Kometa Hyakutake blikala na mrazivém nebi a na planině bylo bílo z přemrzlého sněhu a byla noc před prvním jarním dnem. Jáhen A. přikládal do ohně v zákoutí zříceniny starého, rozpadlého kartuziánského kláštera. Jáhen B. cosi brnkal na kytaru, a pak pohybem, navyklým z dnešní noci, se natáhl pro láhev, ve které zbylo na dva prsty čiré tekutiny. Jáhen C. pospával, zabalen do všeho, co měl na sobě. Bylo k ránu, vše bylo již řečeno, a tak se jáhni v družném mlčení dívali do ohně. Až přijde východ slunce, bude zde na Kartouzce mše svatá. Pravidlo prvního jarního dne se úzkostlivě dodržovalo. V letech, která budou následovat se sem budou sjíždět znovu a znovu. <BR><BR>Po mši svaté jáhni nasedli do auta dole pod kopcem a přesunuli se do nedaleké Olomouce, kde dnes budou mít jáhenský den, jakési doškolování, kde jim bude sděleno, na co se v minulých pěti letech formace v semináři nedostalo času. Kola zaskřípala před vraty a následovala nečekaná procedura s klíči. Pět let bylo bohoslovcům sdělováno, že seminář je jejich domovem. Nyní se věci změnily a laskavý pan vrátný složitě telefonoval představeným, zda může chlapce opravdu pustit dovnitř a zda jim bude dovoleno na dvoře parkovat auto.<BR><BR>Bylo to poprvé, co jáhen C. vrátil do semináře, již ne jako seminarista, nýbrž jako jáhen. Byl zvědav, zda bude mít tentýž pocit. A měl. Bylo to tu zase. Cosi neurčitého a tísnivého bylo na chodbách. Úzkost padala ze střech. Úzkost dýchala ze stěn, tísnivý, všeprostupující pocit viny, pocit něčeho nevysloveného a zakázaného, něčeho nepatřičného, kdy každým krokem byl porušován nějaký přísný ale nikde nenapsaný zákon. <EM>Dire Straits</EM>, úzkostná tíseň.<BR><BR>Sál, ve kterém se měla konat přednáška se nacházel v přízemí a již hučel diskusemi ostatních jáhnů. Téma se točilo, jak jinak než teď v březnu, kolem plánovaných primičních mší svatých, které se odehrají v průběhu července. Jáhen D. se s jáhnem E. přeli, zda si mají nechat natisknout pět tisíc nebo rovnou deset tisíc primičních obrázků. Jáhen F. bědoval, že ještě neví, kdo mu bude číst druhé čtení. Jáhni G. a H. zvažovali přítomnost krojovaných cimbálovek. Slova se ujal Představený. I jeho přednáška se – samozřejmě – týkala primicí. Jáhna C. se nic z toho netýkalo. Pocházel z města, a jeho primice bude mše svatá v obvyklou neděli v obvyklou hodinu jako v kostele vždy bývá, z perspektivy farníků ji shodou okolností bude jen sloužit jiný kněz. Jáhnovi C. anonymita vyhovovala, většina farníků z jeho farnosti ani netušila, že studuje v semináři. Jáhen C. otevřel připravenou knížku, a reflexem, pět let pečlivě cvičeným, se ponořil do textu a v té chvíli přestal vnímat okolí. Takhle to pro něj nebyl ztracený čas, i když zde byla jistě otázka, proč kvůli četbě jezdit z Brna až do Olomouce. V jedné chvíli jáhen zdvihl hlavu, aby se ubezpečil, zda mu neuniká něco podstatného. Řeč se točila kolem připravovaného vína na plánovanou primiční mši, na které budou jistě desítky dalších kněží. Vína nesmí být málo, vysvětloval Představený, protože pak by se ho nedostávalo, na druhé straně ani moc, neboť potom by ho přebývalo. Jáhen myšlenku několikrát obrátil v hlavě, hledaje v ní nějaký jiný, skrytý smysl, ale na nic nepřišel. Vína nesmí být málo, protože pak by se ho nedostávalo, ale ani moc, protože pak by ho přebývalo. Jáhen se znovu ponořil do četby a pak se na chvíli zasnil s pohledem do gobelínu na zdi a zkusil si představovat, co by byl seminář, kdyby byl literární dílo. Dlouhou dobu na nic nepřišel. Pak jej napadl Kafkův Proces.<BR><BR>Po přednášce jáhen – s díky – odmítl pozvání na seminární oběd, a místo něj o samotě bloumal seminářem. Něco se přece jenom změnilo. Na půdních dvířkách vedoucích na střechu byl nový, masivní zámek. Střecha byla po určité délce plochá, a za bohosloveckých časů sem jáhen s kamarády chodívali občas v zimě spávat, nad hlavou svítily hvězdy a v brzkém jaru bylo ráno slyšet ptáky z parku u Mlýnského náhonu. Seminaristé nikdy nebyli přistiženi. Představení, pravda, tušili že se něco děje a občas podnikali na střechu razie, nikdy ale nikoho neobjevili. Předpokládalo se, že bohoslovci budou na střeše kouřit nebo se zde kdoví třeba opalovat, ale představa, že by hoši dali přednost zimě a nepohodlí střechy před pečlivě zařízenými, příjemně vytopenými a s tak velkými finančními náklady zbudovanými pokoji, byla mimo jejich fantazii. Nyní ale byl i zde zámek.<BR><BR>Jáhen tiše a sám opustil seminář – laskavý pan vrátný jej odškrtl na seznamu – a s vyhrnutým límcem u kabátu šlapal dlouhou rovnou ulicí směrem k nádraží. Každým krokem svítilo slunce silněji. Když přecházel Mlýnský náhon, začal si jáhen C. pískat a v očích mu zasvítily hvězdy minulé noci.<BR><BR>