Miloš Zeman je zase „propírán“ na titulních stranách našich deníků i v televizních novinách. Ve svém projevu k výročí osvobození Osvětimi najdete zde prý nehorázně lhal. Podle historika Petra Zídka nám nehrozí ani tak Zemanem v projevu avizovaný superholokaust z Islámského státu jako spíše superdebilita z Hradu, viz zde. Proč to všechno? Zeman osočil ze selhání tváří v tvář fašismu a nacismu některé intelektuály, z nichž jmenoval novináře Ferdinanda Peroutku, ministerského předsedu Winstona Churchilla a nositele Nobelovy ceny Knuta Hamsuna, přičemž tato tvrzení jsou více než problematická. Historik a novinář Zídek se diví, proč Zemanovi někdo projevy nekoriguje? Odpověď se sama nabízí. Protože tyto polopravdy a vyložené lži poutají pozornost. A o to jde. Kdyby Zeman pronesl korektní projev, nikdo by si jej nevšiml. Metoda takového lhaní je zřejmě Miloši Zemanovi vlastní. Můžeme si jí všimnout již v projevu v revolučních dnech roku 1989 kdy vysypal na nadšené publikum několik statistických dat o zaostalosti tehdejšího Československa, klikněte na zdroj zde.
Později Miloš Zeman přiznal, že si čísla vymyslel, aby připoutal pozornost. Co na tom. Lež splnila svůj účel a Zeman šel do televize. A jak se říká: „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“. I ono Masarykovo „nebát se a nekrást“ se změnilo zejména v devadesátých letech minulého století na oficiální privatizačně neoliberální „nebát se a nakrást“.
Tenkrát se to líbilo, dnes se to už nelíbí. A tak je to se vším. Když vyhrávají „naši“, na prostředky se nehledí. Když nefér hrají ti druzí, spustí se pokřik. Argumenty již příliš neplatí, informace na sebe štěkáme. Zemanovi se hodil Peroutka, tak jej použil. Co mu záleží na nějakém novináři a vězni koncentračního tábora Peroutkovi, který navíc dávno nežije? Ani trochu více, než intelektuálům z pražské kavárny a editorům České televize na žijícím prezidentu Zemanovi.
Lež a pravda ztrácejí smysl, slova jsou používána jen jako zbraně. Prezident úmyslně pronese lež, aby připoutal pozornost. Dostane se mu rozhořčené odpovědi, která ovšem fakta posune zase tak trochu na druhou stranu, protože Peroutkovy články po Mnichovu skutečně nesnesou dnešní měřítko. Dnes by za takové texty, které vyšly v Peroutkově Přítomnosti v roce 1939 bylo vězení. Podívejte se na jeho texty do archivu Přítomnosti. Tehdejší texty a projevy jsou jistě hodny historického zkoumání, nicméně v dnešní atmosféře jsou výstupy z takového bádání velmi problematické. Žijeme v období nedůvěry v nikoho a nic, pokud se ovšem našim intelektuálům nenabídne „kníže, co má k lidu blíže“. Prezidenti lžou nebo udělují nepochopitelné amnestie, historici zamlčují nepohodlná fakta a vyzdvihují ta marginální. To má samozřejmě následky.
Nejde tu už jen o nějakou pohodlnou lež o nějaký omyl a jednotlivá nedopatření, jde o podřezávání větve, na které všichni sedíme. Kolik ještě zbývá? Zafouká vítr a bác. Kdoví, kam až spadneme, a koho a jak to bude bolet. Taková nedůvěra je totiž předzvěstí krachu systému, v němž se pohybujeme. Ten se může rozložit jako domeček z karet, a už jsme to jednou sami zažili.