Uznání nezávislosti Kosova západními zeměmi a následné ruské uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie jasně ukázalo, že se musí upřesnit obecný přístup ke změně státních hranic na základě vůle místního obyvatelstva. S tím souvisí i analýza politických hnutí všeho druhu, které vyvolávají ozbrojené povstání, aby změnily daný status quo. Jsem občan ruské národnosti a rád bych k tomuto tématu přidal následující úvahy.
Možná mám zaujatý pohled, ale západní přístup trpí do očí bijící nedůsledností. V první řadě se jedná o obecný rozpor dějinné povahy. Na jedné straně stojí liberální důraz na dodržování zákonů, individualismus a ochranu osobních práv a svobod jedince, který je dědictvím války amerických kolonistů za nezávislost (1775-1783). Na druhé straně stojí ideály Francouzské revoluce, které ovládá patos „boje za svobodu“ (1789-1799). Toto napětí jsem měl možnost pozorovat v italském Terstu, kde jsem jednou byl na nějaké konferenci. Před nádražím stojí pomník rakouské císařovně, zavražděné italským teroristou. Kousek dál leží Oberdanovo náměstí a Oberdanovo muzeum zasvěcené italskému bojovníku za svobodu popraveného po neúspěšné přípravě atentátu na císaře. Každá válka představuje hromadné porušení zákonů a lidských práv. To platí mnohem více pro občanskou válku, kde místo vojáků organizovaných státních armád, které plní rozkazy velitelů, bojují jednotky dobrovolníků, posedlých nenávistí k znepřátelené třídě či etniku. A v jejich čele stojí různí „polní velitelé“, kteří většinou vůbec nikomu nepodléhají. Co lze říci z hlediska lidských práv o lidech či skupinách, kteří rozpoutají například občanskou válku? Z čistě nezaujatého teoretického pohledu amerického liberálního typu musíme konstatovat, že přece hromadně loupili, násilnili a vraždili. Nebo ne? Za občanské války je přece toto všechno na denním pořádku. Navíc každá vzpoura zvedá v lidech to nejhorší, zejména touhu po pomstě. Za normálních podmínek se nám sice nelíbí hodně věcí, ale bereme to jako fakt, s nímž se nedá nic moc dělat. Ale když začíná řinčení zbraní a výzvy k nápravě údajných staletých křivd, pak možnost beztrestně loupit a vraždit, navíc ve jménu Svobody a Pravdy, dohání lidi k masovému šílenství. Z někdejších dobrých sousedů se stávají nepřátelé, chopí se pušky a začnou po sobě střílet. Tak tomu bylo v Jugoslávii nebo na post-sovětském území, třeba v arménsko-azerbajdžánském konfliktu. Jistěže mezinárodní veřejnost odsoudí čistě teroristické režimy jako např. Rudé khmery v Kambodži, kteří loupí, konají násilí a vraždí i bez války. Ale podle mne je válečný zločinec každý, kdo rozpoutá občanskou válku, a nikoli „bojovník za svobodu“. Samozřejmě, „reakcionáři“ a „zastánci režimu“ za občanské války také páchají válečné zločiny, i když většinou v menším rozsahu než samozvaní „bojovníci za svobodu“. Hezkým příkladem jsou třeba husitské války. Myslím, že použité násilí ze strany toho, kdo brání svůj status quo podporovaný soudobými zákony a tradicemi, je více oprávněné než ze strany toho, kdo chce vše zrušit, platným zákonům a tradicím navzdory. Kdo je větším zločincem: lupič, který někoho zabije při loupeži − nebo přepadený, který zabije lupiče?
