Jak dělají imigranti v Česku?

V sobotu 17. ledna 2009 opublikovaly LN poslední rozhovor George W. Bushe jako prezidenta USA.V článku byli zmíněni imigrační pracovníci a to díky použitému slovíčku, které politici užívají minimálně nebo vůbec ne. Na otázku Cal Thomase co by dnes dělal jinak a proč, exprezident odpověděl: Takže kdybych měl něco dělat znovu a jinak, pravděpodobně bych začal s imigrační politikou, která by sloužila zabezpečení hranic, problematiku zahraničních pracovníků a kampaň za soucit s druhými. Věřím, že systém, který je natolik narušený, že se v něm člověk stává kontrabandem, zasluhuje přezkoumání.1Tato slova mohou být v protikladu k české politické scéně, která by chtěla už jenom pouhý pojem solidarita mezi lidmi vytěsnit mezi staročeské archaismy, jak hořce poznamenal Ivan Medek2. V následujících řádcích bych se rád pozastavil nad českou solidaritou, soucitem, vůči migrujícím pracovníkům (Vietnamcům) na území ČR.

Politicko-hospodářské změny po roce 89 se odrazily na transformaci trhu práce. Neefektivní a neprosperující pracovní místa v oblasti těžkého průmyslu byla rušena, jiná, která souvisela například s investicemi do automobilového, textilního nebo elektrotechnického průmyslu, byla tvořena: V 90. letech ČR přitahovala výrobní investory, schopné zaměstnávat i nízkokvalifikované pracovní síly, kteří v současné době již opouštějí střední Evropu (a odcházejí dále na východ za levnější pracovní silou).3 Ondřej Hofírek a Michal Nekorjak4 se v článku Neregulérní práce imigrantů v ČR věnují analýze zaměstnávání cizinců z třetích zemí, jejích integrace do struktur pracovního trhu a integrační politice ČR. Autoři vycházejí z faktu, který dává vzniknout konkurenci pracovní síly na trhu. Takovou situací je neakceptování nižších mezd nabízenými zaměstnavateli a pokud neroste poptávka po pracovní síle, dochází k nahrazení domácích pracovníků imigranty. Motivace zaměstnavatele najímat cizince souvisí i s ekonomickými cykly. Krátkodobé nedostatky/nadbytky v produkci nemohou být vždy domácí pracovní silou snadno kompenzovány. Tato situace pak vede k dovozu a vývozu zahraniční pracovní síly.5 Trh práce se flexibilizuje tak, aby najímání a propouštění pracovní síly bylo pro zaměstnavatele co nejjednodužší. Z této praxe vyplývá, že existují zaměstnání, která nejsou dostatečně legislativně chráněna. Autoři dále předkládají přehled, jak se u nás vyvíjela situace na poli pracovní migrace. Mezi lety 1990-92 jsou první návrhy imigrační politiky. V letech 1993-96 se imigrační politika zpřísňuje, ČR se ocitá na špičce ekonomických parametrů zemí střední a východní Evropy. Mezi lety 1997-1999 se ČR potýká s ekonomickou nerovnováhou transformace, imigrační politika se zpřísňuje. V letech 2000-2004 se ekonomická situace v zemi opět zlepšuje, imigrační politika a praxe státních úřadů jsou čím dál víc restriktivní. Od roku 2004 se prohlubuje integrace Česka do struktur globální ekonomiky a to s sebou přineslo přesun většího počtu poboček nadnárodních zahraničních firem, což podnítilo další příliv zahraničních dělníků.

Zahraniční dělník se k nám dostane na základě víza s pracovním povolením, nebo živnostenského listu. Hofírek a Nekorjak píší: Pracovní povolení podléhá regulačním opatřením a kontrole úřadu práce, zatímco obstarání živnostenského listu je nepoměrně snažší. Cizinci živnostníci se do ekonomiky začleňují na principu subkontraktací.6 Motivací zaměstnavatele pro uplatnění nelegálního způsobu je snaha o snížení jeho nákladů (není nutné hradit zákonné odvody jako za zaměstnance) a úsilí o vyloučení aplikace zákoníku práce, který zaměstnance chrání mnohem více než živnostníka. Autoři pokračují : Proto se někteří zaměstnavatelé chrání proti postihům tím, že zodpovědnost za neregulérní zaměstnávání imigrantů přesunou na jiné firmy, které pak najmou v rámci legálního outsourcingu. Tyto najaté zprostředkovatelské firmy  často ve vlastnictví imigrantů  tedy fungují spíše jako personální agentury, než jako skutečné produkční firmy.7Například mezi, v ČR, pracujícími Vietnamci v roce 2005 bylo 99% s živnostenským oprávněním. Autoři svůj příspěvek končí slovy, že integrační politika Česka vůči neregulérní pracovní migraci je teprve na začátku a nástroje začlenění imigrantů z ekonomicky méně vyspělých třetích zemí bez trvalého pobytu nejsou dostatečné, pokud jako žádoucí stav nepovažujeme začlenění cizinců v šedé ekonomice.

