Hra na pískovišti a z ní vyplývající svobodný pohyb existence nás nutí ujasnit použité termíny. A rovněž mne k tomu vyzývají někteří čtenáři, jimž se zdá, že si terminologicky protiřečím. Kdysi jsem tvrdil, že tyto texty potřebují kritiku. Popis duchovních stavů je z podstaty věci spíše symbolická záležitost. Ježíš mluvil v podobenstvích, aby mu lidé rozuměli. Já nejsem Ježíš, proto filosofuji. Dělám to v rámci myšlenkové školy, která popisuje zjevné, tj. v našem případě se pokouší o popis a výklad duchovních stavů. Ty jsou z podstaty věci individuální, proto je třeba neustále zpřesňovat výklad s pomocí druhých.
Začněme od lesa. Shromáždili jsme vlastním sebepozorováním určitý katalog zkušeností, které zakládají duchovní přístup k realitě. Nikde netvrdím, že je kompletní, to by byl nesmysl. Zato tvrdím, že je pro naše účely dostačující, tedy re-prezentativní pro typ zamyšlení, jež provozuji. V praxi to znamená, že re-aktualizuji zde a nyní v „mé“ přítomné zkušenosti určité životní situace, z nichž mohu při zkoumání spirituality dále vycházet. Pokud se ukáže, že změněná situace vyžaduje hledání dalšího jevu k popisu, je třeba jej znovu a originálně hledat. Pak bude reprezentace zkušenosti opět na výši hledané „věci“, tj. duchovní cesty pojaté z hlediska nepředpojatého křesťanského stylu. Nebudu se vyjadřovat k úvodní, přípravné části esejů, která definovala antropologické základy spirituality: schopnost symbolizace, vztah k hodnotám atd. Ve druhé části jsme museli oddělit chronickou každodennost od výjimečnosti času kairos, v němž jedině můžeme spiritualitu zkoumat. A pak vše začalo v bodě nula, v němž děláme vlastní zkušenost duchovna.
Prozatím uskutečněné rozlišování duchů se soustředilo na dva druhy spirituality, které se liší svým zaměřením. První a základní model „dostředné spirituality“ ukazuje Já v ohrožení smrti. Označil jsem ji slovem „centripetická“ (z latinského slovesa <em>peto, -ere, -ivi, -ii, -itum</em>). Stále znovu petelí či peláší do středu naší bytosti, kde má ve věcech ekonomicky jasno. Centripetická spiritualita neustále vyžaduje (další význam slova <em>peto</em>) z titulu zcela samozřejmých a přehledných potřeb, abychom něco dělali. Tuto petici rádi podepisujeme, protože přirozeně, ochotně a pilně milujeme sami sebe a tím naplňujeme pud sebezáchovy. Dále platí, že duchovní jsme jen v první osobě, jinak jsme pouzí agenti systému Potřeb. Při výzvě „mé“ smrti se dostávám do stavu určité existenciální naladěnosti (tj. nedefinovatelného „citu“ pro smrt), v němž mám dobrý či špatný „pocit“ (tj. konkrétně prožívaný duševní stav), že jsem kvůli „mé“ smrti to či ono udělal. Formule dostředné spirituality jede po dvou kolech. Se svou smrtí jako takovou neudělám nic, ta se nedá zmanipulovat. Cit pro ni je naším údělem. Jsme jediný smrtelník mezi všemi známými tvory, který o svém konci ví už od narození a proto s „tím“ musí i něco dělat. Zubatá nemůže z podstaty „mé“ konečnosti zapadnout do systému konečných a vypočitatelných potřeb, s nimiž tak či onak žiji v dynamické rovnováze pocitů a prožitků. Této homeostatické pocitovce říkám „ekonomie“, inspirován psychoanalytickou terminologií libidinální a jiné ekonomie z prostředí francouzského strukturalismu. Ale pozor, samotný cit pro smrt už ekonomický není. Nemůže být, protože smrt nelze logicky zvládnout. Mou smrt totiž potřebuji ze všeho nejméně, proto ji ani nechci ukojit v rámci opakovaného systému potřeb. Pokud sebevraždu úspěšně provedu, pak jednou a provždy. To ale není ekonomie, protože vznik potřeby a jejího ukájení definitivně zruším.
