Kromě Klause mi pořád nejdou z hlavy atomové elektrárny. Nejen proto, že správní rada ČEZu vydělává <A href="http://www.financninoviny.cz/index_view.php?id=298065">na sebe </A>tím, že nám bez důvodu nadměrně zdražuje elektřinu s drzostí absolutního monopolisty. Stát už tady nemá žádné slovo, na rozdíl od sousedního Německa, kde tyto postupy vyšetřuje antimonopolní úřad, zejména u koncernu Eon. Jako filosof vím, že u jsoucen platí zákon kauzality a ve fyzice zákon o zachovaní hmoty a energie. To jest, mohu bez problémů spočítat vstupy a výstupy a tím určit reálný nárůst výrobních nákladů. Co nad to jest, můžeme označit jako zisk. Až tuto computaci náš ochablý antimonopolní úřad udělá, pak se vesele bavme o tom (jako v Německu), co je zlodějna a co je uměřený podnikatelský zisk.

Ale to vše představuje v naší dnešní politické situaci pouze zanedbatelné akcidentálie vzhledem k jiným, podstatně horším věcem. Přesto bych se chtěl vrátit k <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=387">debatě o jaderných elektrárnách</A>, ale z jiného konce. Nejde mi z hlavy kontrast černobylské obsluhy a nasazení česko-slovenských protějšků (Milan Antolík, Viliam Pačes), kteří zabránili havárii Jaslovských Bohunic. Mezitím se ozvali jiní svědci, že tito dva pánové vlastně nic nezachránili, protože Bohunice by nevybuchly, ale to ponechme stranou. V každém případě riskovali život v situaci, kdy dva kolegové z obsluhy už byli mrtví. A o to mi jde. Argumentace technokratů, nukleárních či jiných, je kouzelně jednoduchá: zachrání nás stále lepší technika. Jenže pak se vždy vloudí nějaká chybička, onen tzv. „lidský faktor“ a něco bouchne. Ale mezitím se technologie stane zase lepší a bezpečnější a svět krásnější.

Kdo potřebuje tuto iluzi světa bez lidí, ať se jí drží. My filosofové víme, že svět techniky je díky matematizaci kosmu od 17. století (G. Galiei) jen modifikace přirozeného lidského světa, z něhož všechny ostatní významy pocházejí. Od přirozeného světa jak jej podali Husserl a Heidegger (Lebenswelt, Zuhandenes, Umwelt) pochází i ten mikrokosmos zvaný „jaderná elektrárna“, který podle technokratů představuje vesmír pro sebe a o sobě. Ale i technokraté jsou lidé (prozatím) a významy věcí mají jedině a pouze z lidského světa. Jiný totiž neexistuje.

A teď k věci, tj. k sci-fi knize: Robert A. Heinlein, Friday, New York, A Del Rey Book 1983, p. 93-94. Sleduje osudy dívky patřící k ranku „AP“ (Artificial Persons), jež se pěstují v gen-tech laboratořích dnes již nepříliš vzdálené budoucnosti. Vybrané genové kombinace zaručují reflexy, schopnosti, inteligencí mimo lidský dosah. Prostě ideál každé obsluhy jaderné elektrárny, protože konečně vyloučí selhání onoho zatrachtilého „lidského faktoru“ (česky: člověka jako já nebo ty). Umělé osoby jsou však neplodné, bez skutečného lidského citu. Ale jinak fungují bezvadně a někteří lidé nejsou schopni rozeznat AP jako umělé ani v posteli. Jedna taková dívka přebývá se svým milencem, pilotem mezikontinentálního letadla, v jeho liberální rodině a debatují o umělé inteligenci. Stroje a umělé osoby jsou už dávno výkonnější než člověk a proto řídí všechny stroje, kde je třeba rychlejší reakce než lidské. Navíc se podařilo se dosáhnout umělé inteligence analogicky odpovídající vědomí.

Až potud je vše technokraticky ideální. Ale ani super hezká a super umělá dívka Friday nechce, aby letadlo řídil jen vědomím vybavený počítač. Proč? Svět a lidé jsou mu lhostejní. I super PC je řízen algoritmem a v mezní situaci nereaguje z hlediska hodnot a morálního apelu. Nemůže. Jeho jednání se řídí na základě kalkulu, do něhož jsou lidé na palubě zahrnuti jako jedna z mnohých položek. Naopak lidský pilot cítí tradicí a morálkou daný závazek cestující zachránit, možná za každou cenu. A to je zajímavé filosoficky a tudíž i absolutně. Svět počítačů a umělé inteligence nezná vztah k otázce bytí a smyslu, kde se pohybují jenom a pouze lidé. Jde totiž o vidění světa, které se nedá přímo manipulovat ani fyzikálně, ani psychologicky, ani jiným způsobem.

Svět je pouze tam, kde existují lidé s citem pro svobodu a smysl. Pokud tito lidé chybí, pak máme pouhý mechanismus působení založený buď na kauzalitě (např. kámen spadne na zem) nebo na dostatečně silné pohnutce a motivu (např. zkorumpuji tři socdemáky a můj tip se stane prezidentem). Vidíte sami, že v takovém světě může žít jen příslušník českých politických stran nebo čistý technokrat. Normální člověk v něm zajde jako kanárek v kleci. Ale ČEZu, atomovkám, partajím a jiným zájmovým skupinám se v tomto lži-světě postaveném mimo svobodu může neobyčejně dařit, to uznávám.