Politické teorie postmoderny si vzaly na mušku loňské a letošní kravály ve Francii, Holandsku a jinde. Ukazuje se zajímavá věc: klasická hnutí znevýhodněných skupin v 19. století (ženy, odboráři, národnostní menšiny...) vždy disciplinovaně bojovala za svá práva zcela legálním a demokratickým způsobem, podobně jako Ghándí v Indii. Aktivisté získali podíl na politické moci tím, že věřili na sílu slušnosti a demokracie podobně jako chartisté a političtí disidenti u nás. Násilí, lež a demagogie vládnoucí kliky se naopak v průběhu zápasu vyjevily v plné kráse a postupně diskreditovaly příslušné mocipány. Důvěra ovládaných klesla na nulu a režim musel provést zásadní změny.

Zapálená auta na pařížských předměstích či v Amsterodamu ukazují na nový způsob politického boje. Minority už nevěří demokratickému postupu, protože demokracie a hlavně demokraté přestávají věřit sami sobě. Koneckonců, kraválistům už ani nejde o podíl na moci; nechtějí nést odpovědnost za správu veřejných věcí. Chtějí mít svůj status quo nezměněn nebo vylepšen. Demolice obchodů se dostane naprosto spolehlivě do médií. Tím se upozorní na „naši tíživou situaci“ a vždy se najde pár ochotných žurnalistů a teoretických plácalů, kteří vysvětlí, proč to všechno bylo nevyhnutelné a vlastně i dobré. Političtí představitelé mají co dělat, aby věci uvedli do původního stavu a nepříjemné reformy se nutně odloží. Výsledek kraválu? Získání politického vlivu za cenu destrukce. Protáhnou se svaly, zvedne se adrenalin, utuží se pouliční gangy, jejich akceschopnost a disciplína. Zničený majetek patří tak jako tak drobným lidem, kteří se nemohou efektivně ozvat. Politika se zaměstná debatou o silových prostředcích, o demokracii, o právu na obranu toho či onoho a reformou toho či onoho. Zvýšené napětí ve společnosti poslouží pravicovému fašismu a levicovému extremismu. Anarchisté s řetězy na krku či pravicoví agenti ve stylových oblecích tak jako tak nemají na demokracii naprosto žádný zájem. Tím se kruh uzavírá a zlo se násobí.

V Tibetu se děje něco podobného. Nová generace mladých už prakticky neuznává autoritu dalajlámy z indického exilu. Jsou krutě vykořisťováni ekonomicky, protože divoký čínský kapitalismus představuje českou postkomunistickou verzi na n-tou. A pro Číňany jsou Tibeťané beztak lidé druhého až třetího řádu a podle toho se k nim chovají v každodenním životě. Výbuch nespokojenosti spojený s rabováním čínských obchodů, politickými demonstracemi a náboženským odporem mnichů v klášterech překvapil celý svět. Dalajlámova mírová aktivita totiž zcela zapadla do systému diplomatického tanečku s Čínou vedeném ve stylu: „My sice přijmeme dalajlámu, ale vy přece víte, že to se svobodou Tibetu nemyslíme vážně.“ Až vyrabované obchody, teror armády a policie v ulicích Lhasy, cenzura a sprosté překrucování faktů ve státem kontrolovaných médiích přivedl svět k tomu, že ze svobody Tibetu udělal světové politikum, tentokrát vzhledem k olympijským hrám 2008 v Pekingu.

Není dobré, že drobní Číňané přišli v Tibetu o své obchody. Oni jen následovali imperiální tažení jedné velmoci a ekonomicky se snaží „jak to jde“ (po čínsku). Není dobré, že mladí Tibeťané přestávají věřit na autoritu svého náboženského vůdce, s nímž se ve světové politice už doopravdy nikdo vážně nebaví. Není dobré, že teprve násilí a zabíjení donutilo svět zdvihnout oči. A pro demokracii není vůbec dobré, když se o ní začne mluvit teprve v momentu, kdy se jí vykopal hrob.