únor, 2008
Ahoj, jak na tom jsem jsem... Ve špitále, dnes zrovna trochu líp. Píšu ti o tom, včera jsem ti dopsala dopis, trvalo mi to mnoho dní. Nechala jsem to do dneška uležet, za chvíli pošlu. Psala jsem po kouskách ručně, sednout k PC by byl pro pro mě nadlidský výkon, proto jsem ho ani neměla , ono ani růčo to nebylo moc zvládnutelné. Ale včera mi Katka přivezla svůj notebook, tak jestli vydržím, budu moct něco napsat.

únor, 2008
Ahoj, asi tak půl jedné ráno, jsem ve špitále. Už od pátku extra silná reakce na první chemoterapii z pondělka. Ve skutečnosti přepisuji do počítače,co jsem měla po kouskách na papíře. Dlouho mi bylo mizerně. Nebyla jsem schopna myslet na nic, než na svoji bolest. Nakumulovaly se mi tři problémy. Mykozánět v ústech a v krku, t.j. bolavý povlak ode rtů až do žaludku, nemožnost jíst. Bojovala jsem o každé slovo a každé polknutí. Dál horečky a neprůchodnost střev. No a tím zničeným krkem mi protlačili z nosu do žaludku hadičku pro odkapání obsahu žaludku. Nemohla jsem nic. Krmili mě řadou antibiotik, bílými krvinkami. Ty svoje jsem měla na 0.0, pak postupně i destičkami a plazmou. Doktoři kroutí hlavou, že tak rozsáhlou a prudkou reakci ještě neviděli. Tak se dnes léčí místo jater vedlejší efekty a s každým "vyřešeným" problémem jiné narůstají. Že budu plešounek s černými zuby, to by se snad zvládlo, ale otekly mi nohy jak sloupy a sotva chodím.
Toto faktografické povídání ber jako situační poznámku ze dvou důvodů.
1) Když mluvím o bolesti, neplácám do větru.
2) Může se stát, že se třeba měsíc odmlčím. Je to pro mě nečekané, že je mi dnes natolik hej, že můžu opsat a dopsat tento mail.
Byly dny, kdy jsem si připadala na dně. Především fyzická neschopnost, a nemožnost se jí postavit. S tím šla určitě dolů i psychika, ale zpětně myslím,že mě odpravila především fyzická bolest a slabost. To je jedna z mých slabých stránek. Napřed to byly celé dny, teď se „nálada“ střídá někdy ze dne na den, někdy z hodiny na hodinu. Dnes se mi daří poprvé tak ohromně, že jsem si nechala přivézt notebook. Před pár dny jsem naopak koukala na návštěvy jak leklá ryba, potom to bylo půl napůl, další den ta ryba brečela a nechtěla nikoho ani vidět ani slyšet.
Hodně se to střídá. Povětšinou jsem ani nedokázala ani "modlit se". Mám dojem, že se mi stalo právě to, o čem sem ti nedávno psala. Že možná nebudu schopná modlitby a budu muset žít z podstaty. Jen jsem nečekala, že to přijde tak brzo. Nedalo se než čekat, až (nebo zda vůbec) to přejde. Ty dny jsem měla skutečný strach. Pořád ještě ne ze smrti, ale z bolesti, kterou nezvládnu. Tolik o mně, abys byl v obraze.
Ale teď pár slov odpovědi na <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=394">tvůj dopis</a>.
Myslím, že ti rozumím v tom, co o sobě píšeš. A jak píšeš o kněžské „práci“. Vidím toho kolem sebe dost a dost. Znám i ty, co za něčím jdou, i ty, co jdou za svým pohodlím, rybařením a vlastněním pěkné jachty. A všichni jsme lidi. Někteří vystrašení, někteří agenti.
Cením si tvé upřímnosti. Jenom řeknu, co si k tomu myslím já. Zdůrazňuju, že každej člověk jsme jinej, a (asi ) je to tak dobře. Ani jeden z nás si svoje založení sám nenaplánoval, a podle mě je důležité objevit to svoje "nej" a " v tom jít" a "nenechat se uvláčet okolnostmi." I to utěšování s tím má cosi společného. To, že méně znamená někdy více.
Jeden člověk je holt na utěšování, druhý na servis druhým do roztrhání těla, třetí na bádání, další na kdoví co. Jóóó, to už není naše starost. Vidím to tak, že se mám především držet jak švec svého kopyta, ale přitom bych měla být schopna v případě potřeby zaskočit tam, kde je potřeba. Že se mi to nedaří, o tom ti snad nemusím nic povídat.


<em>Paní Nováková odešla k Hospodinu 20. února 2008. Byla to duchovně noblesní dáma, v současnosti vzácný typ lidí. Věřím, že Umlaufoviny a internetové exercicie dostanou lobbing tam, kde opravdu stojí za provozování.</em>

<strong>R. I. P.</strong>