechno to, co spolu provést chtějí. To zejména v případě, pokud vidí svět brýlemi křesťanské etiky (a pokud studují na biskupském gymnáziu). A nakonec, pokud televizí a sexuology opěvovanou věc doopravdy provedou, mohou spolu skončit v klasickém či neklasickém soužití. A tím se zralá Alena a Honza (například v podobě vysokoškolské) nutně a pokorně vrací do chronicky známého času, v němž žije morálka a obecná závaznost běžného světa. Trvalé a odpovědné vztahy, včetně erotických, se zapřáhnou do chomoutu manželského slibu, jenž má vydržet do smrti jednoho z partnerů. Přijde děcko, zaměstnání, propouštění, únava a dvoupokojový byt v paneláku s nekonečnou hypotékou. Romantika opěvovaná v předchozích dílech nutně končí ve své bouřlivé podobě, vykvašené víno dostává čas ke zrání.
Druhý nepřítel tedy tříbí spiritualitu zkouškou systémově pojatého času. Kairologicky příhodný čas k navázání vztahu s Druhým s sebou nese jedinečný duchovní náboj, který jsme rozebírali v předešlých pokračováních. Jeho romantická septimánská podoba maže čas a prostor, protože chce jedinečné splynutí duší (a těl k tomu), které má prý trvat věčně. Tím vztah víry vzniká, mezi Já a Ty přeskočí jiskra zásadní důvěry. Láska tomu věří, protože buduje na víře v nemožné. To je možné a nutné, jinak by žádná víra nebyla. Jenže všelidská moudrost ví, že toto nemožné nikdy nepřijde, protože morálku, každodennost a ekonomicky danou logiku lidských potřeb nikdo zrušit nemůže. Proč? Protože jsou pro nás všechny zásadně potřebné. Do hry se znovu vrací každodennost a její nepřátelství ke všemu jedinečnému a nesystematickému. Život nutí víru k tomu, aby se znovu vrátila k náboženství, k morálce a všednosti. Střetem s každodenností má víra novým způsobem ukázat absolutní jedinečnost a sílu.
Návrat ztracence do systémového ovčince pořádku není jednoduchá věc. Základním pokušením se stává nikoliv přebudovávání chronicky zatíženého světa potřeb, ale jeho opuštění. Jak to bylo krásné, když Alena a Honza žili a byli jen pro sebe. Jak to bylo krásné, když víra přenášela hory a křísila mrtvé, protože tak lze učinit v jednom rozhodujícím momentu, kdy dávám vše a vyžaduji vše. Vše bylo a je krásné i pravdivé, proč to stále znovu neopakovat? Proto se Éros pokouší stále znovu křísit prvotní zamilovanost; vždyť je démon a nic jiného neumí. Je mu jedno, že to, co je zakoušeno poprvé, nemůže být stejně prožito i podruhé. Podobně se pokouší opakovat zázrak víry i všechna tvrdá charismatická hnutí, která staví na spiritualitě silného okamžiku, a tím i silného vůdce. Ten musí opakovaným aktem víry stále znovu vytrhávat svěřené duše z Chronovy ďábelské tlamy, v níž víra hyne na úbytě neodvolatelných systémových potřeb. Ty se stále opakují, hrozí neodvolatelnou nudou a banalitou. Charismatik tvrdé ražby proto nutí víru do opakování téhož romantického nasazení, které vyvolá do života první den stvoření, kdy je všechno čisté, silné a krásné, prostě boží zboží.
Opakovaný útěk do romantického aktu víry opěvovaném v prvním kole ukazuje na zajímavou spirituální past. Ne že by minulé líčení aktu víry nebylo pravdivé; to ano, jenže neúplně. Síla okamžiku se měří nikoliv silou dalšího okamžiku, ale přerodem času kairos do času chronos, kdy se obě časovosti doplňují, nikoliv vylučují. Až doposud jsme je stavěli do protikladu, což je hodně přitažlivé, alespoň podle ohlasů do diskuze soudě. Fenomenologicky viděno, představuje nuda z hlediska duchovního života zásadní nebezpečí, na něž může víra odpovědět dvojím špatným způsobem. Buď staví na extatickém opakování téhož, tj. na novém erotickém zamilovávání či novém riskování všeho pro okamžik Absolutna. Tím se ale stává nudou, protože fatálně dělá stále totéž. Nebo se stává nudou tím, že septimánský kairos nahlodaný rodiči, školou, morálkou a soudruhem kaplanem konečně vzdá svůj boj s chronologicky plynoucím časem potřeb. Alena a Honza se začnou chovat normálně a opět je vidíme v roli pilných školáků, i když s roztouženě posmutnělýma očima. První životní lekce je vrátila do reálu, víra v nemožné prohrála konfrontaci se systémem možného a nutného. Nadšený konvertita se stává klasickým návštěvníkem bohoslužeb a už se raději ani na nic neptá. Pochopil realitu náboženství jako věčného systému, kde má vše své staletími dané a vyzkoušené místo. Bere nudu jako nutnou cenu za přežití v dané církvi či společenství s tím, že si v soukromí svých modliteb a duchovního života čas od času prožije gratuitu romantického vztahu Já a Ty.
Nuda tedy představuje prvořadého nepřítele duchovního života: její plně dokonaná podoba vylučuje víru a tím i osobně prožívanou spiritualitu. Vrcholná nuda představuje vítězství chronologického opakování; redukuje dříve jedinečný svět nového stvoření na mechanické osvětí každodenního fungování v síti všelikých potřeb. Ve všednosti se již nemusí ničemu věřit, protože je všechno známé a věky vyzkoušené jako Hospodinovo desatero se šestým přikázáním včetně. Vítězství nudy znamená vítězství nevěry nad vírou, protože ji znovu pohltí do systému. Zápas víry s nudou se děje nutně, protože omrzelost nás má v moci díky našim chronicky známým potřebám. Těm neuteče nikdo. Víra se tedy musí s nudou-nevěrou frontálně utkat a svět potřeb proměnit ke svému obrazu. Pokud z boje uteče, tak prohraje ve dvojím opakování téhož: buď nudy typu extatického či typu chronického. Víra tedy potřebuje spojence, pevného a inteligentního spojence. A také tvrdou školu. Ale o tom až někdy příště.