Minule jsme skončili tím, že každodennost ničí milost jedinečné chvíle, kdy cítíme běh světa jako smysluplný, krásný a vůbec hodný života. Víra znamená ono bodové a momentální probuzení původní krásy a síly světa, každodennost naopak přináší vládu systému závazků a povinností. Duchovní život vedený v průběhu let musí spojit obojí: jedinečnost času „příhodné chvíle“ (řecky: kairos) i chronické opakování téhož. Aktivně projevovaný duchovní život musí umět nemožné: podržet prchavé absolutno na dosah ruky. Pak ale potřebuje solidního spojence, který dokáže rozpoznat sílu okamžiku a navíc ji dokáže zpracovat pro další období. To už mnozí čtenáři postřehli, protože mne zcela věcně a tudíž fenomenologicky správně upozorňují, že nudná každodennost v práci a v manželství má i své světlé chvíle. Pracuji jen občas a nejsem ženatý, proto jim to rád věřím. Vyjděme tedy z tohoto obecně konstatovaného jevu a ukažme si, proč je pro duchovní život důležitý.
Včera jsme šli s jednou známou na výlet neb je jaro a nechtělo se mi sedět za počítačem. Došli jsme do malé vesnice kousek za Ústím, kde bohužel nebyla hospoda. Zastavili jsme se u jednoho skladiště zeleniny, zeptali na vodu a velmi ochotný muž nám nenabídl vodu, nýbrž vychlazenou plzeň. Zdoláni touto nenadálou slušností jsme si sedli na sluníčko za skladiště. Šéf si k nám za chvíli přisedl. Pak jsme pozorovali osluněný svět kolem, popíjeli nejprve pivo, poté i výbornou slivovici z Moravy, vykládali o Francii, o nepráškovaných bramborách a o životě vůbec. V noci jsem se vracel domů do svého paneláku a přemýšlel o momentu gratuity: šéf velkoskladu i já jsem prožili něco velmi podobného. Pochopili jsme, že čas není honička, ale příležitost pro zastavení a pro hledání podstatného. On i já jsme zmařili zhruba osm hodin na věci naprosto nepodstatné z každodenního hlediska. Oba jsme byli naprosto spokojeni, že jsme tak učinili. On rozlišil moment, kde se mu „vyplatilo“ nabídnout dvěma neznámým turistům víc než jen vodu na pití. My jsme zase úspěšně rozlišili moment, kdy se nám vyplatilo zůstat a nechat plavat jiný cíl našeho výletu, předem naplánovaného a pracně dopředu zajištěného. Výsledkem bylo zajímavé setkání, které všem účastníkům přineslo novou radost ze života.
Proč potřebuje víra inteligentního spojence? Duchovní život se žije v chronicky daném čase plánování a potřeb. Do tohoto času se prolamuje Bůh a věčnost. Ale málokdy se do běhu všednosti prolamuje tak, že by nám zavolal na mobil, že už je tady a že máme všeho nechat a jít mu naproti. Jistě, jsou takové chvíle a všichni konvertité a profesionální manažeři církevních zázraků a jiných Božích zásahů je dobře znají a rádi o nich vyprávějí. Jenže Bůh je pánem chronického času a chce svou všemoc ukázat tím, že tento čas neničí, ale naplňuje. Všemoc vzácných momentů totiž známe všichni a nikdo nám o tom nemusí nic extra vyprávět. Alena s Honzou či chroničtí charismatikové vidí ve všednosti nepřítele. Bůh naopak naplňuje chronos tím, že v něm nechá vzejít čas kairos. Ale pouze jako šanci a nabídku. Pro ty osvícené duchovní tvory, kteří umí tuto možnost rozpoznat, pochopit její důležitost, změnit své momentální plány a tím i běh neodbytných potřeb. Potřeby máme pořád, ale to už víme, protože jsme přičinliví a celoživotní agenti systému předem daných úkolů a životně důležitých zájmů. Někdy můžeme být i lidé světa a přitom můžeme odkrýt i sílu pravdy a smysluplného bytí, ale to je vzácné. Viz vyprávěný případ, který se mi stal včera.
Víra potřebuje inteligentního spojence: opírá se o tak zvané „rozlišování duchů“, což je technický termín pro odhadnutí příznivého momentu k naplnění chronického času potřeb časem „kairos“ čili pravdou a smyslem. Projděme si v krátkosti znaky duchovního rozlišování: snáší se bez problémů s každodenností, protože proti ní romanticky nebojuje. Dokáže vystihnout v nevypočitatelném běhu světa příhodnou chvíli k odkrytí skutečnosti jiného než běžného řádu. Tuto chvíli podrží v dialogu „Já-Ty“ a tím ji dostane do osobnostního pole zkušenosti, kde se již nevyskytují osoby jako agenti, leč pouze jako svobodné a nevypočitatelné bytosti. Cit a umění rozlišovat vytěží smysl nečekaného setkání tím, že ho dovede aktuálně prožít, celkově vychutnat a následně zpracovat pro sebe a někdy i filosoficky či umělecky pro druhé. Takto zpracovaný moment plnosti naplní chronický čas novým smyslem. Dosvědčí přítomnost Božího království mezi námi. Ale to bychom se dostali už do typicky náboženské zkušenosti víry. Nespěchejme příliš, protože jsme zatím plně nevyčerpali oblast „normální“ duchovní zkušenosti. Existují totiž chvíle „na hranici“, kde se smysl života jako „příhodného času“ ukazuje všem, protože jde o zkušenost hraniční. A na hranici se setkáváme s posledním a ultimativním nepřítelem duchovního života, se samotnou smrtí.