Od začátku letošního roku zaznamenal jistě každý, že se ve zdravotnictví mnohé změnilo. Regulační poplatky, které platíme za ošetření, příp. pobyt v nemocnicích, či za výdej léků v lékárnách, nám tyto změny v každodenním životě neustále připomínají. Ačkoliv tyto poplatky nejsou nic radostného – kdo by je taky s radostným výrazem ve tváři platil – samy o sobě nejsou ještě tím nejhorším, co přináší reforma zdravotnictví současné vládní koalice. Regulační poplatky jsou sice nepříjemné, ale na druhou stranu jejich osud bude vždy záviset na aktuální politické konstelaci. Dokonce ani za současné vlády není jisté, zda Ústavní soud poplatky nakonec nezruší. Navíc je půvabné číst v poslední době titulky článků jako „Poplatky zmírní, říká kvůli krajským volbám už i ODS“. Hlavní boj o změny v českém zdravotnictví se ale odehrává zcela jinde. Je to boj o přístup k zákonnému zdravotnímu pojištění nás všech (tedy k více jak 200 mld. ročně), a boj o privatizaci fakultních nemocnic. Zákon o zdravotních pojišťovnách by totiž umožnil privatizovat všechny zdravotní pojišťovny s výjimkou VZP. Zákon o univerzitních nemocnicích by zase přeměnil fakultní nemocnice na akciové společnosti. To by znamenalo, že umožníme privatizaci nejlepších nemocnic s jejich špičkovými pracovišti. Přestože se nabízí lepší právní řešení, snaží se Tomáš Julínek o přeměnu zdravotních pojišťoven a fakultních nemocnic na akciové společnosti. Tím posiluje podezření, že mu jde nakonec jen o ‚tvrdou‘ privatizaci. Rektor Univerzity Karlovy Václav Hampl spolu s mnohými právními experty poukazují na fakt, že i přes všechny případné garance vlády neprivatizovat fakultní nemocnice nadále zůstává právní nejistota. Vezměme variantu, že vláda svůj slib dodrží a po převedení fakultních nemocnic na akciové společnosti by garantovala, že nebude tato zařízení privatizovat. Přesto není možné vyloučit – a to ani zákonem – možnost někdy v budoucnu převést akciové podíly na jiný subjekt. Jinými slovy: vládní garance „neprivatizovat“ nemá žádnou velkou váhu a vůbec nevylučuje možnost, že někdy v budoucnu fakultní nemocnice nezmění majitele./n/n Známé rčení ‚čert se skrývá v detailech‘ platí pro Julínkovo pojetí transformace fakultních nemocnic dvojnásob. Ministr Julínek často říká, že se jedná jen o technické detaily, a svou zadržovací taktiku bagatelizuje slovy jako ‚důvěřujte nám‘, apod. Dá se vůbec věřit případné garanci Julínka a současné vlády, že fakultní nemocnice – ačkoliv transformované na akciovky – nebudou v budoucnu privatizovány? Celý legislativní tanec Julínkova ministerstva kolem transformačního zákona připomíná situaci, kterou jsme tu už jednou měli: reforma bez dobře propracovaných zákonů a dostatečných pojistek připomíná tunely v 90. letech, kdy také ukvapené a nepřipravené reformy nebyly dostatečně právně zajištěny, což umožnilo známé masové rozkrádání majetku. Zadržovací taktika Julínkova ministerstva má za důsledek, že prozatím probíhá chabá veřejná diskuse, která by kriticky a v souvislostech hodnotila tuto probíhající reformu. V běžných médiích nenajdete žádné solidní srovnávání se zahraničními modely zdravotnictví, zvláště pak se západoevropskými a středoevropskými. Jediné, co může našinec z českých medií zjistit, je vágní informace, že Tomáš Julínek vychází z nějakých blíže nespecifikovaných holandských zkušeností bez jakýchkoliv dalších souvislostí a vše to začíná připomínat ‚slavné‘ české privatizační cesty 90. let bez jakékoliv hlubší analýzy a přihlédnutí k evropským zkušenostem. Je až s podivem, že vcelku bez velkého povšimnutí a nezájmu komentátorů přechází česká veřejnost fakt plíživé privatizace skoro dvou třetin nemocnic v posledních letech. Statistické údaje za loňský rok mluví jasnou řečí: většina zdravotních zařízení přechází do soukromých rukou zvláště v krajích, které jsou v moci ODS. Na konci roku 2007 evidoval Ústav zdravotnických informací a statistiky celkem 192 nemocnic v celé ČR, z nichž veřejno-právní status mají pouze následující zařízení:
- 25 bylo spravováno krajem,
- 20 má za zřizovatele město nebo obec,
- 5 je v rezortu ministerstva obrany a spravedlnosti
- 20 je přímo řízeno Ministerstvem zdravotnictví.