Teoreticky platí, že většina povstání, zejména nacionalistických, jsou obvykle zaměřená proti „vládnoucímu režimu“. Ve skutečnosti se obětí nestává nějaký abstraktní „režim“, ale konkrétní lidé. Hlavní obětí jsou z drtivé většiny ne nějací zlomyslní „vykořisťovatelé ubohých občanů či domorodců“, ale úplně normální lidé, kteří si vydělávají na živobytí poctivou prací, dodržují zákony a za údajné, skutečné či imaginární národnostní problémy vůbec nemohou. Absurditu situace hezky ukazuje následující příklad. Začátkem 90. let probíhal v Gruzii soud proti tehdejšímu vůdci jiho-osetských separatistů. Oficiální obvinění začínalo větou: „V 16. století přišli Alanové (tj. předci Osetinců) na gruzínské území“, po němž následoval dlouhý historický úvod. Obhájce se tomu ve své řeči vysmál: „A za tohle všecko může můj klient?!“ Hezký příklad tohoto „protonacionalismu“ pozoroval jeden známý koncem 80. let v jednom městečku v Tverské oblasti, na hranici s Moskevskou oblastí. Za Gorbačovovy perestrojky nebylo k sehnání skoro nic. Místní úřady se snažily alespoň nějak podporovat místní obyvatelstvo distribucí nedostatkového zboží na přídělové lístky. Tím se stalo, že obyvatelé mimo Moskvu zůstali na holičkách. Příklad: ve Tversku stojí fronta kvůli pivu. Kupující bere svou bednu piva a jde k autu s moskevským číslem. Někdo z fronty to uvidí a hned se vrhnou na nešťastného „cizáka“. Zmlátí ho a systematicky mu rozbijí všechny láhve. Kdyby k tomu přišly zahraniční peníze a pořádná dávka demagogie, pak máme na krku nové hnutí za osvobození Velikého knížectví Tverského od „zlých moskevských okupantů“. Vždyť toto knížectví historicky opravdu existovalo až do roku 1480.
3. V národnostních konfliktech platí i následující: původně nelegitimní vláda se postupně legitimuje jen proto, že chaosem a vražděním trpí úplně nevinní lidé, kteří chtějí alespoň nějaký pořádek. Ale jak postupovat v další generaci? Pokud Vasja něco ukradl Pjotrovi, pak můžeme pořádek obnovit tím, že Pjotr vše vrátí. Ale jde vzít něco Vasjiným dětem a vrátit to Pjotrovým? A co třeba vnukům? Na jednom fóru jsem četl hezký příklad tohoto druhu. V Moskevské oblasti kdysi byl jeden klášter. Po revoluci ho zrušili a později na pozemku vybudovali nemocnici pro postižené děti. Po převratu klášter vrátili církvi a nemocnice se klášterním pozemkem rozdělila na dva kusy, přičemž pacienti museli pravidelně chodit s jedné půlky nemocnice na druhou. Nějakou dobu šlo chodit brankou přes klášterní pozemek. Pak to řeholnice přestalo bavit, branku zavřeli, a matky s postiženými dětmi v kočárcích a na vozících museli chodit kolem kláštera asi půl kilometru, navíc po okraji frekventované silnice. Je to vítězství Pravdy? Nebylo by spravedlivější udělit církvi nějaký nový pozemek pro klášter a nechat nemocnici být? To samé se týká i národnostních konfliktů. Vyprávění o staletých křivdách spáchaných proti danému národu, mohou být jakkoliv pravdivá a přesvědčivá. Podle mne však nejsou dostatečným důvodem pro šikanování a utlačování současného obyvatelstva sporného území, z něhož se stanou „okupanti“. Jak může být okupantem člověk, který se tam narodil? Navíc: pokud je situace už delší dobu stabilizovaná, byť nelegitimní, pak záminka „obnovy ústavního pořádku“ nezní moc přesvědčivě pro rozpoutání války. A přesně tento argument použil Jelcin pro první válku v Čečensku a Saakašvilli pro svůj útok na Jižní Osetii. Navíc ve všech významných územních konfliktech separatisté mluví o sebeurčení ve smyslu rozhodnutí „místního“ obyvatelstva, a druhou stranu představují jako „cizince“. Určitou výjimkou je případ Abcházie. Etničtí Abchazové tvořili jen necelých 20% předválečného obyvatelstva Abcházie, zatímco Gruzínců bylo více než polovina. Kde je demokracie, když jedno etnikum popírá právo druhého na sebeurčení?