Na tomto místě se nabízí otázka, co s ochranou migrujících pracovníků, kteří se octnou bez práce a trvalého pobytu8. V roce 1990 Valné shromáždění OSN přijalo Úmluvu o ochraně práv všech migrujících pracovníků a jejich rodin a v platnost vstoupila v roce 2003, kdy ji ratifikoval dostatečný počet zemí, z Evropy ji ratifikovala pouze Albánie, Bosna a Hercegovina a Turecko. Úmluva poskytuje záruku rovného zacházení s pracovními migranty stejně jako s místními obyvateli a zakazuje jakoukoli diskriminaci. Vůbec poprvé definuje pracovní migranty, sezónní pracovníky či přeshraniční pracovníky. Poukazuje na nutnost chránit základní práva všech migrantů i bez dokumentů čistě proto, že jako lidským bytostem jim náleží nezadatelná práva, mezi jiným svoboda pohybu, právo na život, zákaz práce v nelidských podmínkách, zákaz fyzického a sexuálního zneužívání a ponižujícího zacházení, zákaz otroctví a nucené práce. 

Cílem úmluvy je především pomoci pracovním migrantům, kteří se nacházejí v často nevýhodné situaci a jsou díky svému postavení více zranitelní. Snaží se zvýšit sensitivitu vlád i společnosti k pracovním migrantům, aby byli vnímáni spíše jako lidé a důležití ekonomičtí aktéři než jako trpěná pracovní síla. Jedná se tedy o zakotvení a upevnění určitých standardů, které by sice již dle dosavadních instrumentů měly být dodržovány, ale v praxi tomu však bohužel není. Jako hlavní překážky podpisu a ratifikace úmluvy se jeví překážky právního rázu: úmluva prý omezí suverénní práva státu v oblasti migrace a prý poskytne extrémně široká práva pro neregulérní migranty. Pro její prosazení panuje ve většině západních států nepříznivé politické klima, státy se zaměřují spíše na regulaci migrace než na podporu práv migrantů. Mezi lidmi toto téma není vnímáno úhlem pohledu cizinců, téměř všechny společnosti jsou primárně xenofobní, z čehož těží populističtí politici.

Od počátku tohoto roku se počet nových migrujících pracovníků určuje tzv. zelenou kartou. Vietnamští a mongolští žadatelé tuto kartu neobdrží, je otázka zda ti, kteří již zde jsou, budou moci u nás legálně žít a pracovat. Snad bude dopis vietnamské komunity vysokým státním činitelům příležitosti se odpovědně a humánně postavit problému, který vznikl i díky českým úředníkům. Z dopisu uvádím: za poslední dva roky přicestovalo z Vietnamu do ČR dalších 20 tisíc lidí za účelem pracovat v českých továrnách. Za tuto cestu zaplatili agenturám velké částky, většinou přesahující celé jejich rodinné jmění. Po příjezdu do ČR jsou často podváděni neseriozními agenturami a firmami. České podniky pomocí dělníků z Vietnamu řešily nedostatek levné pracovní síly, nyní, kdy přišla finanční krize, jsou Vietnamci jako agenturní pracovníci první na řadě při ztrátě práce. Tím ztrácejí i legalitu svého pobytu. Z velké většiny se nemohou vrátit zpět do Vietnamu, protože tam mají obrovské dluhy, které musí splácet. Vietnamská komunita se těmto lidem snaží pomoci, ale je to nad její možnosti. Pokud tito lidé nebudou mít zajištěny základní potřeby, je bohužel možné, že někteří sáhnou ze zoufalství k tragickým činům či nelegálním způsobům obživy. Vietnamská komunita nabízí vedle kroků jak tuto situaci humánně řešit také svou pomoc. Zareagují odpovědní čeští politici konstruktivně a vstřícně, anebo budou nadále trpce sladit?

---