Se souhlasem autorky, mladé lékařky, která si přeje zůstat v anonymitě, publikuji její postřehy a úvahy o lékařské praxi a společnosti (viz Nočník V).

Patřím nepochybně k hrstce šťastlivců – nemám doma televizi! Občas přijde poštou zvídavý dotaz, zda se nejedná o omyl a nezapomněla jsem pouze zaplatit televizní poplatky. Osobně znám pouze jednoho stejně postiženého člověka, z čehož usuzuji, že se nejedná o jev příliš častý. O víkendu jsem po několika týdnech až měsících totální abstinence (zcela neuniknete, televize jsou v autobuse, jsou v čekárně u lékaře…jsou téměř všude…snad kromě veřejných záchodků) viděla večerní zpravodajství. Okamžitě jsem se zařadila mezi osoby, komentující sdělované novinky z domova i ze zahraničí, jakoby můj komentář mohl někdo v televizi slyšet. Jedná se o stejný typ lidí, kteří diskutují s politikem na jejich obrazovce, nadávají mu, pokládají vyzývavé dotazy, které politik s bohorovným úsměvem naprosto ignoruje, což postiženou osobu dovádí buď k odchodu od obrazovky nebo naprosté rezignaci. Pominu několikrát zopakovanou slovní přestřelku mezi panem Bátorou a panem Schwarzenbergem na téma kdo musí jít z kola ven (On si začal….Né, on si začal….Nene, on mě urazil víc...) komentované neumělými verši pana Bárty, které k této „slavné“ příležitosti rychle stvořil (snad za pomoci své manželky) a neváhal věnovat médiím, aby se národ kulturně obohatil i trochou poezie.

Myslela jsem, že blázinec byl pouze v mém zaměstnání, kde se polovina pracovní doby skládala z nesmyslných úkonů dokazujících, že jste udělal to, co jste udělal. Například když někdo rozhodl, že pacient musí při odchodu dostat do rukou kompletní závěrečnou zprávu (je to nepochybně významný čin, komplikující práci nejméně třem lidem – vám, vašemu nadřízenému, který byl zrovna uprostřed jiné činnosti, ale musí jít zkontrolovat a podepsat vaši zprávu, protože vy nemáte atestaci a ani tak byste nemohli sami podepsat závěrečnou zprávu, která je již konečná a nemůže se v ní něco opravovat, no a potom saniťákovi, který netrpělivě čeká, až bude mít pacient v ruce ten nepostradatelný kus papíru, který buď vyhodí hned u vchodu, nebo založí tak, že ho již nikdy nenajde), když tedy padlo rozhodnutí, že pacient nesmí opustit oddělení bez závěrečné zprávy, muselo být v dané závěrečné zprávě napsáno, že byla předána do rukou pacientovi. Utekla jsem dříve než přišlo nařízení, že pacient musí převzetí závěrečné zprávy do vlastních rukou stvrdit svým podpisem do závěrečné zprávy, jež mu bude předána do vlastních rukou.

Podobný blázinec ale již zřejmě není jen součástí izolovaných ostrůvků některých nemocnic či firem, z toho, co jsem shlédla zdá se mi, že je to jev nabývající rozměrů obecných. Zcela mě nadchla zpráva o paní, která v zimě na náledí uklouzla a zlomila si ruku. Kolik takových asi letos bylo? Paní ale nedostala odškodné od pojišťovny! To znamená, že dneska se už nepředpokládá, že v zimě to klouže, v létě je horko a při bouřce prší. Pojistit se musíte proti všemu. Stačí jeden precedens – někdo si zláme nohu, zažaluje majitele chodníku, čili město, nepodjatý soud uzná, že v zimě se to klouzat nesmí, ani když mrzne a město platí. Město samozřejmě platit nechce, tak okamžitě rozdá chodníky a ty zbývající, které jaksi nelze nikomu přišít, tak ty pojistí. Samozřejmě tak učiní i jiná města, ve kterých v zimě také sněží nebo mrzne. Pojišťovna má tučné příjmy a nechce samozřejmě proplácet takové blbosti – se zdůvodněním, že postižený měl předpokládat, že na sněhu či v mraze se to na chodníku bude klouzat. Spíš mě zaujalo, jak mohla paní během neschopenky přijít o zaměstnání (není to snad u nás zakázané?), ale to se ve zprávách neřešilo. Poučení pro dnešní den? Možná by měla města zajistit na svých územích stín nebo se pojistit proti újmě na zdraví, způsobené působením slunečního záření na občany pobývající na jejich území. Občan stižený úžehem či úpalem bude ovšem muset dokázat, že danou újmu utrpěl skutečně na území daného města a ne na své zahradě!

Druhá zpráva byla jako z Kocourkova. Policistům je vyčítáno, že měří rychlost tam, kde řidiči nejčastěji jezdí rychleji než mají, a tak (snad nezákonně nebo neeticky) vydělávají na ubohých řidičích, kteří vůbec netuší, že za stromem je schovaný radar. Možná se vrátíme k osvědčenému modelu, jehož důsledkem je nepochybně statisticky menší míra porušování dopravních předpisů – co oko nevidí, to srdce nebolí. Velká cedule – POZOR, ÚSEK MĚŘENÍ RYCHLOSTI – bude-li radar až v dostatečné vzdálenosti za touto cedulí, stačí snad zpomalit i ti největší piráti silnic. Dokonce i panu ministrovi vadí, že policisté dělají svojí práci a hlídají řidiče tam, kde rychlost porušují nejvíc. Zřejmě bude lépe, když budou postávat po lesních cestách nebo na kvalitních okresních silnicích, kde při rychlosti větší než 40 km hrozí, že se nestihnete vyhnout všem dírám hlubším než 10 cm. A po městech a obcích budou dál svištět parádní auta stokilometrovou rychlostí, přechod nepřechod, škola neškola. Kromě jednoho rozumem uvažujícího občana nikoho, ani pana ministra, v té zprávě nenapadlo (nebo to nedbalí moderátoři neuvedli), že řidiči mají pravidla dodržovat všude, nejen tam, kde se jim to hodí. A policisti, že mají hlídat právě tam, kde je riziko největší a ještě lépe všude. A že to dělají jen kvůli naplnění obecní pokladny? No i kdyby! Je to aspoň dost dobrá motivace a nepřestanou s tím. Dokud jim to pan ministr zase nezakáže, protože chudáci řidiči jsou diskriminováni a nemůžou si jet, jak rychle chtějí, protože nikde nevisí cedule, na kterém úseku se mají dodržovat zákony a kde už se dodržovat nemusí.

Víc už jsem neviděla. Zařadila jsem se do skupiny těch, co neunesou tíhu našich osudů zprostředkovaných televizí (pravidelná dávka emocí se netýká už pouze televizních seriálů ale i zpravodajství) a opouští obrazovku. Já zase na několik měsíců. Tato dávka emocí byla na mě příliš silná.