Die Presse: „Zeman došel k závěru, že je zapotřebí mě zničit“

Christian Ultsch, 24.8.2013

Bývalý český ministr zahraničí si myslí, že hlava státu Zeman ztratil díky dlouholeté konzumaci alkoholu morální zábrany. Spindeleggera obviňuje, že z důvodu nezájmu o zahraniční politiku se většinou přidává k Německu. A doporučuje Evropské unii, aby raději o Egyptu mlčela.

Christian Ultsch: Povedete vaši stranu TOP 09 v nadcházejících českých parlamentních volbách. Proč to ještě ve vašich 75 letech děláte?

Karel Schwarzenberg: Když mě jistí lidé jdou na nervy, tak bojuji.

Nejde vám na nervy především česká hlava státu Miloš Zeman, který chtěl prosadit nejdřív vládu proti vůli parlamentu a potom urychlit vyvolání nových voleb?

Nemám rád, když někdo zachází s ústavou jako on.

Říkáte, že Zeman poškozuje parlamentní demokracii. Není to přehnané?

Ne, on sám nazval parlamentní zvyklosti idiocií. Také při uchopení moci národními socialisty v roce 1933 nebo uchopení moci komunisty v Československu v roce 1948 se tito drželi výslovně literou ústavy, nikoliv však jejím duchem.

Máte rád historické paralely. Koho vám připomíná Zeman?

Nerad bych nějaké osobní útoky. Zeman je vysoce inteligentní člověk, je to „political animal“, prvotřídní řečník. Občas mi připomíná Franze Josefa Strausse. Oba mají schopnost jít na kořen věci a perfektně komunikovat způsobem, že ostatní vypadají vedle nich jako hulváti.

Zeman se označuje sám za profesionála mezi amatéry. Na tom by mohlo něco být.

To on říká neustále. Bylo pouhou iluzí mluvit o členech jím jmenovaného kabinetu jako o odbornících. Ale nesmíme ho podceňovat. Bohužel ztratil díky svému životnímu způsobu zábrany. Zažil jsem často, že u lidí, kteří byli závislí na tom či onom, docházelo ke snižování morálních zábran.

Vy si myslíte, že sklon k alkoholu udělal ze Zemana člověka bez zábran?

Když má člověk takové sklony po desetiletí, vede to k překvapujícím změnám osobnosti.

Ale on reaguje promyšleně – jako na šachovnici. Hned po svém vítězství nad vámi v prezidentských volbách požadoval nové parlamentní volby. A k tomu nyní také dojde.

Zeman chtěl dostat pryč vládu. On se vůbec nepokouší být nadstranickým prezidentem.

Chce posílit svou vlastní stranu, která se odštěpila od sociálních demokratů.

Jistě. Ale jeho cílem je moc, nikoliv strana. Chce vládnout jako prezident. Moc nemá být v rukou nějakého ministerského předsedy, který vyjde z návrhu parlamentu.

Podle současných výsledků veřejného průzkumu se rýsuje zřetelné vítězství nalevo od středu.

O tom není pochyb. Dlouholetá hospodářská krize vedla ke ztrátě příjmů, k nezaměstnanosti atd. Podle mínění lidu nese na tom vinu vždy vláda, je proto potřeba ji odvolat prostřednictvím nových voleb. My jsme však byli svrženi ještě před volbami.

K tomu byly ještě ale jiné důvody.

Personální hádky s koaličními partnery, případy korupce. Ale: kdyby ekonomika rostla, nehrálo by to tak velkou roli. Věděl jsem už víc jako rok, že příští volby budou pro tuto vládu prohrou, a že zvítězí sociální demokraté. Otázkou je, s kým půjdou sociální demokraté do koalice. Prezident ovšem zakázal, aby šli do koalice s mojí stranou.

A vy byste byli připraveni jít do koalice?

To vůbec netvrdím. Cituji pouze prezidenta. On doporučil sociálním demokratům komunisty.

…kteří jsou zcela nereformovatelní.

Komunisté jsou seriózní lidé. Říkají o sobě oni.

Co je vaším cílem pro příští volby?

Dostat co možná nejvíc hlasů. Že budeme jednoznačně slabší stranou proti levici, je mi zcela jasné. Budeme-li se pohybovat kolem 20 procent, pak budeme moci vytvořit věrohodnou protiváhu.

Osobní politická nepřátelství jsou pro Česko zjevně typická.

To platí do určité míry. Ale nemyslím si, že Zeman někoho nenávidí osobně, také mne ne. Došel jenom k logickému závěru, že je potřeba mne zlikvidovat, protože jsem překážkou. U bývalého prezidenta Václava Klause je to něco jiného: on říká to, co si opravdu myslí a je přesvědčen, že člověk s mým jménem do české politiky 21. století nepatří.