U popisu jevů není jedno slovo až tak důležité, použité termíny mají jen pomocný charakter. Nejsou to žádná zaklínadla jako v pozitivistické filosofii nebo ve vědeckém myšlení, kde platí přísně definované standardy a obsahy. Prakticky všichni čtenáři si například všimli, že nemluvím o ekonomii v úzkém významu slova jako pan profesor. Ten si ostatně plete ekonomii s náboženstvím, zatímco já tvrdím, že je to z hlediska formálního projevu jedno a totéž. Mimochodem: pana profesora si nesmírně vážím jako skvělého příkladu centripetického náboženství. Je dokonale egocentrický a v tomto smyslu i plně ekonomický, myšlením, slovem i skutkem. Ke spirituální dokonalosti v prvním slova smyslu mu vůbec nic nechybí. Umře stejně jako já a mezitím dělá <em>všechno proto, aby</em> svou touhu po nesmrtelnosti zaplnil konkrétním obsahem. Protože je cílesměrný a ekonomicky přehledný, stal se nutně i veřejnou osobou, dokonce ústavním činitelem. Vše podstupuje jen proto, aby nám nezištně sloužil. Jeho cit pro smrt (tj. „modlitbu“) lze tudíž veřejně sledovat, protože ji bere naprosto vážně a v mediální liturgii se bezvadně vyzná. Sledováním řady liturgických úkonů, jimiž se vyznačuje jeho smrtí hnaná spiritualita, získáváme i praktický příklad honby za dokonalostí, který si ovšem musíme konfrontovat se svým vlastním modelem.
Poněkud složitější příklad poskytuje terárium pocitů, který jsem nazval termínem „excentrická spiritualita“. Rozlišování duchů provedené na základě erotiky ukázalo, že jsme sice získali oblast příhodné chvíle („kairos“) ustavenou mimo čas chronických potřeb, ale nikoliv mimo ekonomii. Éros se ukázal být do jisté míry chronickým, hlavně na jaře a u septimánů. Odstředivá spiritualita musí ve své první fázi existovat mimo ekonomický model. Jinak není samostatným druhem citu pro smrt. Pak by generovala pouze typ kalkulativně-manipulovatelného pocitu vztaženému primárně k mému Já: mám pořád <em>nějakou</em> potřebu a pořád ji chci ji <em>nějak</em> ukojit. Tento cit trvale zištné a egocentrické starosti definuje první typ spirituality. Například smrtelník s plně dostředivou spiritualitou má potřebu (tj. celkový existenciální pocit), že by měl manipulovat obecný lid coby výhodnou strategii k překonání vlastní smrti. Ale pojďme zpět ke druhému typu duchovna. Excentrická spiritualita není jen „centrifugální“, jak mi to nabízejí někteří čtenáři. Výstřednost se vyznačuje i tím, že ji lze definovat z hlediska něčeho tam venku, kam směřuje. Proto začíná slůvkem „ex“, tedy pohybem směrem ven. Centrifugální pocit je primárně daný z hlediska centrální pozice vlastního Já, které až druhotně prchá (latinsky: <em>fuga, -ae</em>), tj. směřuje ven, mimo sebe. Vzít toto centrum jako základ by bylo pro spiritualitu příliš málo. Už minulý příklad dítěte na pískovišti ukázal, že Hra přichází jako inspirace zvnějšku. Což navozuje další rozlišení mezi mým postupem a vědeckým systémem, například typu „spirituální teologie“.
