Citované případy <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=481">první části</a> − Jižní Osetie, Abcházie a Podněstří − mají ještě jeden svéráz. Pro Gruzii jsou Abcházci a Osetinci separatisté. Jenže z jejich perspektivy a také z ruského hlediska jsou naopak tyto aktivity sjednocující, a separatisty představují Gruzínci. Tzv. „separatistické“ hnutí v Jižní Osetii a Abcházii vzniklo jako reakce na rostoucí gruzínský nacionalismus. V hranicích bývalého Sovětského svazu museli být Abchazové a Osetinci součástí Gruzie. Vůbec se jim to nelíbilo, například Abchazům. Proto vůbec nepřekvapuje, že odmítli zůstat s Gruzínci v jejich samostatném státě. To připomíná situaci Vlámska a Valonska, Kanady a Quebecu, Irska a severního Irska, popř. historicky viděno i nizozemské, americké a irské války za nezávislost. Za války o nezávislost část obyvatelstva (to jest místního obyvatelstva) z nějakých důvodů (třeba náboženských) zůstala věrná ústřední vládě, aktivně podporovala vládní armádu a spolu s ní vybojovala pro sebe část sporného území. Ale když se například Napoleon rozhodl „napravit staré křivdy“ a připojil Belgii k Holandsku, brzy se zjistilo, že se Belgičanům vůbec nelíbilo vnucené spojení se svými „bratry“, se nimiž kdysi společně bojovali o nezávislost. Proto vyvolali povstání a Napoleonem spojené území znovu rozdělili. Měli na to právo? Podle mne ano. Jenže při rozdělení původně jednotné země vzniká nová situace, která vážně komplikuje život obyvatel. Omezuje v nejlepším případě pracovní možnosti dané menšiny, protože bývá zaveden nový státní jazyk. V horším případě se „cizáci“ stávají terčem různých utlačování, perzekucí, pogromů. Například v 90. letech bylo v postsovětském bloku takových případů opravdu mnoho, ale to by byla samostatná kapitola. Z hlediska demokracie bylo by na místě se zeptat, co si o tom myslí celek občanů. Původní administrativní jednotky jednoho státu s jednotnou měnou, zákony, státním jazykem, volným pohybem mezi nimi atd. se stávají samostatnými státy. Proč se místní hranice, které kdysi nakreslil nějaký Stalin či Tito, musejí stát osudovými mezníky, a to na věky věků? Stalin a Tito byli diktátoři a při svých rozhodnutích se žádného národa neptali. Navíc, i kdyby ptali: národ se skládá z různých generací a ty nové mohou mít jiný názor. Například Indie se po dosažení nezávislosti rozdělila na Indii a Pákistán. Jediná oblast, kde tehdy názor lidu nebyl vzat k úvahu, byl Kašmír. A ten je dodnes terčem teroristických útoků tzv. „separatistů“.
/n/n
Jedna selka říkala, že hádky byly, jsou a budou. Ale nesmí se říci a udělat věci, které již nelze odpustit. Totéž platí i ve velkém. Každý konflikt, zejména národnostní, snadno překročí bod, odkud již není návratu. Údajné či skutečné křivdy a míra vzájemné nenávisti jsou tak velké, že znepřátelené národy už spolu nemohou existovat za žádných okolností a na daném území může zůstat jen jeden. Ten druhý bude vytlačen jako Srbové ze Srbské Krajiny a do značné míry i z Kosova, jako Gruzínci z Abcházie, jako Azerbajdžánci z Karabachu. Samozřejmě, území se dá rozdělit na enklávy s více méně homogenním obyvatelstvem, lze tam rozmístit mírové jednotky jako v Kosovu. Ale takový život není normální, navíc menšinová národnost stejně bude vytlačena, i když pomaleji. Je to něco podobného, jako když se někdo definitivně pohádá s manželkou, není s ní (zatím) rozvedený a musí s ní nadále bydlet ve společném bytu. Navíc do tohoto bytu ubytovali policajta, který oba ve dne v noci hlídá, aby se neporvali. Přinese tato situace smíření a obnovu manželské idylky? Řekl bych, že vzájemná nenávist bude narůstat a možná způsobí nepředvídatelné následky. Cesta ke smíru je přesně opačná: vyměnit byt za dva a pak se rozejít. Pak za pár let se možná už dokáží při náhodném setkání alespoň zdvořile pozdravit. A později si snad zajdou spolu do hospody, v klidu proberou, co se stalo a snad si navzájem i odpustí. Jenže to je dobrovolné rozhodnutí a nelze je nařídit silou. To samé se týká i znepřátelených národů. Pokud se nepodařilo najít vzájemně přijatelné řešení a došlo k občanské válce a tím se překročil „bod návratu“, pak musí být sporné území rozděleno mezi znepřátelené národy. Jak to snesitelně provést, kdo dostane kompenzace, jaké a z jakých zdrojů – to jsou technické otázky. V zásadě platí, že v takových případech rozdělení území možné a nutné.
