Nejlepší příklad excentrické spirituality lze najít na dětském hřišti, kde si hrají tvorové, kteří ještě věří na okouzlení nápadem a zajímavou hrou. Význam pískoviště pro spiritualitu potvrdily už <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=288">minulé díly</a>. Moment inspirace je naprosto klíčový. Hru ještě nemáte, ten tak se nudíte, provozujete běžnou pískovou práci. Pak vás políbí múza, svět se promění do nové podoby, protože se vynoří Možnost hry. V tomto přetlaku začnete organizovat své kolegy a kolegyně do nové podoby. Oni to pochopí, dotvoří pravidla a začnou si hrát s vámi. Svět dostal novou podobu, kterou předtím neměl. Na pískovišti se konečně děje něco zajímavého, co nepotkáte skoro nikdy mezi dospělými.
V čem je hra podstatná pro spiritualitu? Za prvé, ukazuje na excentricitu přetlaku. Nelze jasně říci, jestli je nápad můj nebo mi byl vnuknut, vdechnut (latinsky: inspiro). Nápad nestačí, musí dostat symbolickou formu a jazykové a rituální vyjádření. Navíc se k němu musí připojit ostatní, kteří uznají, že hra je zajímavá a stojí za to. Možnosti nové hry se sice ukazují hned na začátku, ale jen mlhavě, protože potřebují další konkretizaci ve spolupráci s druhými. Hra se musí hrát, nelze se k ní postavit jako neutrální pozorovatel. Ten pozoruje a hodnotí, ale nehraje. Hra tedy vtahuje hráče do svého světa, času a prostoru, kde se začínají dít nové věci, jež zde předtím nebyly ani nemohly být. Možnost nové zábavy vznikla ve spontánním tvořivém záblesku, kdy se svět zorganizoval do nové podoby.
Pro excentrickou spiritualitu se ukazuje hra jako podstatná věc v momentu vzniku, než dostane pevná pravidla. Všimněte si, že dítě v tento okamžik ožije a dostane novou energii. Ta jej nutí, aby nápad vysvětlilo druhým a tím jej uvedlo do praxe. Ekonomika potřeb nestojí na prvním, ale až na druhém místě. Nejprve je přetlak, pak tvůrčí nátlak, pak přijde domluva formy a rozdělení rolí. Navíc hra samotná vyžaduje, aby se do ní člověk plně investoval a příliš nehleděl na ekonomiku, čas, síly, čurací a jiné potřeby, volání rodičů atd. Excentricita hry ukazuje na moment, kdy duchovní život přijímá něco zajímavého mimo sebe. Toto „něco“ není dáno v rámci pevně daných pravidel, například lásky času, přírody to hlasu. Pravidla nové hry totiž vznikají až dodatečně. Na prvním místě stojí impuls, intuice, poznání něčeho nového, co je potřeba realizovat. Dítě je současně přijímající a realizující. Dostalo nápad, což je pasivní role inspirace, oslovení; ale na druhou stranu má tento nápad cenu jen tehdy, když je realizovaný v ekonomické soustavě hry, pravidel a rolí, do nichž se musí investovat druzí. Tento aktivní moment je klíčový pro úspěch kolektivní hry „na něco“. Inspirace má cenu jen tehdy, když se aktivně prosadí.
Excentrická spiritualita je ze své podstaty hravá. Je stále otevřena směrem k možnosti dávající Hry. Ta je spojena s pocitem náporu tvořivé energie, která chce dostat tvar a možnost rozvinutí v rámci řeči a symbolického jednání. Nová hra vzniká z ničeho, ex nihilo. Mění prostor a čas, protože hráče přesouvá do prostředí draků, hradů a princezen, kde se hra děje. Navíc určitou „logikou“ vede děti k tomu, aby zavrhly nekompatibilní možnosti a rozvinuly potence, které jsou v nápadu obsaženy. Výstřední spiritualitu řídí pravidlo nadbytku. Jinak řečeno: dítě s nápadem dává druhým, ale nepočítá, co za to dostane. Kdyby zaujalo ekonomický princip hned za začátku, pak by druhé manipulovalo stylem: když uděláš tamto, já ti dám toto. Pak by ale nevzniklo nic nového, jen by se vyměnily předem dané role nebo hračky. Tvůrčí přetlak a zákon nadbytku tedy produkují zvláštní pocit, který není srovnatelný s ekonomií „má dáti – dal“. Hra představuje ve své první fázi nekontrolovanou závrať možností, které však potřebují být realizovány a tím i kontrolovány. Svoboda tvořit není absolutní, protože musí být přeložena do reálu. Jinak je hra špatná, protože se nedá hrát. Kontrola nepřichází jako sebeomezení dané nutně, ale jako poznání pravých možností, jež se oddělí od nepravých. Aktivní rozlišování duchů na pískovišti je spojeno s určitým druhem pocitu pro nás velmi důležitého. Tento pocit se projevuje jako nadbytek; k němu jsme povolání a přizváni zvnějšku, mimo ekonomickou strukturu potřeb a jejich ukojení. Do situace ekonomické výměny dostáváme až druhotně tím, že potřeby a možnosti tvarují a realizují inspiraci a její prvotní impuls. Dítě musí duchovně rozlišit následující momenty: nuda/nápad; možnosti nápadu/co je proveditelné; tvořící fantazie/tvořená pravidla; můj nápad/společná hra. Jistě by se těchto rozlišení našlo více, ale tyto pro začátek stačí. Co je podstatné: excentrická spiritualita nestojí na systému potřeb. To ani nemůže, protože v momentu inspirace ještě nejsou potřeby definovány. Do systému se naopak vsazuje dostředivá spiritualita stále novou organizací Téhož, téže „mé“ smrti a s ní vyplývajících příkazů. Hra na pískovišti ukazuje novou možnost spirituality. Excentricita z přetlaku Nového přetváří Staré tak, aby adekvátně vyjádřilo to Nečekané. Dítě ukazuje, že může aktivizovat reálnou svobodu pro mne a pro druhé. Tím vzniká hezký pocit, že se vyplatí být na světě, který bytuje jinak než předtím.