Mezi touto poslední dvacítkou vynikají fakultní nemocnice, o které se teď vede tuhý privatizační boj, neb to jsou nejlépe vybavená zdravotní zařízení. A co je rozhodující:
- 122 je už v privátních rukou (tj. zřizovatelem je buď fyzická nebo právnická osoba).
Tento fakt ukazuje na dosavadní živelnost privatizace, která u nás probíhá už dlouhou dobu. Od začátku roku 2003 nabyl účinnost tzv. kompetenční zákon č. 290/2002 Sb. Tímto zákonem umožnila sociální-demokracie pod Milošem Zemanem převod nemocnic do kompetence jednotlivých krajů. Nyní by měla − podle Julínkovy připravované reformy – přijít na řadu i privatizace zdravotních pojišťoven. Tento další krok by jen zvýšil míru zisku soukromníků. Ti by mohli konečně dosáhnout na zákonné pojištění nás všech, a to právě v době, kdy zdravotní pojišťovny rekordně vydělávají.

Drtivá většina vlád v západní či střední Evropě stanovuje mantinely a meze v systému zdravotnictví strategickým rozhodnutím o povaze zdravotní péče: hlavní páteř systému tvoří veřejnoprávní instituce. Privátní instituce – které zase mají i několik právních forem – jsou v ‚civilizované‘ Evropě (s holandskou a švýcarskou výjimkou) doplňkem systému a nikoliv jeho základem! V Evropě není pravidlem – na rozdíl od USA – aby peníze z povinného zdravotního pojištění přerozdělovaly především privátní firmy. Tyto osvědčené evropské cesty naše neoliberálně vykolejená vláda zcela ignoruje. Touto živelnou privatizací většiny zdravotních zařízení, včetně zdravotních pojišťoven, podrývá solidaritu ve společnosti. Tomáš Julínek je veden dávno překonaným paradigmatem, že jen ‚neviditelná‘ ruku trhu vše zařídí, že jen soukromé firmy zajistí a budou garantovat, aby se naše peníze využívaly ‚efektivně‘. Stačí se jen podívat na americký zdravotní systém, který patří v ‚civilizovaném‘ světě k ‚nejmarodnějším‘ a nejdražším, protože je především privátní. Není náhoda, že v Americe se téma reformy zdravotnictví stalo opět velkým tématem mezi demokratickými kandidáty na příštího prezidenta. Neoliberální politika ve zdravotnictví praktikovaná už od 70. let po sobě zanechává skoro 50 mil. nepojištěných občanů v marodném systému. Ten spotřebuje asi 16 % HDP, na rozdíl od našeho zdravotnictví, kde je každý pojištěn a kde se podíl udržuje kolem 7,0 % HDP oproti 9,5 % průměru v Evropě. Jasným varováním by nám mělo být i Slovensko, kde zpackanou privatizaci zdravotních pojišťoven, při níž minulá vláda ‚zapomněla‘ omezit nakládání s jejich zisky, současná vláda krkolomně napravovala novým zákonem, aby peníze ve velké míře ze systému zdravotní péče neunikaly. Za to Slovensku hrozí arbitrážní procesy s privátními pojišťovnami, kterým se to pochopitelně nelíbí. Živelnost a nedomyšlenost neoliberální slovenské reformy dokládá fakt, že privatizace zdravotnictví umožnila mimo jiné i vlastnická propojení mezi poskytovateli zdravotní péče a majiteli zdravotních pojišťoven. To vytváří paradoxní