Za málo peněz bez áčka
Holky přišly do nauky zase pozdě a se zplihlými vlasy, které se jim shlukovaly do ucouraných pramínků.
"Paní učitelko, my jsme se byly koupat u Natky, tak jdeme pozdě," ohlašovaly se. To je hezké, že se aspoň omluvily. Venkov není, co býval, protože vesnice poblíž města má satelit. A každý satelitní domek musí mít bazén, jednak aby se odlišil od ostatních a za druhé proto, že obyvatelé nejsou žádné socky. Holky nejvíc kamarádí, když rodiče nejsou doma. Jednou jdou do bazénu k Natálce, podruhé k Nikolce, potřetí k Nik... ony se dnes holčičky obyčejně jmenují Natálie nebo Nikolka. Je to takové neotřelé, nevšední. Ale mně se to hrozně plete, Natce řeknu Niki a holčičky se už zlobí.
"Lucko, kdy budeš mít pořádnou flétnu, kdy začneš hrát na příčku?"
"No, asi nikdy,... mamka nechce, že je moc drahá. Paní učitelka z flétny říkala, že stojí dvacet tisíc. Ale budu hrát na altovku....," pokračuje děvče s vlasy jako myší ocásky. Tahle Lucka je moc šikovná. Kolik toho nacvičí, že tak pěkně hraje?
"Mamka mě nutí, já musím každej den čtvrt hodiny - " sotva dořekne, přehraje domácí úkol do hudební nauky tak brilantně, že si v něm sama hned objeví chyby. Jen se zlobí na to dvoučárkové áčko, ono se neozývá. Umělohmotná flétna za pár stovek, co byste chtěli. Za málo peněz hodně muziky, ne?
Tak nevím
V mojí houslové třídě zařádilo stěhování, rozvody rodičů a také generační výměna. I bylo nutno udělat nábor. Nábory dělám roky, ať už pro hudebku nebo v dobách raného českého kapitalismu pro sebe. Pravidlo "dvakrát měř, jednou řež" platí pro nerozhodné rodiče mladých houslových nadějí dvojnásob. Prsty otlačené kovovými strunami totiž při hraní bolí, a ne zrovna málo. Zájemců o housle není mnoho, hodin málo, a tak jsem si dala záležet.
"Přihlásí se dva," držel mne při zemi manžel. Pravděpodobnost a statistika byly jedním z jeho studijních předmětů.
"Ne, tři," oponovala jsem, - vím, jak dobře jsem to připravila. A navíc je tu populační vlna. "I čtyři by mohli přijít!, vzdorovala jsem si potichu.
Přihlášku podepsalo deset rodičů.
Deset rodičů přišlo na schůzku pro zájemce o hru na housle.
Deset rodičů si půjčilo a odneslo školní nástroj přiměřené velikosti pro deset dětí.
Všichni ti rodiče vyjádřili obavy: má mé dítě talent? má to cenu?
Všichni vyslechli, že se nikdy neptám na talent a na otázku po ceně neodpovídám; dále, že housle se nenechávají v autě, v chladu nebo horku. S dětmi je potřeba být a trpět s nimi to hrozné vrzání. Neposílat je cvičit stylem "Běž hrát!", ale věnovat jim deset patnáct minut denně plné účasti. Neříkat jim "Skřípe ti to!", protože ony slyší totéž. A že je potřeba chodit na žákovské koncerty a poslouchat šmidlání patnáctého cizího dítěte, i když to mé hrálo už třetí v pořadí. Konečně ty koncerty trvají šedesát minut, dá se to vydržet. A nejdůležitější na závěr: hrát se naučí doma. Ve škole dávám jen návod, na víc není čas.
Obvykle lidé vědí, že housle jsou obtížně ovladatelný a časově náročný nástroj. Dnes se téměř každý obtížím a námaze raději vyhýbá, odmítá trpět pro cokoliv, bolest považuje za cosi neslušného. Vždyť na práci máme stroje, na bolest farmaka! Z hraní bolí ruce, prstíčky se otlačí! Poslouchat vrzání? Špunty do uší a něco užitečnějšího! Deset rodičů odcházelo ze schůzky s vědomím, že jeho potomek se bude učit (hrát) na housle. Nebude to jednoduché, děcka to za chvíli "přestane bavit" a oni, rodiče, mají vytrvat. Dávat jim svůj čas, energii i trpělivost.
Schůzka se konala čtrnáct dní před prázdninami. Do prázdnin nikdo svoji přihlášku nestáhl a housle nevrátil. A od té doby mám problém. Nevím, proč se přihlásilo tolik dětí. S populační vlnou to opravdu nesouvisí. Když už na hudebku, tak na flétnu, keyboard, kytaru... Víc dětí ano, ale zrovna do houslí? Že by se ve společnosti začalo něco dít? Ale třeba v září někteří vrátí půjčené školní housle, ostatní bude nutné osobně obejít, aby je vrátili. A oni statisticky předpověditelní dva žáci nastoupí a zaplatí příspěvek ke školnému.