Za devatero vlakovými stanicemi leží uprostřed vinohradů jedna malá zastávka. O jižní Moravě se traduje, že lidé tam milují dechovku, a dokonce věří v Boha. Za zastávkou mezi vinohrady je městečko. Mají tam hudební školu, pana faráře a určitě i doktora. Doktor dostává za konzultaci svých třicet korun, čímž ztratil autoritu a umřít můžeme i bez něj. Zato hudební školu reprezentuje paní ředitelka. Na novou učitelku čeká vždycky už u vlaku a ve škole ji hned představí všem dospělým i dětem. V městečku dostanete jeden klíč od školy, zatímco po městě koluje celý svazek s upozorněním „hlídejte si své věci“. Pracovní smlouva je připravena hned při příchodu a platový výměr během odpoledne. Paní ředitelka nijak zvlášť nezkoumá, jestli nejsem podvodnice, zlodějka nebo pedofil, ale rozumně předpokládá, že jsem doopravdy učitelka. Děti slušně zdraví všechny dospělé, nejen ve škole. I po několika týdnech si pořád připadám jako ve snu. Děti jsou živé, hlučné, zapomnětlivé, některé líné, ale přesto spořádané. Proč jsou ale slušné? Paní ředitelka je místní. „Někdy sem přivedli dítě ne zrovna muzikální. Jenže je od sousedů, od známých, chodívala sem jeho maminka... a tak jsme ho přijali. Je pravda, že za ty roky z něj vyrostl zdatný muzikant nebo zpěvák.“ Zájem o hudebku je tak velký, že loni dokonce začali tvořit pořadník. Nového žáčka přijmou jen za absolventa, větší dotace škola nedostane.<BR>Ze školní směsice zvuků lze analyzovat neobyčejně dobré hlasy a čistě hrající dechovku. Samí kluci, věk od dvanácti do sedmnácti, jedno děvče. Při čekání na pana učitele sedí na místech. Hrát v dechovce je totiž důstojná záležitost. Paní ředitelka je na dechovku hrdá. Na nástěnku dala její fotky z nejrůznějších obecních slavností. Po zkoušce dechovky se v sále školy schází mladé dámy. Přes týden posílají do hudebky děti, páteční večer patří jim a sborovému zpěvu. Sbory jsou tu dokonce dva a už mají tradici. Sboristky se očividně těší, je to společenská událost. V obci i v kostele vystupují při všech důležitých událostech. Oba sbory vede paní ředitelka. To se v Brně opravdu nestane, aby se ředitel hudebky každý pátek večer věnoval amatérskému zpívání. <BR><BR> Mám na starost houslové oddělení. Můj poslední žák spěchá navečer na faru. Prý mají schůzku biřmovanců. „Kolik vás je?“ ptám se ještě. Inu věřící jižní Morava. Zajdu za panem farářem, jestli to astronomické číslo opravdu platí. Pan farář mě vítá a přitom mluví s mobilem.<BR>„Nejdřív mi povězte něco sobě,“ to už bylo ke mně. <BR>Vůbec jsem netušila, že se o mém učitelování už ví i na faře. Ale kontakty pana faráře s hudebkou jsou prvotřídní. Povídat o sobě? To jsem nečekala. <BR>Co mu mám vykládat... Mlčím a tak mě znovu vybízí. Někdo zvoní a pan farář vítá návštěvu:<BR> "Mám tady paní z Brna, je to konvertitka."<BR> Že jsem sem lezla! - Pan farář na mé zvědavé otázky nereaguje a chce si mě nejdřív důkladně prolustrovat. <BR>„Prý máte šedesát biřmovanců,“ zkusím to znovu.<BR> To ano, ale třetinu z nich prý k biřmování nepustí a deset let nazpět se biřmování nekonalo. <BR>„Věří zde lidé více na tradici nebo na Boha?“ ptám se. Pan farář odpoví nahořklým úsměvem. <BR>Po chvíli zcela odevzdaně říká: „Čím dál víc se přesvědčuju, že víra je dar.“ <BR> Tradice nebo víra - jak chcete - to se liší dědina od dědiny. V některých obcích jižní Moravy návštěvnost kostela nedosahuje ani celostátního průměru a jen soucit s věrnými deseti odradí pana faráře od přibití latě na kostelní dveře. Náš hovor je znovu přerušen, volá paní, jejímuž synovi diagnostikovali těžkou nemoc.<BR>„Máte se za co modlit,“ úkoluje mě pan farář a pak náš hovor pokračuje. Společenství tu žádná nebyla, nějaké založil. Mladí do kostela nechodí. <BR>„Dechovka vám tu hraje o Božím Těle, zpívá sbor o Vánocích a o Velikonocích,“ říkám nadšeně. <BR>„To ano, oni se rádi předvádí; ale jinak do kostela nepřijdou“.<BR>

Ano, scholu tady taky založil. Zdejší lidi snad ani netušili, že byl jakýsi koncil, který tohle všechno umožnil.
<BR>„Práce s lidmi je na roky, třeba za pět nebo deset let...,“ používám oblíbenou frázi. <BR>„To už tady doufám nebudu, co bych tady taky dělal.“ <BR>Najednou je mně hrozně líto toho muže na prahu poledne života, všechno vypadá nanicovatě. Jak to říkávají? Pámbu vysoko, do Říma daleko,... do důchodu taky.<BR>Večer jdu na mši. V kostele jsou samé ženy. Jaksepatří okázale biblicky skromně vzadu. Je jim mezi pětapadesátkou a sedmdesátkou. Modlí se růženec. Usedám na okraj toho pevně semknutého společenství. Poslední opozdilky dorazily na svá bezpečná zadní místa, jen jedna pevně kráčí k prvním lavicím. Provedla něco?...anebo individualistka? Ze sakristie se tlumeně line nácvik scholy. Těsně přede mší se děcka nahrnou na hranici presbytáře a lodi. Mnohé z nich znám z hudebky, ty ostatní jsem tam možná nestačila potkat. Rozhlédnu se po lodi, zda jsou mimo presbytář muži. Je to asi patnáct ku jednomu.<BR><BR>Dechovka, kroje, víno, kostel, Boží Tělo, sbor, chór... Do vlaku směr Brno, jindy prázdného, se mnou nasedá parta náctiletých děcek. Holky jsou odvážnější, lahve nesou jen tak v ruce. Pátek večer... To jsou ti, které rodiče neposlali do hudebky a kteří při testu k biřmování neopisovali, proto neuspěli a nebyli puštěni. Neuspěli...? a co to je úspěch... Jenže, kdo to kromě Nejvyššího ví, že?<BR><BR>