situaci, kdy jeden a týž soukromý majitel poskytuje a současně i hradí zdravotní péči, což umožňuje ještě více finančně vysávat systém zdravotnictví. Umožníme vznik koncernů, kdy jedna osoba může současně vlastnit pojišťovny, lékárny, nemocnice a ordinace bez zákonného omezení. Předseda zdravotního výboru slovenského parlamentu Viliam Novotný přiznává jako velkou chybu při zavádění slovenské reformy také špatnou komunikaci s veřejností. A v Čechách si o komunikaci mezi vládou a veřejností můžeme jen nechat zdát. Vláda, jejíž ministři skoro vůbec nechodí do parlamentu na interpelace, prakticky už nekomunikuje s nikým kromě svých politických soukmenovců. Přitom politické riziko, že Julínkova reforma nakonec dopadne podobně jako na Slovensku, tedy arbitrážemi na ochranu investic, je značně velké. ČSSD se stane podle všech dosavadních výzkumů veřejného mínění pravděpodobným vítězem příštích parlamentních voleb. Nijak se netají tím, že budoucí vláda Julínkovu reformu v nynější podobě zruší. Společenská dohoda v tak životně důležité otázce jako je zdravotní péče musí být nesena co možná nejširší částí společnosti. Není možná bez komunikace. Jinak se po prohraných volbách změní velmi rychle v ‚nedohodu‘. Příklad Slovenska ukazuje, že za ni všichni draze zaplatí.
/n Navíc naše současná vláda vůbec nepoukazuje na ‚černé díry‘ v systému, kudy odtékají velké sumy peněz. Ministerstvo zdravotnictví k tomu mlčí, což je v přímém protikladu s cíli reformy zdravotnictví, jejímž výsledkem má být efektivnější systém. Veřejnou diskuzi skoro vůbec nezaujal fakt, že pod Julínkovou taktovkou byl novelizován zákon o kategorizaci léčiv, který byl nestandardně zahrnut do vládní reformy veřejných financí. Co to udělá za finanční díry do systému, ve kterém se neustále rok od roku vydává stále více peněz za léky? Na to si musíme počkat do příštích statistik. Už před rokem potvrzovala mluvčí VZP Jana Víšková, že naše největší zdravotní pojišťovna započítala 14-ti procentní nárůst výdajů na léky na recept. Zvýšené platby za léky vyvolal právě současný ministr zdravotnictví, když po svém nástupu do funkce zmírnil limity na předepisování léků po svém předchůdci. Přitom na provázanost a souvislost mezi Julínkovým občanským sdružením ‚Reforma zdravotnictví‘ a jeho sponzorováním velkými výrobci léčiv už bylo několikrát veřejně poukázáno. Zvlášť výmluvný je ovšem příklad Zentivy, která je jednou z mála velkých firem, které v roce 2006 ministrovi nevěnovaly ani korunu. Zajímavé je, že právě Zentiva byla vloni v dubnu, tj. pár měsíců po ukončení svého sponzorování, postižená tím, že tzv. ministerská léková komise snížila úhrady u klíčových léků Zentivy. Česká lékařská komora poukázala rovněž na to, že zdravotní pojišťovny jen za první dva měsíce t.r. vydaly za léky o 100 mil. korun více než bylo nutné, a to vinou nevhodnému kurzu. Ze současného stavu mají samozřejmě největší radost farmaceutické firmy.