Filosof mého typu (hermeneuticky pojatá fenomenologie) není a ani nemůže být vědec v klasicky empirickém smyslu. Například každý psycholog by jistě řekl, že dítě má potřebu hry. Vědec je hnaný potřebou definovat potřebu proto, aby mu vznikl systém logicky uspořádaných hodnot a vztahů vyjádřených termíny (například „behaviorismus“, „kognitivní vývoj“ atd.). My nemáme potřebu něco uvést do systému, ale „pouze“ pozorovat. Jev, zjevení a vůbec každé zjevování musí být popsáno v tom, co je mu bytostně vlastní. A to není možné v předem daném systému, protože ten si jedinečné ochočuje tím, že je v rámci vysvětlení zapojí do něčeho obecného. Například obecné vysvětlení v rámci psychologie říká, že dítě si hraje proto, aby naplnilo Potřebu hry. Nás naopak zajímá konkrétní fenomén Hraní, nikoliv jeho odvození ze systému abstraktní potřeby, kterou nikde v reálu nevidíme. To ani nejde vidět, protože jde o heuristické vysvětlení v rámci určitého paradigmatu (například „behaviorismus“, „kognitivní vývoj“ atd.). Proto jsem zvolil v poslední fázi výkladu jiný postup. Předtím jsme ze spirituality vyřadili Boha jako prozatím přebytečnou hypotézu (<em>etsi Deus non daretur</em>). V poslední části jsem vyřadil i objektivní přístup, protože je pro mne škodlivý a jsem přitom slepý jako kotě. Vlastní v původním a nezkresleném slova smyslu je pouze ta zkušenost, kterou udělám na vlastní kůži. Není neomylná, ale je moje. Protože je moje, mohu ji předložit jiným (nebo sám sobě) a přitom ji mohu i kriticky zkoumat. Vy také a přitom se mnou vůbec nemusíte souhlasit. Neexistuje totiž objektivní pravda, které bych se já nebo vy mohl dovolávat. Komu to vadí, ať jde studovat teologii a speciálně dogmatiku. Tam jsou věci položené a vyložené jinak, objektivně. Duchovno je v objektivním pohledu představeno jako „tato jednotlivá věc“ (Aristotelovo <em>tode ti</em>), tedy objektivně vyložené a definované jsoucno. A pak se z „toho“ dělá věda a první vědou je v západním světě právě Aristotelem definovaná metafyzika. Z ní vzniká teologie a později i další moderní vědy. Nemoderní vědy jako matematika, geometrie, fyzika, astronomie už byly známy dávno předtím.
Proto končím vysvětlování: musíte jít na pískoviště a chvíli pozorovat děti. Dětskou „potřebu“ hry pozorovat nemusíte, to si přečtete v každé dětské psychologii. Termín „potřeba hry“ zastupuje obecnou ekonomii výměn, kterou psychologie sestavila do logicky uspořádané struktury založené na základě schématu „Hra jako účinek - Potřeba jako příčina“. To nás nezajímá, proto musíte jít na pískoviště a udělat osobní prožitek Hry. Třeba budete mít štěstí, tj. bude vám kairos příznivý a vznik Hry uvidíte. Tím se zaradujete, svět se vám prozáří a budete chviličku hraví, i když jen v duchu. Když nic neuvidíte, tak máte smůlu. Žádnou osobní zkušenost jste neudělali a musíte se spokojit s obecným Systémem: pozorovaný efekt Hry je dán příčinou, tedy Potřebou hry. Tím vzniká chronicky pravdivé vysvětlení pro určitou komunitu vědců s určitým výkladovým viděním světa. Nebo můžete na kairos vyzrát i jinak. Zkušenost Hry lze vyvolat i opětovnou aktualizací vlastních tvůrčích pocitů tohoto typu. Mentálním kliknutím na soubor zkušeností typu „Hra“ si vyvoláte podstatné. Tím praktikujete excentrickou spiritualitu v první osobě, v jediném možném způsobu, jak to jde. Cit pro excentricitu umožnil, že máte pocit excentricity jako Hry. Hlavně se nenechte zblbnout intelektuály. Jsou hnáni pocitem objektivní důležitosti, jejich vlastní či jimi hájených teorií. Tento pocit je sice dostatečně centripetický, ale málo výstřední. Nebuďte nudní, proto se staňte přísnými fenomenology! Běžte k přísnému popisu v první osobě, to jest k prožívání vlastní spirituální zkušenosti. Pak máme zaručeno, že se setkáme tam, kde se duchovno zjevuje v originále. Já pouze s vaší pomocí doplním celkový popis v tom či onom neobjektivním detailu.