/n/n
Nakonec si položme základní otázku. Separatismus je boj za svobodu – za svobodu koho a čeho? Svoboda je možná i v malém státě, který se skládá jen z jednoho národa, stejně tak jako ve velkém mnohonárodnostním státě. USA jsou všude považovány za vzor svobody, ale v malé a národnostně homogenní Severní Koreji očividně svobody moc není. Při dobré vůli lze i v mnohonárodní společnosti úspěšně řešit všechny problémy, EU je vhodným příkladem. Naopak státní nezávislost ve mnoha případech znamená, že kmenový náčelník získal „svobodu“ a může beztrestně týrat své poddané. Stačí se podívat do Zimbabwe. Je třeba brát v úvahu, že režim v novém nezávislém státu (pokud bude opravdu nezávislý), odráží míru společenského rozvoje příslušného národa. Pravou demokracii může vybudovat jen národ, který na to vnitřně dozrál. Pokud tomu tak není, v novem státě mohou vzniknout různé formy autoritářství (jako třeba v Turkmenistánu a Uzbekistánu) nebo zde vypukne občanská válka (jako v Tadžikistánu) nebo budou zemi řídit nezávislé ozbrojené jednotky v čele se svými „polními veliteli“. Tak je tomu v Afghánistánu v podstatě od 70. let, stejně tomu bylo v Čečensku za Maschadova, do jisté míry vládne tento stav i v Palestině. Nebo vypuknou krvavé kmenové války jako v mnoha zemích Afriky nebo „nežádoucí“ menšina bude prostě vyhnaná jako Srbové z Chorvatska apod. A možná, že zákony, které zavede nová, „svobodná“ vláda (třeba, na základě šárii) posunou míru svobody v zemi o pár století nazpět. Každý národ má právo prožít si své vlastní dějiny, což rozvedu dále. Ale v případě nacionalismu je třeba nazvat věci pravými jmény: obětuje práva jednotlivce ve prospěch práv národa.
