Podle dnešního vydání <em>Süddeutche Zeitung</em> (10.07.2008) řeší nyní Evropský soudní dvůr v Lucemburku zajímavý případ. Jeden belgický podnikatel vyrábí speciální vstupní dveře, které na požádání zabudovává do bytů a domů pro movitou klientelu. Dal přes inzerát nabídku na volná pracovní místa a přihlásilo se mu mimo jiné čtrnáct uchazečů marockého původu, které odmítl. On prý rasista není, ale jeho klienti ano, protože práci od „barevných“ nechtějí. Bojí se rizika, že budou vykradeni. Podle statistik v Belgii je to asi padesát na padesát, takže jde o předsudek. Ale stejně. Podnikatel nenechá zkrachovat svou firmu jen proto, že nebude mít zakázky. Proto Marokánce odmítl. Ti se obrátili na soud pro rovnost příležitostí v Belgii, který podnikatele zažaloval pro diskriminaci. Soud v Belgii vyhráli, podnikatel se odvolal a nyní celou věc řeší Evropský soud. Uvádím tento příklad proto, že jde klasický spor mezi ekonomikou a politikou. Jedno v žádném případě nepodmiňuje druhé. Země jako Čína a Chile jasně dokázaly, že autoritativní systémy se docela dobře snášejí s volným trhem a „svobodným“ podnikáním pro vybranou vrstvu obyvatelstva, které daný režim přeje. Česko se stává podobnou banánovou republikou, v níž politika jasně prohrává. Například u nás si <a href="http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/domaci-ekonomika/clanek.phtml?id=610419">PPF fondy koupí nemocnice</a>, protože už stejně napůl vlastní Zentivu a potřebují léky draho prodat. To se nejlépe daří ve vlastních nemocnicích, což dá podnikatelský rozum. Beztak už <a href="http://www.ceskenoviny.cz/index_view.php?id=322508">téměř žádné státní nemocnice</a> nejsou. Kdo by nepohrdl dvojím ziskem, že ano. A stát prý stejně hospodaří špatně, protože myslí jen na obecní zájem, který málokoho doopravdy motivuje. Přeformujeme tento mlhavý zájem za ostře soukromý a všichni umřeme v řízené péči na nadbytek blaženosti. Tolik Julínek a jeho povedení ministerští pomocníci v kostce. Jinak ovšem reagují dobrovolní dárci krve, kteří dávají krev zadarmo. Nyní mají s jejich krví kšeftovat lidi typu magnáta Chrenka a Kočárníka. Jde o další příklad podnikatelské aktivity, která se dostává do rozporu s etikou sociálního státu. Proto je nezbytně nutné, aby byl řešen politicky a nikoliv ekonomicky či lobbisticky. Proto potřebujeme politiku, ekonomiku máme vždy.

Na téže stránce novin hned pod ohlášeným soudním případem najdeme nejnovější zamlčení havárie francouzského reaktoru. Mistři atomu v Tricastinu nechali vytéci volně do přírody asi třicet kubíků vysoce radioaktivní vody. Nehoda se stala v 11 hodin večer a případ byl hlášen až 7.30 ráno, kdy už radioaktivní odpad zamořil vodní zdroje. Typický postup atomové lobby. Dokonce i v Německu při požáru trafostanice v <a href="http://www.welt.de/politik/article995662/Reaktorgebaeude_des_AKW_Kruemmel_beschaedigt.html">jaderné elektrárně Krümmel</a> (koncern Vattenfall) se oficiálně přiznala malá nehoda trafostanice mimo reaktor. Přitom se taktně zamlčelo, že obsluha jaderného velínu málem neviděla na ciferníky, protože pracovali v plynových maskách. Velín byl totiž zamořen jedovatým kouřem z hořící trafostanice. To prasklo až později, ale přece. Jsme ve stejné logice věci, totiž nadvlády ekonomických zájmů nad politickými. Také v rusko-americkém temelínském kříženci se uranové tyče kroutí nikoliv podle plánu a blok je každou chvíli odstaven. Ale všechno je v pořádku, ujišťuje nás placený mluvčí elektrárny. Vždyť nás přece všichni potřebujete, že ano. Za další příklad ničivé ekonomické logiky může posloužit devastující studie o italském sýru mozarella, jehož shnilou verzi velké <a href="http://www.courrierinternational.com/article.asp?obj_id=87557">koncerny přebalily a vesele dál prodávaly</a> nic netušícím zákazníkům. A protože šlo o velké koncerny, jdou podvody podle prvního předběžného šetření do výše 35 miliónů euro. Velké firmy mají totiž své vlastní zájmy a mohou „recyklovat“ shnilotiny všeho druhu mnohem snadněji, než se nám může zdát. A navíc je to vůbec nezničí, na rozdíl od maloobchodu. Jen zaplatí malou pokutu, u nás ani to ne. Slavným se stal případ koncernu Nestlé, který prodal do Srí Lanky a Bangladéše v roce 1993 radioaktivní kojenecké mléko z Polska, čímž se tento pedofilní koncern dostal na seznam nejzlotřilejších společností světa pro daný rok (<a href="http://multinationalmonitor.org/hyper/mm1293.html">Corporate Hall of Shame</a>). Opačný příkladem je poslední rozhodnutí Evropského parlamentu. Nařídil evropským leteckým společnostem, že musí na letence uvést kompletní cenu letu a ne své reklamní triky. Proto potřebujeme politiku, ekonomiku máme vždy.

Závěr: ekonomika a politika není totéž. Ekonomika hájí zisk těch, kdo v daném podniku mají své vlastní zájmy. Může to být i napůl státní podnik jako jaderné elektrárny ve Francii. Pak se mlčí i oficiálně, což se ve Francii právě děje. V podniku nejprve a zásadně rozhodují ty přímé zájmy, kvůli nimž se celý cirkus provozuje. Veřejný zájem přijde až na druhé místo, pokud vůbec. Tento zájem totiž není hned vidět, a v momentální krizové situaci už vůbec ne. Proto musí politika nutně a nemilosrdně zasáhnout alespoň ve druhé fázi, kdy se hodnotí trestní odpovědnost firem. V tomto směru se USA ukazují ve velmi dobrém světle. Vykradený Enron vynesl tunelářům na české poměry astronomické tresty, zabavil majetek, a to vše velmi rychle. Koncern Enron zkrachoval v roce 2001 a soud proběhl už v roce 2006. Oba hlavní manažeři dostali 30 a 20 let vězení. Politika, tj. politicky chráněná spravedlnost (vyšetřovatelé, soudci, prokurátoři) má v USA navrch nad ekonomickými zájmy. Přesněji řečeno: zájmy velkého byznysu se prosazují stejně bezohledně jako jinde, za Bushe mnohem nemilosrdněji než kdy jindy. Ale v konečném důsledku, tj. pokud dojde k trestnímu jednání, nad těmito zájmy stojí obecný zájem státu vyjádřený politicky, tj. nezávisle na logice ekonomické chamtivosti. Jak to vypadá u nás? Proto potřebujeme zdravou politiku. Hrabivě nemocnou ekonomiku máme pořád.