V kostele se nám připomíná, že se máme postit, protože jsme vkročili do první neděle postní. Po mši jdeme do supermarketu, kde se nám připomíná, že máme utrácet a všechno kupovat na půjčky, protože dobré věci nečekají a mají se konzumovat ihned. První čtení ukazuje, že první lidé se zařídili zcela jednoznačně podle marketingové reklamy.<BR>/n <SPAN style="FONT-FAMILY: Arial">"Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl." (<SPAN class=SpellE><EM><SPAN style="FONT-FAMILY: Arial">Gn</SPAN></EM></SPAN><EM><SPAN style="FONT-FAMILY: Arial"> 3,6</SPAN></EM>)<BR></SPAN>/n Od té doby máme v teologii problém, který se od Augustina jmenuje „dědičný hřích“. Podle citovaného textu souvisí s nedovolenou konzumací závadných potravin, na které bylo vyhlášeno Boží embargo. Prý se celá historie má vykládat jinak, ale pro naše účely stačí tato aktualizovaná verze. Lidi naberou na dluh, a pak přijde exekutor. I bibličtí pralidé na sebe nabrali více, než mohli unést. Odtud plyne první moudrost postu: neberte na dluh, protože se vám (drobným lidem) lehce může stát, že své (malé) půjčky budete muset jednou splácet. Závorky naznačují, že v české makroekonomické realitě platí tato věta pouze s ručením omezeným, tedy omezeným pro okruh drobných střadatelů. Příjemci velkých akvizic neplatí své zlodějiny a přehmaty ze svého, nýbrž z našeho společného. Takže se platí tak jako tak. A jsme u první postní moudrosti a u existence Fondu národního majetku. <BR><BR>Genesis ukazuje selhání, které je do jisté míry nevyhnutelné: lákavost ovoce útočí na naše pudové žádosti, dnes vybičované na historické maximum díky reklamě a všudypřítomným <SPANnene class=SpellE>megakvelbům</SPANnene>. Filosofická moudrost praví, že máme naše žádosti poměřovat rozumem. Tím vsuneme mezi imperativ lákavosti a jednání tolik potřebný moment rozvahy a přemýšlení. Tak se podle německého filosofa <SPANnene class=SpellE>Hegela</SPANnene> opice stala člověkem. Naučila se pracovat, čímž mezi nutkání a ukojenou žádost vsunula časový moment vyvolaný rozumnou oklikou čili <SPANnene class=SpellE>cílesměrnou</SPANnene>, do budoucnosti orientovanou prací. Ta se vlastně dělá na dluh, jako každá rozumná činnost. Supermarket z nás dělá opice, protože se ze všech sil snaží tento typicky lidský moment potlačit a redukovat na minimum. „Potřebuješ Bibli? Tak si ji okamžitě kup!“ Nastalá žádost se stává díky laskavé pobídce nutkavou. Opice v supermarketu si Bibli koupí, protože má potřebu: „Nekup to, když je to tak laciné!“ Rozumný člověk této sugestivní nabídce odolá tím, že si v klidu rozváží, zda danou věc opravdu potřebuje: možná ano, možná ne. Třeba nepotřebuje Bibli, ale chleba. Pokud po něm v rozvaze sáhne, pak prožívá moment svobody, neboli stav odpovídající rozumnému pobytu člověka v kosmu. Ale nechme Hegela a Heideggera spát a mrkněme se zpět na supermarket. Levně nakoupíme a hned se tím pochlubíme známým: ti přijdou také a tím vzniká z individuálních potřeb ekonomický systém neúprosných zájmů a korupce, který se stává <SPANnene class=SpellE>kvazipřírodním</SPANnene> procesem. Protože musíme nakupovat levně, pak také musely kvůli levnému <SPANnene class=SpellE>Lidlovi</SPANnene> v Brně přes noc zmizet stromy, které podle ekologů bránily ve výstavbě tohoto konzumního chrámu. Překvapený <SPANnene class=SpellE>Lidl</SPANnene> ústy svého mluvčího vyronil krokodýlí slzy, jimiž oplakal tuto drobnou překážku bránící v <SPANnene class=SpellE>poopičení</SPANnene> člověka. Načež se velkodušně se nabídl, že na jiném místě vysadí stromy jiné, lepší a početnější. Vždyť kvůli tomu je tady, aby nabízel věci nové, lepší a lacinější. <BR><BR>Rozumná volba chleba proti iracionální, nutkavé volbě volající po nákupu Bible nás přivádí k dalšímu problému postní doby. Ale pozor na dialektiku, nemůžeme všechno sežrat jako Baloun ve Švejkovi. Proto se postem vyhládlý Ježíš vzdává chleba, který mu nabízí