/n Ptejme se kriticky: Co dělá legislativní rada vlády? Její jednání kolem připravovaných Julínkových zákonů připomíná špatně utajený tanec kolem horkých brambor. Legislativní rada jim zatím dávala zelenou k postupům do dalších ‚kol‘. Dnes už není žádným tajemstvím, že klíčové zákony Julínkovy reformy jsou v rozporu nejen s evropským, ale i s českým právem. Julínkova reforma má mnoho právních problémů. Vyjmenujme z nich alespoň některé. Pokud by vláda chtěla vytvořit ze zdravotních pojišťoven akciové společnosti dle Julínkova transformačního zákona, pak by mohly pojišťovny vytvořit dceřinou akciovou společnost, do které by převedly svůj majetek. Tato obvyklá cesta akciovek ale není možná, protože jen majitel může majetek převádět. Zdravotní pojišťovny jsou ale veřejnoprávní organizace a jako takové nemají dle českého práva majitele. Právním řešením by bylo zestátnění pojišťoven. Jejich privatizaci však brání ústava, jak objasnil Stanislav Fiala, právník Asociace českých a moravských nemocnic. Stát by totiž musel prokázat, že vyvlastňuje ve veřejném zájmu. A dále by musel majetek převzít pouze za náhradu. Což vytváří zcela absurdní konstrukci, při níž by stát musel zaplatil za pojišťovny samotným pojišťovnám. Po těchto zestátňovacích akcích by se teprve z pojišťoven mohly stát akciové společnosti, které by se následně prodaly.
/n Další vážný problém jsme už zmínili dříve. Je jím vládní záruka neprivatizovat fakultní nemocnice a VZP po jejich transformaci na akciové společnosti. Tato garance nemá žádnou velkou právní váhu, neboť nelze ani speciálním zákonem zakázat někdy v budoucnu prodej akcií VZP či fakultních nemocnic. Dále je pro Julínkův tým velký právní problém, jak sladit s evropskými normami přeměnu pojišťoven a fakultních nemocnic na akciovky. Jeho tým pracuje na ‚klasické české cestě‘. Zdravotní pojišťovny totiž poté, co by se přeměnily na akciové společnosti, měly podléhat státní kontrole. Měly by mít zákonem zajištěny příjmy plynoucí z našeho pojištění a rovněž by měly mít ochranu před zahraničními pojišťovnami. Na druhé straně ovšem budou moci vytvářet zisk. Budou mít zákonem stanovenou ochranu a navíc se budou chovat jako normální privátní akciovky. Zde je zakopán pes. EU zná samozřejmě veřejné i soukromé pojišťovny. Ty soukromé jsou ovšem soukromými firmami a jako takové nemají nárok na finanční podporu eráru. Vytvářejí přirozeně zisk a s jejich akciemi se normálně obchoduje. Tomáš Julínek by však rád obojí propojil. Tím se z hlediska EU-norem vytváří na jeho ministerstvu čistý kočkopes. Čeká nás hezká česká ‚malá domů‘, na kterou už jistě netrpělivě čekají budoucí magnáti českého zdravotnictví. Ti v minulých letech na regionálních a krajských úrovní budovali svá impéria vytvořená ze zprivatizovaných nemocnic, lékáren, dodavatelů zdravotních pomůcek a dalších zdravotních zařízení. Julínkovou reformou se pomyslný kruh uzavře. Jejím cílem je umožnit přístup soukromým subjektům k oněm cca 220 miliardám našeho zdravotního pojištění. Tím se kruh uzavře. Tytéž finanční skupiny, které už ovládají nemocnice, lékárny, ambulance primární péče a další zdravotní zařízení, si tyto služby nechají platit vlastní pojišťovnou. /n