Vy jste nyní označil nálepkou ministra zahraničí Spindeleggera, že ho zahraniční politika a evropská politika ve skutečnosti nezajímají. Ohlásil se u vás?

Volal mi.

A co?

Nebyl příliš spokojený. Jenže: ve volebním boji tečou nervy.

Vaše vyjádření nebylo rovněž možné chápat zrovna jako podporu ve volebním boji.

To není přeci žádná urážka, říct někomu, že se o něco zajímá méně. Kdyby mně někdo předhazoval, že se nezajímám o strukturální problémy zemědělství nebo celní politiku, tak bych řekl: Máte pravdu.

V tomto případě jste ale ministru zahraničí vytkl nezájem o zahraniční politiku, což je jeho srdeční agenda.

Řekl jsem mu jenom, což je pravda, že se totiž často na velmi důležitých zasedáních nechává zastupovat. A domnívám se, že je elementárně více zainteresovaný na vnitřní a sociální politice. Každý má své priority. Ursula Plasnicková byla tělem a duší ministryní zahraničních věcí.

Které zahraničně politické akcenty Rakouska v uplynulých letech vám zůstaly v paměti?

(Mlčí.)

Nemusíte přemýšlet příliš dlouho, nenapadne-li vás k tomu něco.

V 80 procentech následuje Rakousko německého příkladu. Vysloveně pozitivní bylo, že se Rakousko zasadilo o rozšíření na Balkáně. Samostatné rozhodnutí přišlo také úplně nakonec, kdy se Rakousko postavilo nejsilněji proti zrušení embarga na dovoz zbraní do Sýrie. Rakousko bylo na rozdíl od aliance NATO mnohem zdrženlivější, co se týká Íránu. Zaujalo neutrální pozici. Tou argumentuje ostatně vždycky.

Je neutrální politika Rakouska podle vašeho názoru konzistentní?

To je jako hlavní motiv. Vždycky se znovu vynoří v symfonii zahraniční politiky. Jak definovat dnešní rakouskou neutralitu, k tomu nemám z hlediska práv národů dostatečné vzdělání.

Do jaké pozice by se mělo Rakousko silněji zahraničně politicky stavět?

Malé státy mohou hrát také roli, musí si najít pouze správný prostor, niku. Norsko se nabízí jako zprostředkovatel, Švýcarsko jako neutrální místo setkávání. My v Praze jsme se soustředili na lidská práva. Rakousko si musí najít svou vlastní niku. A co zde stejně jako v České republice chybí, je skutečně důkladná diskuse o zahraniční politice. Politici reagují jenom tehdy, když zjistí, že se o téma zajímají média.

Aktuálně se veřejnost zajímá o Egypt. Jak by se měla Evropa zachovat?

To je neřešitelný úkol. Když jsem chodil do školy na státní gymnázium ve Vídni v Kundmannově ulici, měl Egypt 17,5 milionů obyvatel, dnes je to 85 milionů. Země, ve které mladí nenajdou práci a vysokoškoláci jsou šťastní, když se někde uchytí jako taxikáři. Ve skutečnosti by k vyřešení problému mohlo vést, kdyby se Spojené státy, Japonsko a EU rozhodli přemístit část své průmyslové produkce do Egypta. Ale taková velkorysost tu nikdy nebude. Nachází-li se někdo v pokročilém stádiu tuberkulózy, paliativní léčba nepomůže.

Takže to vidíte pro Egypt černě?

Ve středu se setkali ministři zahraničí EU v Bruselu. Z této schůzky vyplynuly sankce proti vojenskému režimu, ale jak je známo, Američané dodávají vojenský hardware. A když poskytneme skromnou rozvojovou pomoc, kdo ji zaplatí? Generálové? Už mi jde na nervy, že v EU se to dělá podle latinského přísloví „ut aliquod fieri videatur“.

Takže se jenom vzbuzuje zdání, že se něco dělá.

Ale myslí se tím, že něco děláme. Děláme houbelec.

Řekl jste, že se česká zahraniční politika orientuje na lidská práva. Jak reagovat, když režim zastřelí během několika dnů 1000 lidí, protože demonstrovali proti sesazení jejich prezidenta, jehož islámská ideologie nám také není příliš sympatická?

To není sice příliš hezké, ale já vidím také právo Egypťanů na potraviny. Nerozumíme muslimským bratrům, stejně jako oni rozumějí málo nám. Existují problémy, při kterých nemůžeme nebo nechceme ve skutečnosti dělat nic, pak bychom měli alespoň být zticha.

Přeložila KPL