Pokušitel (<SPANnene class=SpellE><EM>Mt</EM></SPANnene><EM> 4,3</EM>). Kdyby byl moderním individualistou konzumního typu, trval by na svém právu sníst vše, co leží v jeho dosahu. Hladový Ježíš dává přednost nemateriálnímu slovu před pohotově nabízeným chlebem. Tím dokazuje, že je ve své podstatě kulturní tvor. Kdyby byl stylizovanou opicí ze supermarketu, pak by jistě netrpěl podobnými zábranami. Ježíš však vsunul mezi svou přirozenou a biologicky ospravedlnitelnou žádost ono „slovo, které vychází z Božích úst“ (<SPANnene class=SpellE><EM>Mt</EM></SPANnene><EM> 4,4</EM>). Tím neukojil hlad. Jen ho začal měřit jinými měřítky než samotným hladem. To by odmítl každý marxista, protože hlad mobilizuje masy ke světlým zítřkům komunismu. To by odmítl i každý slušný kapitalista, protože když nekonzumujeme, tak se neprodává a společnost zajde na úbytě recese, deflace, nadprodukce a jiných zel, jejichž jméno se bojím vyslovit nahlas. Tato božstva na nás číhají hned za exekutorem, který jedná pouze v rovině osobní. Ten totiž ukončí náš bezhlavý konzum, k němuž tato anonymní božstva vyzývají. Pak by měla zmíněná božstva exekutora přísně potrestat, nikoliv jej soudně chránit. Ale na tomto světě není nic dokonalé. <BR><BR>Postní poučení tedy praví, že máme být lidmi kultury, kteří poměřují osobní a skupinové žádosti z hlediska slova a jednání přesahujících momentální obzor rýsovaný nutkavými žádostmi. To je činnost vzácná a nebývalá, nejen kvůli všudypřítomným <SPANnene class=SpellE>lidlům</SPANnene>, <SPANnene class=SpellE>kauflandům</SPANnene>, <SPANnene class=SpellE>carrefourům</SPANnene> <SPANnene class=SpellE>hypernovám</SPANnene> a jiným obchodním charitám. Ty produkují zisk na základě Darwinovy evoluce, jež se v našich, posledních časech (latinsky: <SPANnene class=SpellE><EM>novissimum</EM></SPANnene>, česky: novinka) stala revolucí (latinsky: <EM>revolvere</EM>, česky: vražedný nástroj) a otočila kolo dějin zpět. Konzumní revoluce požírá vlastní děti: na tom není nic nového, jen způsob provedení je novinkou. V systému zvaném lidovláda totiž nerozumné <SPANnene class=SpellE>stádce</SPANnene> vedené zájmy výše zmíněných charit disponuje volebním hlasem, který v pravidelných intervalech odevzdává demagogickým stranám oddaně sloužícím okamžitým lidským potřebám. Podobný politik vlastně slouží potřebě jediné a vše stravující: touží přijít ke korytu moci a zde vystřídat aktivně sloužící garnituru. Tím neútočím na politiku jako takovou, ale na devalvované pojetí politiky. Odstup od momentální žádosti a aktuálního zájmu ve jménu racionálních duchovních hodnot je činností výsostně politickou.<BR><BR>Postní doba nám připomíná, že obecné dobro patří do zvláštní, nadstranické kategorie politických statků, které mohou nacházet pouze lidé kulturní. Pokud se na toto dobro dívám očima okamžité žádosti a konzumu, pak má asi stejnou cenu jako padlé stromy pod <SPANnene class=SpellE>Lidlem</SPANnene>. Darebáčtí kupci se ve středověku stavěli na pranýř a pak je vyhodili za městské hradby. Karikatura dobra je zlo, symbol zotročení člověka a míra jeho blbství. Pokud všudypřítomné žádosti zadržíme a začneme přemýšlet, z jakých úst slovo „dobro“ a „pokrok“ a jiná zaklínadla vycházejí, jaké motivy za nimi stojí, proč a jak se za něj dotyčný člověk či skupiny zasazují, pak se stáváme lidmi politickými – neboli lidmi schopnými mluvit smysluplnou řečí, mám-li volně parafrázovat Aristotelovu definici kulturního člověka žijícího v obci podle zákonů rozumu (<SPANnene class=SpellE><EM>zóon</EM></SPANnene><EM> <SPANnene class=SpellE>lógon</SPANnene> <SPANnene class=SpellE>échon</SPANnene></EM>). Jeho opakem je barbar. Ten sice umí mluvit, ale nesouvisle čili nesmyslně: je brutálním <SPANnene class=SpellE>plácalem</SPANnene>, demagogem, samozvaným vůdcem lidu. Ejhle, postní kázání se stalo politickým. A my, faráři, se do politiky nemáme plést. Proto zde končím.<BR></P>