Na Facebooku proběhla nedávno anketa, jíž se účastnilo přes 2200 lidí. Jaké jsou největší problémy v České republice? Rozklad společnosti, mezilidských vztahů a netolerance mezi lidmi je na prvním místě před neoliberálním mafiánským kapitalismem s fašizujícími tendencemi, korupcí, privatizací veřejných služeb nebo nezaměstnaností. Za protipól těchto neradostných výsledků může být považován zvolna rostoucí zájem lidí o spolupráci a činnost v občanských iniciativách. Daleko od centra města, kdesi až na Palackého vrchu, se poslední červnový den roku 2011 uskutečnilo v Brně čtvrté setkání zástupců dvanácti (!) nejen brněnských občanských iniciativ. Kromě brněnských neváhali přijet také zástupci sdružení z Třebíče a Krumvíře.

V úvodu představí noví diskutéři iniciativu, kterou zastupují. Nikdo se neptá, kolik je vám roků nebo zda jste zaměstnaný. Líbí se mi étos těch setkání. Hledá se konsenzus. Hledá se možnost navázání užší spolupráce mezi sdruženími. Hledají se dobrovolníci ke stánkům s peticemi, na tisk letáků, na jejich distribuci. Diskutují a domlouvají se podrobnosti společných akcí. Hledají se prostory ke společným schůzkám. Hledají se možnosti, jak účinněji oslovit větší množství lidí. Někteří diskutující oznamují příslušnost k nějaké politické straně, obvykle "od středu nalevo" a s dovětkem, že přišli sami za sebe nebo za občanské sdružení. Debatuje se o roli odborů. Předávají se pozvánky na přednášky sociologů, politologů, ekologů, publicistů a dalších lidí, podporujících rozvoj občanské společnosti. Za každou větnou vazbou "mělo by se" následuje nepříjemný dotaz "Kdo to udělá?"

Přes sociální sítě jde všechno jednoduše a hodně rychle. Líbí - nelíbí, klik. Souhlasím - nesouhlasím, klik. Ale skutečný život začíná klikem na Vypnout. Lidé se seznamují a poznávají pomaleji. Skrze internet se dá načíst něco z názorů druhých lidí, vytvořit představa o jejich myšlení. Současně je nutné připustit si nedostatečnost a nechtěná zjednodušení z rychlého zdroje informací. Ve virtuálním prostoru lze načerpat základní informace, ale je to jen příprava pro živé setkání. Je to jako prohlížet si obrázky půvabné krajiny v slide show a nebo to zavřít, obout tenisky a vyrazit ven. Na web se prostě celý život nevejde. Ke skutečnému porozumění je dvouhodinové setkání aktivistů rozhodně přínosnější než stejně dlouhé vysedávání před počítačem. Při schůzce samé se zdánlivě neděje nic zvláštního. Třeba se ale dovíte, že spolusedící pracuje na stejném projektu jako vy. Nejsem na fejsbůku, řekne kdosi polohlasně a další dva se přidají. A mě zahřeje zjištění, že je normální záměrně nebýt na FB.

Všechny tyhle snahy lidí aktivních a iniciativních jsou rozumné, správné, tvůrčí a (dosud) legální, zákonné. Ale.... Ale náš parlament pracuje daleko rychleji. Odpoledne rozhádané politické strany před západem slunka najdou konsenzus, aby nemusely opustit výhodné posty. Pokud dohlédnou se svých výšin mezi sprostný lid, pak je jim určitě ke smíchu. Jak těžkopádně se domlouváme, jak jsme ohleduplní, druhému nasloucháme a snažíme se porozumět. Jak se usilovně vyhýbáme konfliktu a místo něj hledáme shodu. Jak nám to jde příšerně pomalu. A než se ujednotíme, než všechno prodiskutujeme, současní politici zatím rozkradou zbytky sociálního státu. Toho se obávám, že je nás málo, a že jsme příliš pomalí.