/n/n
Několikrát jsem zdůraznil, že se ve svých úvahách snažím vycházet ze západní myšlenky individualismu: upřednostňuji právo jednotlivce nad právem skupiny. Jistěže existuje i opačný přístup, který uvažuje o národu jako o vyšší formě kolektivně pojaté osobnosti, která má svoji „duši“, své historické „poslání“, svůj dějinný „osud“ apod. Nejznámějším příkladem tohoto přístupu je Starý zákon a na něm založený novodobý sionismus. Každý přístup má své výhody a nevýhody. Vzpomeňme na „tvrdohlavost“ židovského národa, který důsledně odmítal přijmout „všelidské hodnoty“ tehdejších vyspělých zemí (egyptské, babylonské, perské, řecké a římské říše) a pevně se držel svých „zaostalých zvyků“. Dějiny spásy by asi vydaly úplně jinak a Bibli bychom neměli vůbec! Ale je nutné zdůraznit, že tyto dva přístupy nejsou navzájem slučitelné. Národnostní přístup předpokládá povinnost věrnosti vlasti, zvykům a víře předků, historické právo na jisté území apod., což stojí v rozporu s pojetím osobní svobody. Například mnoho Židů, nejen věřících, odmítají konverzi na křesťanství, protože tento postoj považují z národního hlediska za zradu. Pokud jde o územní spory: liberálně-individualistický přístup by podle mne měl vycházet hlavně z vůle současného obyvatelstva na sporném území. Při národnostním přístupu by bylo třeba vzít k úvahu i celkovou historii. Jak dávno ten a ten národ bydlí na sporném území, co pro něj znamená v jeho dějinách, má-li tam významné národní světce a posvátná místa (jako Srbové v Kosovu) apod. Pak jsou dokonce na místě i citované věty typu „v 16. století přišli na gruzínské území Alanové“ či výroky typu „Sevastopol – město ruské slávy“. Jenže konečné rozhodnutí bude podstatně složitější, ale možná i spravedlivější.
/n/n
Výsledné úvahy vypadají dost rozporuplně. Ale všichni víme, že život je složitý, a že vždy platíme něco za něco. Celkově by se dalo shrnout zamyšlení asi následovně. Pokud jde o rozhodnutí, na nichž zásadně závisí životy mnohých lidí, pak je na místě jistý pragmatismus. Ten řídí kritérium nejmenšího zla, jinak řečeno: výsledná volba by měla přinést nejmenší utrpení pro co nejmenší množství lidí. Pokud je možné zachránit společný stát, je to lepší, třeba i za cenu dohod a ústupků, popřípadě stíháním provokatérů rozpoutávajících občanskou válku. Pokud to se nepodařilo a nenávratný bod je překročen, pak by mělo být sporné území rozděleno mezi znepřátelené národy. Nikoli však podle principu „vítěz bere všecko“, tj. celé sporné území dostane nezávislost. Pokud neuznáváme celonárodní vinu, nemůžeme kolektivně potrestat národ tím, že mu odejmeme vlast (jako se to stalo Krajinským Srbům). Oba znepřátelené národy musejí získat část sporného území. Aby to proběhlo civilizovaně, a podle možnosti spravedlivě, je na místě mezinárodní zásah. Co se týká konkrétních území, kde separatisté už vybojovali nezávislost jako Jižní Osetie, Abcházie, Karabach, Podněstří, severní Kypr, Kosovo, možná irácký Kurdistán a další – dřív či později bude nutné jejich nezávislost tak jako tak uznat. Ale opakuji, že národy, které byly jejich vítězstvím zbavené své vlasti, by měly získat určitou formu kompenzaci.
/n/n
Pokud se podíváme na nacionalismus striktně očima práv jedince, pak jeho jedinou přijatelnou formou představuje zájmový klub: milovníků lidových krojů, tanců, písní, regionální kuchyně, historických památek, vlastivědy apod. Tak je tomu v Česku a v jiných evropských zemích. Každé nacionalistické politické hnutí, které dělí lidstvo na „my“ a „oni“ na základě národnostní příslušnosti či historických úvah, nezbytně vede k netoleranci, diskriminaci, porušení práv jiných národností, a tím pádem představuje nepřípustné zlo. Jenže existuje i jiné hledisko, jež tvrdí, že každý národ má své vlastní, Bohem určené poslání. Pak stává zlem to, co porušuje přirozený vývoj národa − hlavně asimilace a globalizace. Pokud tento národnostní princip dominuje, pak je na místě politické určení národnostního charakteru zemí, třeba i pomocí boje o nezávislost. Který z těchto přístupů je lepší, Nechávám na čtenáři, aby si sám pro sebe určil, který z těchto dvou přístupů − liberální a národnostní − je lepší. V každém případě platí, že je nutno tuto alternativu zásadně respektovat.
/n/n