Bývaly doby, kdy film plnil funkci zábavního podniku, zvláště ve svých počátcích. Postupně se však začaly objevovat také dramatické příběhy, které reflektovaly tehdejší současnost a problémy. Začaly se objevovat žánrové filmy – milostné, detektivní, horory, historické či sportovní.

Některým tvůrcům to však nestačilo a aristotelovské pojetí příběhu se začátkem, prostředkem a koncem jim přišlo poněkud přežilé. Pokusili se tedy o nový, svěží vítr v kinematografii a zavedli nelineární vyprávění příběhu, zavedli filmy bez jakéhokoliv příběhu a s přísnou nedějovostí. A protože jim toho při bourání stále nebylo dost, začali i bořit mýty a tabu. Sexuální tabu se začalo bořit jako jedno z prvních a začala následovat tabu o alkoholismu, drogách, homosexualitě, eutanázii, a posléze i kanibalismu a dokonce pedofilii. Bourání všech těchto tabu se stala natolik úspěšnou činností, že dnes prakticky neexistuje film, který by plnil pouze onu funkci z počátků filmového průmyslu (tedy čistě jen bavit), ale nese s sebou i znaky oněch bourání mýtů. Původní úmysl se vydařil dokonale, do všech detailů, a diváci všech zemí si mohou dosyta užít stavu, kdy jsou mýty a tabu ve filmech zcela odbourány.

Výsledkem je totiž ohromná produkce filmových titulů, některých určených rovnou na DVD, u nichž bychom před několika málo lety předpokládali pro některé jejich scény označení jako soft porno nebo rovnou porno. Natolik pokročil současný film v realistickém zobrazování nahoty a sexuálního aktu. Existuje dokonce snímek, jenž je označován za psychologický, přičemž v detailech obrazu vidíme, jak vypadá sex, když má žena menstruaci. V oblasti hororů (a nejen jich, jenže to je téma na delší rozbor) se objevily podžánry typu exploitation, kde jde v podstatě o jediné – vybít nějakou skupinku lidí nějakým šílencem, zmutovanou rodinou nebo mimozemšťanem, a to tak, aby si diváci užili nejen krve, ale i mnoha naturalisticky natočených detailů utržených rukou, cákajícího mozku, vyloupnutých očí, pojídání kusů lidských těl apod.

Určitou novinkou jsou v posledních zhruba pěti letech filmy, v nichž krutě zemře nějaké dítě. A nemusí jít jenom o psychologický, nebo rádoby psychologický snímek. Děti ve filmech však neumírají na nějakou nemoc – buď jsou utopeny, znásilněny a uškrceny, přejety nákladním autem větší tonáže než TIR, v tom lepším případě je jen roztrhají na kusy duchové v nějakém strašidelném domě. V jiných snímcích jsou zase děti samy tím zlem, vrahy, kteří zabíjejí z legrace ubohé dospělé.

Tvůrci podobných snímků se zaklínají tím, že točí o tom, co se ve světě běžně děje. Samozřejmě se dá namítnout, že ve světě také žijí děti šťastné, které se dožijí dospělosti, a dokonce stáří. Avšak tyto děti nesplňují představy o boření mýtů. A tabu. Jako kdyby bylo potřeba tabu bořit neustále, permanentně, jako kdyby neexistoval určitý stav, v němž už jsou všechna tabu odhalena a tudíž další boření je zbytečné a neperspektivní.

Různé ozvuky onoho neustálého boření, slabší i silnější, se pak prolínají i tzv. filmovou A kategorií. Tedy snímky, jež bývají oceňovány různými soškami a cenami na různých festivalech a hrají v nich jen ti nejlepší a nejznámější a nejlépe placení herci. Zkuste si sami porovnat nějaký film z roku 1980 a některý současný. Pokud jde o zobrazení údajně tabuizovaných věcí a témat, pokud jde o zobrazení násilí v měřítcích co největší realističnosti a důrazu na divákovo případné znechucení.

Jistě, svět se vyvíjí, lidé se vyvíjejí, tabu se odbourávají. Inu, dobrá. Ale bude to mít nějaký konec? Zatím ještě je filmaři nepříliš odkrytým tabu sex s dětmi a sex se zvířaty, ale pokud jde o ostatní oblasti, už moc prostoru nezbývá. Respektive ano, dá se vykašlat na počítačovou techniku a veškerou krutost a realističnost filmů natočit živě se skutečnými lidmi, kteří skutečně během natáčení zemřou, vlastně budou krutě zabiti. A podobné pokusy už se žel dějí. Jen žádné ohledy!

Asi budu působit staromódně, ale tak nějak bych si osobně raději zašel do kina na film, natočený jen pro zábavu, jako tomu bývalo v počátcích kinematografie. Na Výstavního párkaře a lepiče plakátů, na Smích a pláč, Dostaveníčko ve mlýnici, Cestu do Měsíce... Na Laurela a Hardyho... Na všechny ty filmy, v nichž se nekonalo boření tabu, ale byly plné fantazie, vtipu a radosti ze života.