Tento bludný kruh vznikne důsledkem absence pravidel a hranic v této živelné privatizační hře. Finanční skupiny, které budou poskytovat ‚komplexní‘ zdravotní péči, pak budou za ni platit samy sobě. Dokáže stát, který se v pojetí ODS neustále zeštíhluje a slábne, vůbec uhlídat privátní zdravotní pojišťovny? Ten stát pod taktovkou současné koalice, který není schopen účinně bojovat s korupcí a bránit se lobistům všeho druhu? A k tomu přibudou nově vzniklé problémy, na něž má zadělán Julínkův privátní model zprivatizovaného zdravotnictví. Vzhledem k naší kultuře podnikání, včetně bohatých ‚tunelářských‘ zkušeností z 90. let, lze asi těžko čekat společensky odpovědné chování privátních majitelů pojišťoven. Lze spíše očekávat, že maximalizace zisku bude povýšena nad kvalitu poskytované zdravotní péče, například snižováním mzdových nákladů. Například na Slovensku dostali lékaři a zdravotní personál v průměru méně peněz než před reformou. Dále se maximalizace zisku jistě zaměří na nejvíce vynášející činnosti (diagnostiku apod.) a zmenší se objem poskytované základní péče, která tolik nevynáší. Vydělat do vlastní kapsy lze i snížením počtu velmi nákladových pojištěnců a zcela jistě i zvýšením spoluúčasti pojištěnců. S posledním faktorem tvůrci zdravotní reformy počítají už teď, neboť nejméně půl procenta současné zdravotní péče bude vyřazeno z úhrad pojišťoven. Z pohledu slovenské nedotažené reformy, která se až tolik neliší od Julínkovy, vychází jasná čísla: spoluúčast se zvýšila až o 128 % oproti roku 2002. Když pomineme různé příplatky za nadstandardní služby, zvedlo se pojistné od 11% až do 116 %. Kdo nevěří, ať si klikne na zprávu prof. Milana Draguly ze Slovenska. U nás jsme prošli fází divokého tunelování, a chybami se prý člověk učí. Proto by našinec předpokládal, že se společnost dokáže bránit nezodpovědným experimentům a dovede klást kritické otázky. Julínkův návrh systému nemocnic a zdravotních pojišťoven se bude nutně řídit obchodním zákoníkem platným pro akciové společnosti. A nezapomínejme přitom na dvě třetiny všech nemocnic, které jsou u nás akciovkami v privátních rukou. Co se stane, až se některé z nich dostanou do vážných potíží? Přirozeně na ně bude vyhlášen konkurz, přesně podle obchodního zákoníku. Pak dojde k vyrovnání pohledávek, v krajním případě i dražbou majetku těchto obchodních společností. Jak může potom v takových případech stát, tj. ministerstvo zdravotnictví, garantovat zdravotní péči?

Celé kouzlo privatizace ukazuje normální postup v podnikání, kdy podnikatel ručí svým majetkem za zdárný výsledek. Proč Julínkem fedrovaní vlastníci nevytvoří například veřejnou obchodní společnost? Pak by podnikali jako každý jiný. Uvalili by na sebe neomezené ručení, protože by za závazky společnosti ručili celým svým jměním. To by byla velmi podstatná a nepříjemná změna. Proto je pro ně výhodná forma neveřejné akciové společnosti. Svůj soukromý majetek neriskují. Za závazky ručí pouze jejich společnost jako samostatná právnická osoba. Jak známo, akcionáři za závazky společnosti neručí, za porušení závazků vůči třetím osobám ručí jen sama společnost, a to svým majetkem jako samostatná právnická osoba. Akcionáři podstupují pouze riziko ztráty hodnoty svých akcií. Navíc existuje další riziko. Tyto společnosti zpravidla nepřipouštějí obchodování se svými akciemi na veřejných trzích a nové emise akcií „vypisují“ jen ve velmi úzkém kruhu a v rozsahu, který neohrozí majoritní postavení dosavadních vlastníků. Privátním pojišťovnám se umožní ovládat veřejné fondy, a to bez jakéhokoliv ručení osobním majetkem, a navíc v úzkém elitním kruhu vyvolených. V zásadě se dá říct, že v Julínkově reformě jde o jasný posun od veřejného zdravotního pojištění směrem k soukromému. S Julínkem a jeho týmem jsme na nejlepší cestě zopakovat si hlavní chyby neoliberální slovenské reformy a českého turbokapitalismu 90. let. Tehdy jsme přišli o několik stovek mld., šlo tedy jen o peníze. Tentokrát nejde jen o peníze, ale i o naše zdraví.
ing. Jiří Obruča