Serjožovi Aleškovovi bylo 6 let, když Němci popravili jeho matku a staršího bratra za spolupráci s partyzány. Stalo se to v Kalužské oblasti na podzim roku 1942.
Nejtěžší bylo sehnat pro maličkého vojína oblečení: kde najdeš boty velikosti 30? Ovšem časem se našla i obuv i uniforma – všechno jaksepatří. Mladý a svobodný major Michail Vorobjov se stal Serjožkovi druhým otcem. Mimochodem – později ho oficiálně osvojil.
„Jen maminku nemáš, Serjoženko,“ řekl major nějak smutně, když chlapečka hladil po krátce střižených vlasech.
„Když není, tak bude,“ odpověděl malý. „Líbí se mi sestřička – teta Nina, je dobrá a krásná.“
Tak díky Serjožkovi major našel své štěstí a prožil s Ninou Andrejevnou Bědovovou, staršinou lékařské služby, celý svůj život.
Serjoža pomáhal svým starším spolubojovníkům, jak mohl: nosil vojákům poštu a patrony, v přestávkách mezi boji jim zpíval písně. Měl obdivuhodnou povahu – byl veselý, klidný, nikdy si nenaříkal na osud a nestěžoval na maličkosti. Vojákům se stal vzpomínkou na mírový život: každý z nich zanechal doma někoho milovaného, kdo na něj čekal. Všichni se s ním laskali. Své srdce Serjoža ovšem jednou provždy věnoval Vorobjovovi.
Medaili Za bojové zásluhy dostal za to, že svému nevlastnímu otci zachránil život. Jednou – v době fašistického náletu – rozbombardovali vojenský kryt velitele pluku. Nikdo – kromě chlapce – neviděl, že pod nakupenými trámy leží major Vorobjov.
„Tatínku,“ vykřikl naprosto cizím hlasem Serjoža, skočil ke krytu a přimkl se uchem k trámům. Zespoda se ozvalo tlumené sténání.
Polykaje slzy se chlapeček snažil odsunout dřevěné trámy stranou, ale jen si rozedral ruce do krve. Nehledě na pokračující exploze běžel pro posily. Přivedl k zavalenému krytu vojáky a ti svého velitele vytáhli ven. A gardový vojín Serjoža stál stranou, hlasitě brečel a rozmazával si špínu po obličeji jako nejobyčejnější chlapeček, kterým vlastně byl.
Když byl o malém hrdinovi informován velitel 8. gardové armády generál Čujkov, vyznamenal Serjožu bojovou zbraní – ukořistěnou pistolí „Walter“. Později byl chlapeček raněn, dopraven do nemocnice a na přední linii se už nevrátil. Je známo, že Sergej Aleškov ukončil Suvorovské učiliště a Charkovskou právnickou fakultu. Mnoho let pracoval jako právník v Čeljabinsku, blízko své rodiny – Michaila a Niny Vorobjovových. V posledních letech pracoval jako prokurátor. Zemřel mladý – v r. 1990. Roky války se projevily.
Příběh syna pluku - Sergeje Aleškova by mohl znít jako legenda, kdyby nebylo staré černobílé fotografie, z které se na nás důvěřivě usmívá širokolící chlapeček s lodičkou ležérně nasazenou na jedno ucho. Gardový vojín Serjoža. Chlapeček, který prožil mnoho utrpení a stal se „skutečným“ člověkem. A k tomu je zapotřebí nejen síla charakteru, ale i dobré srdce.
Zdroj zde, překlad: Alena Mikulášková